Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 99/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.99.11.1
Datum podání11.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 99/11 ze dne 28. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky AUGUSTUS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Na Zájezdu 5, zastoupené JUDr. Raem Uppaluri, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 36 Cm 139/2005-119 ze dne 25. června 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Městský soud v Praze zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě stěžovatelky, jíž se na žalované Telefónica O2 Czech republic (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení částky 43.930.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 2 Cmo 235/2010-150 ze dne 30. září 2010 v záhlaví citované rozhodnutí potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9.360,- Kč.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000), tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.

Pokud je dle zákona přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, musí být stěžovatelem před podáním ústavní stížnosti vyčerpán. Jestliže je tento opravný prostředek stěžovatelem řádně podán (zde řádně podané odvolání), je pak nezbytné ústavní stížností napadnout i na jeho základě vydané rozhodnutí (zde usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 235/2010-150 ze dne 30. září 2010), pokud se kompetentní orgán (zde Vrchní soud v Praze) námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohla existovat dvě různá rozhodnutí přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, sp. zn. III. ÚS 181/98, sp. zn. III. ÚS 598/01, sp. zn. III. ÚS 666/04, sp. zn. IV. ÚS 630/09 a další).

Uvedené závěry vyplývají z vymezení (rozhraničení) pravomocí orgánů veřejné moci a ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, ale je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn se zabývat námitkami stěžovatele pouze za splnění zásady subsidiarity, a to i z toho důvodu, že smyslem a účelem jeho přezkumu je i možnost Ústavního soudu svým rozhodnutím (kasačně) zasáhnout do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli poskytuje. Případným kasačním zásahem pak Ústavní soud koriguje v rámci systémové hierarchie jím spatřované (protiústavní) excesy orgánů veřejné moci.

Uvedené úvahy tedy lze shrnout tak, že k případné nápravě zásahu (excesu) orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít bez předchozího vyčerpání všech dostupných opravných prostředků a dále tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Ze stěžovatelkou předloženého usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 235/2010-150 ze dne 30. září 2010, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, je zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky meritorně projednal, zabýval se námitkami stěžovatelky a k jednotlivým námitkám uvedl podrobnou argumentaci. Toto rozhodnutí o odvolání je (tedy) rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno.

Závěrečný návrh (petit) ústavní stížnosti stěžovatelky tak vykazuje deficit, neboť stěžovatelka nenapadla kasačním návrhem (také) usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 235/2010-150 ze dne 30. září 2010, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti v záhlaví citovanému rozhodnutí. Stěžovatelka tak neučinila navzdory dispoziční zásadě řízení o ústavní stížnosti (vigilantibus iura) a přes skutečnost zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2011

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru