Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 986/08 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Trestný čin
vina
presumpce
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.986.08.1
Datum podání18.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 250 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 986/08 ze dne 6. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. D., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mohelnice, Okružní 10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2008, č.j. 6 Tdo 1485/2007-2578, a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2007, č.j. 1 To 26/2007-2523 a Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2006, č.j. 52 T 4/2003-2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na presumpci neviny zaručenou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy, v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo obžalovaného nechat předvolávat a vyslýchat svědky svědčící v jeho prospěch zaručené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, právo zaručující, že nikdo nemůže být zbaven osobní svobody jen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku zaručeném v čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 11 Paktu a v čl. 8 odst. 2 Listiny, a konečně právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán či zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody společnosti: Mopas, a.s., částku 4.483.500,-- Kč; společnosti K-IMPORT, s.r.o., částku 354.932,20 Kč; společnosti REXEL CZ, s.r.o., částku 72.345.952,-- Kč; společnosti AVIA, a.s., částku 7.673.312,-- Kč; a J. G. částku 1.532.000,-- Kč.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl celý rozsudek z podnětu stěžovatele i státního zástupce zrušen (výrok I.) a soud nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce vedoucího pracovníka v obchodních společnostech a družstvech s právem uzavírat smlouvy v obchodněprávních vztazích, na dobu pěti let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: společnosti K-IMPORT, s.r.o., částku 354.932,20 Kč; společnosti AVIA, a.s., částku 7.673.312,-- Kč; a J. G. částku 1.532.000,-- Kč (výrok II.). Podle § 260 trestního řádu vrátil státnímu zástupci k dořešení část obžaloby pro v rozsudku specifikované jednání, skutek, ve kterém byl shledán dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona.

Dovolání stěžovatele shora napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu.

Stěžovatel uvedl, že popsaného trestného činu se měl dopustit jako ředitel společnosti CAAC Leasing, a.s. S odkazem na své výpovědi i užité opravné prostředky stěžovatel uvedl, že jeho jednání nikdy nebylo spjato s úmyslem někoho podvést, naopak je z celého spisu patrné, že stěžovatel se stal nastrčenou figurou. Z jeho jednání, které obecné soudy shledaly jako naplňující znaky trestného činu, pak profitovaly jiné osoby. Podle stěžovatele v dané věci došlo ke kriminalizaci nesplnění obchodně právních smluvních vztahů.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 4/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly citované zásahy spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí důkladně zabývaly. S ohledem na charakter jednání, kterého se stěžovatel dopustil, pak dospěly k závěru o spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatel své opravné prostředky i ústavní stížnost založil na tvrzení, že z jeho strany neexistoval úmysl páchat trestnou činnost a pouze shodou okolností podepsal několik dokladů (smluvních závazků), přičemž o reálnosti jejich splnění byl ujištěn dalšími osobami, které mu ve společnosti připravovaly podklady.

Ředitel společnosti, jako statutární orgán, zastupuje firmu navenek a svým jednáním je oprávněn ji zavazovat ve všech obchodně právních vztazích. Je na něm, aby, v konkrétním případě ve spolupráci s ostatními členy představenstva, měl přehled o schopnostech a mezích, které jím řízená společnost má. Pokud na tuto svoji roli rezignuje a svoji činnost vykonává jen formálně, tedy bez znalosti skutečného stavu obchodní společnosti, nemůže být takový postoj způsobilý ke zbavení odpovědnosti.

V projednávané věci stěžovatel, jako ředitel společnosti CAAC Leasing, a.s., sice smlouvy podepisoval, avšak, dle svého tvrzení, bez přehledu o reálnosti jejich dodržení, přičemž se spoléhal toliko na tvrzení dalších osob. V takovém případě tedy mohl presumovat důsledky svého přístupu. Pokud tak neučinil, nezbavil se tím své odpovědnosti. Pokud toto jednání posoudily obecné soudy jako naplnění skutkové podstaty trestného činu, nevybočily tím z jim zákonem stanovených mezí. Nemohlo se tedy jednat o ústavně zaručenou výjimku, která vylučuje trestní stíhání jen pro neschopnost dodržet smluvní závazek.

Obecné soudy se věcí důkladně zabývaly. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo obsažně odůvodněno (183 stran), přesto v něm odvolací soud shledal procesní chyby. Ty však svým rozhodnutím napravil a jednoznačně a srozumitelně uzavřel věc, byť v zúženém rozsahu. Pokud pak stěžovatel podal ve věci dovolání, a Nejvyšší soud ČR neshledal naplnění dovolacích důvodů, nelze soudu takový závěr vytknout.

Právo na spravedlivý proces nebylo postupem obecných soudů porušeno, když soud odvolací shledal jistá procesní pochybení soudu nalézacího, která však napravil. Nedošlo ani ke zkrácení v právu na presumpci neviny, jehož porušení ani stěžovatel nespecifikoval, naopak stěžovatel byl řádně souzen a shledán vinným. Pokud se pak jedná o možnost vyslýchat svědky svědčící v jeho prospěch, ani v tomto případě stěžovatel neuvedl jakým postupem mělo toto právo být porušeno. Soudy provedly řadu výslechů a pokud svědectví nevyznělo pro stěžovatele příznivě, není možné dospět k závěru o porušení citovaného práva.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru