Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 989/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkodůvodnění
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.989.18.1
Datum podání16.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 989/18 ze dne 24. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Fuksy, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018 č. j. 12 Co 430/2017-554 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 43 C 192/2013-530, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Dražební společnost MORAVA s. r. o., sídlem Dlouhá 4433, Zlín, 2) obchodní společnosti ALKONY-CZ, a. s., sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti 3) B58, s. r. o., sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od placení soudních poplatků.

3. Městský soud v Praze (dále též "městský soud" nebo "odvolací soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení obvodního soudu, přičemž nejprve shrnul zjištěné majetkové poměry stěžovatele, na základě kterých konstatoval, že obvodní soud se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v usnesení ze dne 17. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1920, 2593/2017-494, a správně stěžovatele vyzval usnesením k doložení dokladů o stěžovatelem tvrzených skutečnostech, jakož se i správně zabýval výdělkovými schopnostmi stěžovatele v souvislosti s jeho pracovní neschopností. Poté učinil správné závěry ohledně výdělkových, majetkových a osobních poměrů stěžovatele, a proti těmto zjištěním nic konkrétního nenamítá ani stěžovatel v odvolání. Na učiněná zjištění a z nich vyplývající závěry pak aplikoval správné zákonné ustanovení, které i správně vyložil. Stěžovateli již minimálně od listopadu 2016 zdravotní stav nebrání ve výdělečné činnosti, když stěžovatel měl vyšší příjem i v době pracovní neschopnosti. Přitom vlastní automobil i nemovitou věc, a byl schopen (a sám tvrdí, že i nadále je schopen) platit soudní poplatky v řízení, které vyvolal a v němž je na základě plné moci zastoupen advokátem. Stěžovatel tak není sociálně slabou osobou a neprokázal (a ani netvrdil), že by existovala od listopadu 2016 objektivní překážka, která by mu bránila ve výdělku. Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013). Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že doposud všechny poplatkové povinnosti (včetně složení jistoty) plnil a žádná další povinnost mu doposud nevznikla, jelikož o doplatku jistoty, k již nařízenému předběžnému opatření, ve výši 1 930 000 Kč, doposud nebylo pravomocně rozhodnuto. Přitom není bez významu ani skutečnost, že vedlejší účastník 3) již prokázal, že mu vznikla škoda (i v jaké výši).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože váží jeho úspěch ve věci na jeho majetkové poměry, které objektivně nepostačují k uhrazení uložené poplatkové povinnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze extrémní vybočení obecných soudů z pravidel řádně vedeného soudního řízení [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takové nepřípustné vybočení v posuzované věci nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

9. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. V posuzovaném případě byla otázka osvobození od soudních poplatků stěžovatele řešena obecnými soudy řádně, v argumentaci obvodního soudu ani městského soudu (shrnutou sub 3 tohoto usnesení) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].

10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru