Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 99/08 #1Usnesení ÚS ze dne 08.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
pozemek
Restituce
Prekluze
osoba/oprávněná - nerovnost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.99.08.1
Datum podání11.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.6, § 13 odst.7

253/2003 Sb., čl. VI.

40/1964 Sb., § 578, § 583


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 99/08 ze dne 8. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele pana K. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Miroslavem Novotným, Husinecká 3, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2007 sp. zn. 30 Co 352/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 10 C 102/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemků, jakožto pozemků náhradních za nevydané pozemky. L. P. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2003 postoupila jednu polovinu své pohledávky na K. S., po kterém tuto pohledávku zdědil stěžovatel K. S. Nárok stěžovatele byl oceněn částkou 1.662.509,37 Kč. Soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na skutečnosti, že stěžovatel je postupníkem a s ohledem na ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 dospěl k závěru, že postupníkům restituční tečka zůstala a že tedy na právo stěžovatele dopadá prekluzivní lhůta daná čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Lhůta pro převod pozemku byla prekludovaná dnem 31. 12. 2005. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že upřesnil argumentaci nalézacího soudu v tom smyslu, že lhůta uvedená ustanoveními § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nemá povahu prekluzivní lhůty, tedy její trvání a uplynutí je neodvislé na skutečnosti, zda právo bylo u soudu uplatněno či nikoliv. Dle názoru odvolacího soudu se jedná o zánik práva uplynutím doby, na kterou bylo omezeno zákonem, nikoliv o prekluzi práva podle ustanovení § 583 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z.").

Dle náhledu stěžovatele bylo předmětem sporu především to, zda oprávněná osoba v režimu zákona o půdě má právo požadovat po žalovaném vydání konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu, a to mimo jiné i s přihlédnutím k faktu, že k nalézání vhodných náhradních pozemků vyzval oprávněné osoby i statutární orgán žalovaného a žalovaný realizoval zcela nepřijatelnou a nedostatečnou nabídku náhradních pozemků. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že své právo uplatnil v prekluzivní době do 31. 12. 2005. Je tedy nepochybné, že v daném případě právní vztah i právní nárok stěžovatele vznikl před účinností novelizovaného zákona o půdě, kdy realizace nabídky náhradních pozemků a restrikce jejich poskytování na pouhou zcela nevyhovující veřejnou nabídku žalovaného, neměla jakoukoli oporu v zákonu o půdě. Nepřípustná retroaktivita je v rozporu s postuláty demokratického právního státu. Stěžovatel se musel domáhat vydání náhradních pozemků jím vyhledaných, neboť žalovaný své povinnosti ze zákona řádně neplnil a vůči stěžovateli se ocitl v pozici dlužníka. Stěžovatel odkázal na související nálezy Ústavního soudu, dle nichž má Pozemkový fond zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Současně musí Pozemkový fond postupovat transparentně a vyloučit libovůli, která by znemožnila naplnit legitimní očekávání oprávněných osob.

III.

Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v podstatě dovolává ochrany svého základního práva na ochranu vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 226, str. 389, vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), v níž dovozuje, že v návaznosti na tento nález, o nějž byla napadená rozhodnutí obecných soudů opřena, došlo k porušení jeho základních práv, specifikovaných v ústavní stížnosti. Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se tak předmětné zrušení uvedených ustanovení týkalo pouze původních oprávněných osob a jejich dědiců. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb.

Shora uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a v něm učiněnými závěry pléna je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy) a nebyl jím shledán důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace. Ústavní soud se proto při posuzování ústavní stížnosti na jeho odůvodnění v plném rozsahu odvolává a pro úplnost uvádí z tohoto odůvodnění rozhodující argumentaci vztahující se k posouzení právního postavení původních restituentů a osob, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.

Základní otázkou, kterou nutno v této souvislosti zodpovědět je, dopadají-li derogační důvody vypovídající ve prospěch zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a ustanovení čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nejen na oprávněné osoby dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž i na postupníky. Jinými slovy řečeno, je-li důvodné protiústavnost kontextuálního deficitu zákonných lhůt zakotvených v uvedených ustanoveních, spočívající v absenci efektivního procesního prostředku k ochraně práva, vztáhnout jak na oprávněné osoby dle § 11 odst. 2 zákona o půdě, tak i postupníky, anebo tomu tak není.

Ustálená praxe obecných soudů ve srovnatelné souvislosti [a to při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmů dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v případě příjmů z prodeje vydaných nemovitostí], odlišuje práva původních restituentů a postupníků. Uvedená judikatura obecných soudů byla následně potvrzena Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 406/2000, sp. zn. IV. ÚS 439/04). Ústavní soud přitom zdůraznil, že dané odlišení je odůvodněno tím, že "z koncepce ust. § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů vyplývá zřejmý úmysl zákonodárce přiznat osvobození od daně osobám dříve postiženým, jimž byl majetek navrácen, a nikoli osobám dalším; za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu, tak jak má na mysli citované ustanovení, je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právních skutečností stanovených za účelem odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoli nemovitosti vydané z jiného, již odvozeného titulu" (usnesení sp. zn. IV. ÚS 439/04).

Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje v § 488 - 852 o. z., a tudíž je lze postoupit na základě § 524 o. z., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Platí proto i v této souvislosti stejná úvaha, jakou byly vedeny obecné soudy při posuzování důvodů osvobození od daně z příjmu dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmu. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o vydání náhradních pozemků respektovaly shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru