Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Pl. ÚS 1/02Nález ÚS ze dne 13.08.2002Podmínky hospodaření krajů s majetkem nabytým od státu - otázka libovůle

Typ řízeníO zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam2
NavrhovatelSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na územní samosprávu
zrušení právního předpisu (soud)
Věcný rejstříkřízení/zastavení
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 104/27 SbNU 167
Paralelní citace (Sbírka zákonů)404/2002 Sb.
EcliECLI:CZ:US:2002:Pl.US.1.02
Datum vyhlášení28.08.2002
Datum podání02.01.2002
Napadený akt

zákon; 129/2000; o krajích (krajské zřízení); § 19/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 101 odst.4

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

129/2000 Sb., § 19 odst.1

181/1999 Sb., čl. 8

182/1999 Sb., § 67 odst.1

404/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

Pl.ÚS 1/02 ze dne 13. 8. 2002

404/2002 Sb.

N 104/27 SbNU 167

Podmínky hospodaření krajů s majetkem nabytým od státu - otázka libovůle

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v plénu o návrhu pátého senátu správního

úseku Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 19 odst. 1

zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), takto:

Ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích

(krajské zřízení), se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve

Sbírce zákonů.

Odůvodnění:

Dne 2. 1. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh pátého

senátu správního úseku Vrchního soudu v Praze, jímž se navrhovatel

s poukazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen

"Ústava") domáhá zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 129/2000

Sb., o krajích (krajské zřízení), (dále též "zákon o krajích"),

vyjádřeného slovy "Stát má právo při bezúplatném převodu či

přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční

spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem vyhradit si

stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s tímto

majetkem."

Navrhovatel uvedl, že pod sp. zn. 5 A 73/01 vede řízení

o správní žalobě Plzeňského kraje (dále též "kraj") proti

žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále též

"ministerstvo"). Uvedenou žalobou se Plzeňský kraj domáhá zrušení

správního aktu, vydaného podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona

č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků

z majetku České republiky do majetku krajů, kterým ministerstvo

převedlo do působnosti Plzeňského kraje věci, práva a závazky,

s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení

specifikovaná v příloze A1 uvedeného rozhodnutí, včetně těchto

předškolních zařízení, škol a školských zařízení, a to

s účinností od 1. 4. 2001. Tímto rozhodnutím současně byly

převedeny do vlastnictví Plzeňského kraje nemovité věci uvedené

v příloze B, části I.A a části B/1 a B/1b uvedeného rozhodnutí

a movité věci uvedené v příloze B, části I.B. rozhodnutí. Plzeňský

kraj v žalobě zejména namítal, že ministerstvo s odvoláním na §

19 zákona o krajích v uvedeném rozhodnutí stanovilo čtyři podmínky

pro další hospodaření a nakládání s převáděným nemovitým majetkem,

které jej jako vlastníka omezují a které považuje za nezákonné.

Podmínky stanovené ministerstvem jsou natolik široké

a restriktivní, že překračují možnosti dané ministerstvu zákonem,

neboť zasahují do práv kraje jako vlastníka tak, že paralyzují

plnohodnotný výkon vlastnických práv. Tím je současně zpochybněno

i Ústavou zaručené právo na samosprávu kraje, jako vyššího

územního samosprávného celku. Ministerstvo ve svém vyjádření

k žalobě uvedlo, že stanovené podmínky vycházejí z ustanovení §

19 zákona o krajích a že ministerstvo neporušilo zákon ani

nepřekročilo jeho rámec. Uznává, že podmínky jsou omezující, stát

má ovšem odpovědnost za vytvoření přiměřených podmínek pro

naplňování ústavního práva na vzdělání a změna využití majetku

určeného ke vzdělávání by mohla vyvolat závažné problémy.

Vrchní soud v Praze zohlednil usnesení Ústavního soudu ze dne

21. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla pro nepřípustnost

odmítnuta stížnost Plzeňského kraje, neboť ten coby stěžovatel

nevyčerpal všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně práva

poskytuje, resp. podal ústavní stížnost za situace, kdy se

současně domáhá přezkoumání rozhodnutí ministerstva postupem podle

§ 244 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen

"o.s.ř.). Při projednávání správní žaloby v dané věci dospěl

vrchní soud k názoru, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích

je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví,

že "Stát má právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých

věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na

pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek

pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem", aniž by zákon

současně určil věcný obsah tohoto oprávnění státu, tj. rozsah

a způsob stanovení podmínek, jimiž bude stát (státní orgán) vázán.

Proto řízení o věci samé podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na

zrušení předmětného ustanovení.

Navrhovatel s odkazem na ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 8, čl.

99, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") argumentuje tím, že kraj

hospodaří se svým majetkem samostatně a právě hospodaření na

vlastní účet a vlastní odpovědnost je atributem samosprávy.

Do práva na samosprávu může proto stát zasahovat jen, vyžaduje-li

to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Zákon

o krajích stanoví povinnosti kraje při hospodaření s ním a stanoví

i způsob kontroly hospodaření v ustanoveních § 17 a násl. Nadto,

oproti ustanovením o kontrole hospodaření, zakládá zákon

ustanovením § 19 uvedeného zákona právo státu vyhradit si při

bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí

na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku

krajem podmínky pro další hospodaření a nakládání s ním.

Navrhovatel připouští zájem státu na zajištění vzdělání i nutnost

hmotného a finančního zajištění uvedeného zájmu a rovněž možnost,

aby stát zasáhl do samosprávy obcí a krajů a zavázal je

povinnostmi směřujícími k zajištění práva na vzdělání. Musí ovšem

stanovit případy, meze a způsoby tohoto zásahu. Ustanovení § 19

zákona o krajích stanoví dle názoru navrhovatele pouze případy,

kdy si stát může vyhradit stanovení podmínek, nestanoví ovšem meze

ani způsoby pro takové stanovení. Stát tak může zavázat kraj

jakýmikoli podmínkami a jejich neplnění navíc i sankcionovat.

Navrhovatel považuje tento stav za rozporný s ústavním pořádkem,

zejména s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, dle něhož státní moc slouží

všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích

a způsoby, které stanoví zákon, a s čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR, dle

něhož může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků

jen, vyžaduje-li to ochrana zákona, a způsobem stanoveným zákonem.

Navrhovatel dále s odkazem na shora uvedené rozhodnutí

Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 326/01, uvedl, že mu v dané věci

náleží přezkoumat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí

v mezích vymezených žalobou, tj. zda podmínky č. 2-4 [2) nutnost

předchozího písemného souhlasu ministerstva ke změně účelu využití

nemovitostí nebo jejich částí či součástí mimo rámec první

podmínky, k jejich prodeji, směně, darování, vkladu do majetku

jiné osoby nebo zatížení zástavním právem, popř. výpůjčce či nájmu

nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší jednoho

roku; 3) povinnost zpětného darování státu, tj. při nemožnosti

využití nemovitostí dle podmínky č. 1 a odepření souhlasu ke změně

jejich využití, nebo k prodeji, směně, darování či vkladu do

majetku jiné osoby, povinnost kraje předložit ministerstvu do 90

dnů od odepření souhlasu návrh smlouvy o darování takových

nemovitostí do vlastnictví státu; 4) při neudělení souhlasu

k výpůjčce či nájmu dle podmínky č. 2, povinnost kraje předložit

do 90 dnů po odepření souhlasu návrh smlouvy, potvrzený krajem

jako půjčovatelem, o výpůjčce těchto nemovitostí ve prospěch

ministerstva nebo jiné, jím určené osoby] jsou stanoveny

v souladu se zákonem. S ohledem na výše uvedené znění § 19 odst.

1 zákona o krajích dospěl navrhovatel k závěru, že zákonné

ustanovení, dle něhož by soud mohl o zákonnosti konkrétně

stanovených podmínek rozhodnout, chybí. Za dané situace nemá

správní úřad žádné zákonné vymezení pro stanovení podmínek

a neporušuje tedy logicky zákon tím, že stanoví podmínky jakékoli,

vyjma případů podmínek absurdních, vymykajících se logice věci

atp. Takto chápaná absolutní volnost správního úřadu je dle názoru

navrhovatele v rozporu s Ústavou. Pokud by ovšem navrhovatel coby

soudní orgán přistoupil, za stavu absence zákonné úpravy mezí

a způsobu stanovení podmínek, k přezkumu zákonnosti rozhodnutí,

nalézal ji toliko ve vztahu k obecným ustanovením zákona, účelu,

a smyslu zřízení krajů a důvodům převodu či přechodu majetku státu

na tyto veřejnoprávní korporace a výkladem se pokusil nahradit to,

co zákonodárce do zákona výslovně nevtělil a čím nezavázal moc

výkonnou, přisvojil by si v daném případě úlohu, jež mu nenáleží,

totiž úlohu zákonodárce, čímž by porušil i princip dělby moci.

Navrhovatel závěrem uvádí, že současná úprava, jež umožňuje

libovolné stanovování zcela odlišných podmínek pro nakládání

s převáděným majetkem či v souvislosti s přechodem majetku či

finanční spoluúčastí na pořízení takového majetku, je nejen

v rozporu s "předvídatelností rozhodnutí", ale především

v rozporu se zásadou rovnosti. S ohledem na čl. 100 odst. 1, 101

odst. 3 a 4 Ústavy nesmí zákonná úprava zakládat možnost

nejednotných, ničím neomezených zásahů státu či libovůle při

stanovení podmínek, ale musí být dán zákonný rámec mezí a způsobu

takových zásahů, které budou platné pro všechny případy téhož

druhu stejně, zajistí stejné podmínky pro nakládání s předmětným

majetkem u všech krajů, a všechny kraje, pokud jde o omezení

jejich činnosti státem, si budou rovny.

Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, coby

účastníků, vyjádření k návrhu.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále

též "Poslanecká sněmovna") Václav Klaus k návrhu uvedl, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je

v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem. Dále

odkázal na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o krajích,

dle níž "zákon stanoví i podmínky, za kterých bude možné majetek

získaný s účastí státu zcizit. Působnost ministerstva financí

umožní provádět i kontrolu zacházení s prostředky státu

poskytnutými krajům na výkon státní správy." Výklad navrhovatele

považuje za účelový. Navrhovatel nepřihlíží k úkolům státu na

úseku zajištění vzdělávání ani k tomu, že stát musí dbát

i o hmotné a finanční zajištění práva na vzdělání. Je proto

oprávněn zákonem zasáhnout do sféry rozhodování samosprávy obcí

a krajů. Stát je též povinen přihlížet ke specifickým podmínkám

a potřebám jednotlivých krajů. Původní vládní návrh vázal nabývání

majetku krajem na předchozí souhlas státu. Verze přijatá

Poslaneckou sněmovnou dává krajům záruku, že při splnění

stanovených podmínek již žádný další souhlas státu

pro hospodaření a nakládání s majetkem nebude nutný. Upozorňuje

současně, že návrh na zrušení § 19 odst. 1 zákona o krajích je

třeba považovat za neodůvodněný i proto, že ustanovení § 19 odst.

2 a 3 jsou na něj výslovně vázána a v praxi by byla neúčinná.

Domnívá se, že právní stav by se zrušením uvedeného ustanovení

nezlepšil. Závěrem dodává, že zákon o krajích byl schválen,

podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.

Předseda Senátu Parlamentu České republiky (dále též "Senát")

Petr Pithart ve svém stanovisku popsal průběh schvalování zákona

o krajích na půdě Senátu. K obsahu návrhu pak sdělil, že

ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích bylo do zákona vtěleno

proto, aby stát při bezúplatném převodu nebo přechodu majetku

zajistil užívání majetku pro "veřejně prospěšné" účely, tj.

zejména tam, kde se státu ukládá povinnost zajišťovat některou ze

svých působností. Stát by při realizaci těchto svých oprávnění měl

ovšem dbát toho, aby uplatněná omezení nebyla v rozporu s čl.

1 a 4 Listiny, tj. aby bylo šetřeno podstaty a smyslu vlastnického

práva a aby omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro

které byla stanovena. Připomněl, že vůči nabyvateli jde

o jednostranný akt, který nemůže nabyvatel svou vůlí ovlivnit.

Závěrem předseda Senátu konstatoval, že z návrhu podaného Vrchním

soudem v Praze vyplývá, že Plzeňský kraj podal návrh na zrušení

"celého" rozhodnutí. V případě jeho zrušení stát znovu nabude

vlastnictví k majetku uvedenému v rozhodnutí a nelze ani vyloučit,

že by se příspěvkové organizace kraje staly v důsledku § 2 odst.

1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých práv a závazků

z majetku České republiky do majetku krajů, znovu státními

příspěvkovými organizacemi se všemi důsledky s tím spojenými.

Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, u něhož navrhovatel namítá

protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu, jakož i ze zaslaných

příslušných sněmovních tisků a dále z údajů o průběhu hlasování

Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila návrh

zákona o krajích na své 22. schůzi dne 8. 3. 2000, když se pro něj

z přítomných 183 poslankyň a poslanců vyslovilo 118 a proti bylo

59. Senát schválil návrh zákona na své 18. schůzi dne 12. 4.

2000. Z přítomných 73 senátorek a senátorů pro něj hlasovalo 45

a 22 bylo proti. Zákon o krajích podepsal dne 4. 5. 2000 prezident

ČR. Zákon byl vyhlášen dne 15. 5. 2000 ve Sbírce zákonů v částce

38 pod číslem 129/2000 Sb. Zákon o krajích byl tak přijat a vydán

ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené

kompetence při dodržení pravidel stanovených v čl. 39 odst.

1 a 2 Ústavy.

Navrhovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení §

19 odst. 1 zákona o krajích. Podle uvedeného ustanovení má stát

právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv

a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení

takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro další

hospodaření a nakládání s tímto majetkem.

Při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní

soud zjišťuje - po stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení

v souladu s ústavním pořádkem (takže jejich zrušení není

nezbytné), nebo zda tato ustanovení ústavně konformní nejsou.

Návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich

jednotlivých ustanovení se však věcně zabývá toliko za

předpokladu, že zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá

ustanovení nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním

soudem. Pokud taková situace nastane a zákon, jiný právní předpis

nebo jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly, Ústavní soud

v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

řízení zastaví.

Ústavní soud si ověřil, že zákon o krajích byl opakovaně

novelizován. Pro posuzovaný návrh je podstatná zejména novelizace

provedená zákonem č. 231/2002 Sb.Touto novelou byl mimo jiné

zrušen i celý § 19 (bod 30). Zrušení odstavce prvého § 19 se

domáhá navrhovatel podaným návrhem. Tento zákon byl řádně schválen

Poslaneckou sněmovnou dne 26. 3. 2002. Senát návrh zákona

neprojednal. Dne 17. 5. 2002 byl zákon doručen prezidentovi ČR

a ten jej dne 23. 5. 2002 podepsal. Byl vyhlášen ve Sbírce zákonů,

v částce 87, rozeslané dne 4. 6. 2002, s tím, že nabývá účinnosti

od 1.1.2003, s výjimkou bodů 26 a 79, které se však napadeného

ustanovení netýkají.

Za této situace byl Ústavní soud nucen si položit otázku, zda

může ve věci rozhodnout, či zda přichází v úvahu postup dle § 67

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy zastavení

řízení, tj. - zda ustanovení zákona, jehož zrušení je navrhováno,

pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.

Důvodem nepřípustnosti návrhu v řízení o kontrole norem,

resp. důvodem pro zastavení takového řízení, je podle platné

úpravy absence platnosti ke zrušení navrhovaného právního

předpisu, nikoli tedy absence účinnosti. Z tohoto pohledu třeba

pohlížet na napadené ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000

Sb. ( dále jen "zákon o krajích) jako na ustanovení, které je

k datu rozhodování Ústavního soudu platné i účinné a k jehož

derogaci má dojít k 1.1.2003. Návrh vrchního soudu je tedy třeba

považovat za přípustný, a to tím spíše, že v nálezu Pl. ÚS

33/2000 vyslovil Ústavní soud názor, že předloží-li soud postupem

dle čl. 95 odst. 2 Ústavy k posouzení i zákon již neplatný, je

adekvátní vyslovení výroku o ústavnosti takového zákona.

Ústavní soud, poté, co vzal na vědomí souhlas účastníků

řízení s tím, aby o návrhu bylo rozhodnuto bez ústního jednání,

uvážil o věcí samé takto:

Jedním ze základních atributů samosprávy je právo

samosprávných celků samostatně hospodařit se svým majetkem, a to

na vlastní účet a vlastní odpovědnost. Obsah vlastnického práva

tvoří oprávnění vlastníka věc držet, užívat ji, požívat její plody

a užitky, jakož i oprávnění s věcí nakládat. Přitom možnost s věcí

nakládat je považována za stěžejní. Jak však vyplývá z konkrétního

případu, během jehož projednávání Vrchní soud v Praze přerušil

řízení a předložil ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích,

k posouzení Ústavního soudu, je na základě tohoto ustanovení

v některých případech, resp. některými ministerstvy, jednostranně

toto právo k nabývanému majetku omezováno takovým způsobem, který

činí ze samosprávných krajů spíše správce cizího majetku nežli

vlastníka. Je třeba přisvědčit navrhovateli, že stav, kdy stát se

cítí být oprávněn zavázat samosprávné kraje jakýmikoliv

podmínkami, jejichž neplnění navíc sankcionuje citelnými pokutami,

je rozporný s čl. 101 odst. 4 Ústavy, podle kterého stát může

zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy,

vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem.

Napadené platné a účinné znění ustanovení § 19 odst. 1 zákona

o krajích však neobsahuje žádné zákonné vymezení pro stanovení

podmínek hospodaření s nabytým majetkem a zakládá tedy absolutní

volnost či spíše možnost libovůle orgánů státu při jejich

stanovení. Takový stav umožňuje, že ve stejných případech nemusí

být postupováno stejně, možné budoucí rozhodnutí orgánů státu je

nepředvídatelné, a ve svých důsledcích může závažným způsobem

porušovat rovnost samosprávných subjektů, kterým je majetek

převáděn, či na které přechází. Postup státu je v tomto případě

zásadně odlišný od postupu při předání majetku obcím, které

získaly majetek přechodem přímo ze zákona č. 172/1991 Sb., přičemž

tento zákon nestanovil pro hospodaření obcí s takto získaným

majetkem žádné další podmínky ani nepodmiňoval tento přechod

žádným rozhodnutím ústředních orgánů státní správy, s možností

výhrady podmínek.

Kromě výše uvedených výhrad vzbuzuje platné a účinné znění

§ 19 odst. 1 zákona o krajích i pochybnosti z hlediska právní

teorie a vžité právní terminologie, když pod stejný režim řadí jak

převedení majetku, tak i jeho přechod. K přechodu majetku dochází

na základě právní skutečnosti, v tomto případě zákona č. 157/2000

Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku ČR do

majetku krajů, tedy nezávisle na vůli subjektu. V takovém případě

může podmínky nakládání s takovým majetkem stanovit pouze zákon

a nikoli správní úřad. Citovaný zákon o přechodu majetku však

žádné podmínky spojené s tímto přechodem nestanoví. Upravuje pouze

formální náležitosti budoucích správních rozhodnutí a za jediné

ustanovení, které ex lege do jisté míry omezuje budoucí vlastníky,

lze považovat pouze ustanovení § 4, podle kterého tam, kde byl

nebo bude uplatněn restituční nárok, stává se kraj povinnou osobu

podle zvláštních předpisů. Na druhé straně k převodu vlastnického

práva dochází smlouvou a v tomto dvoustranném aktu lze nepochybně

sjednat i další podmínky. Na toto zmatení pojmů pak navazují

i ustanovení § 19 odst. 2 a 3 zákona o krajích, která sankcionují

porušení povinností uložených dle odst. 1 bez rozdílu, ačkoli

takový postih by připadal v úvahu jen při porušení povinností či

podmínek stanovených při přechodu vlastnictví ex lege, zatímco

těžko mohou takové sankce obstát, uzavřel-li kraj jako

veřejnoprávní korporace se státem smlouvu o převodu majetku.

V takovém případě lze sankce toliko sjednat ve smlouvě.

Výše zmíněných problémů si byla zřejmě vědoma i vláda, která

v návrhu novelizace zákona o krajích navrhovala jiné znění § 19,

které však nakonec nebylo zákonodárným sborem akceptováno a tento

paragraf byl v konečném znění ze zákona vypuštěn ( s účinností od

1.1.2003). Z obecné části důvodové zprávy však vyplývá, že účelem

novely zákona o krajích (č. 231/2002 Sb.) je mimo jiné rozšířit

působnost krajů, což je nutné k tomu, aby kraje mohly v plné míře

naplňovat své poslání, jež jim podle Ústavy ČR coby významným

orgánům územní samosprávy náleží. Pokud zákonodárce zákonem č.

231/2002 Sb. celý § 19 zákona o krajích zrušil, lze to považovat

vzhledem k okolnostem za projev jeho poznání, že ustanovení § 19

neodpovídalo svou konstrukcí ústavním požadavkům plynoucím z čl.

101 odst. 4 Ústavy a že svou obecností a neurčitostí nenaplnilo

znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž

se vyznačuje pojem "zákona" v právním státě. Tím, že § 19

nenaplnil uvedené znaky, neposkytoval zjevně adresátům (krajům)

dostatečnou ochranu proti svévoli či libovůli státní moci.

Napadené ustanovení tak umožnilo, aby noví vlastníci byli ve svých

právech vyplývajících z čl. 11 Listiny základních práv a svobod

omezeni způsobem, který nešetří smysl a podstatu těchto práv a je

tedy rozporný s čl. 4 odst. 4 této Listiny. Uvedený stav by nebyl

souladný ani s Evropskou chartou místní samosprávy, která byla do

právního řádu ČR začleněna sdělením Ministerstva zahraničních věcí

č. 181/1999 Sb., s účinností od 1.9.1999. Podle čl. 8 této

Evropské charty, lze jakýkoli správní dozor nad samosprávnými

společenstvími vykonávat jen tak, jak to stanoví Ústava nebo

zákon.

Ze všech výše uvedených důvodů vyhověl Ústavní soud návrhu

Vrchního soudu v Praze a ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích

zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Ústavní soud zvážil i zrušení navazujících odst. 2 a 3 § 19

zákona o krajích, vědom si toho, že v nálezu Pl. ÚS 15/01,

publikovaném pod č. 424/2001 Sb., zaujal názor, který by takový

postup umožňoval i bez návrhu. V tomto nálezu Ústavní soud

vyslovil, že za situace, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného

ustanovení jiné ustanovení, od zrušeného obsahově odvislé, ztrácí

rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence,

je dán důvod i pro zrušení tohoto ustanovení, aniž by se jednalo

o postup ultra petitum. Vzhledem k tomu, že k této v podstatě

technické derogaci došlo výše zmíněnou novelou zákona o krajích,

která nabude účinnosti od 1.1.2003, omezil se Ústavní soud v tomto

konkrétním případě pouze na zrušení klíčového ustanovení, které

výslovně bylo napadeno, tedy ustanovení § 19 odst. 1 zákona

o krajích.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 13. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru