Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 985/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
nemovitost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.985.15.1
Datum podání02.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 650, § 651


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 985/15 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dany Onderkové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 3992/2014-94, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 21 Co 217/2012-72 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 2. 2012 č. j. 14 C 791/2010-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Postup soudů měl být taktéž v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, uzavřela stěžovatelka dne 29. 7. 2008 s Lubomírem Nesnídalem jakožto zprostředkovatelem (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) zprostředkovatelskou smlouvu. V jejím rámci bylo sjednáno (čl. VII odst. 2 smlouvy), že stěžovatelka po dobu trvání smlouvy nebude jednat sama nebo prostřednictvím jiných o předmětu této smlouvy. Pro případ porušení smlouvy (nebo pro případ odstoupení od smlouvy) stěžovatelkou byla sjednána (čl. VII odst. 3) smluvní pokuta ve výši dohodnuté provize. Dle čl. V smlouvy činila výše provize 3 % z realizované kupní ceny. Dle čl. IV byla smlouva sjednána na dobu neurčitou s výpovědní dobou tři měsíce. Smluvní strany se taktéž dohodly, že se smlouva bude řídit obchodním zákoníkem.

Dne 4. 8. 2008 stěžovatelka dopisem žalobce informovala, že na smlouvě je chybně uvedené datum (27. 8. 2008), a smlouva je proto neplatná, přičemž tento stav lze údajně napravit pouze novou smlouvou. Dne 6. 8. 2008 uzavřela stěžovatelka zprostředkovatelskou smlouvu (ve vztahu ke stejné nemovitosti) s jinou realitní kanceláří, k prodeji nemovitosti však tehdy nedošlo. Nemovitost byla prodána dne 13. 10. 2008 za 1 750 000 Kč.

Zprostředkovatel následně podal žalobu, jíž se domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 52 500 Kč, tedy ve výši tří procent z částky 1 750 000 Kč. Okresní soud ve Znojmě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Podle soudu předně nebyla smlouva, kterou posuzoval podle obchodního zákoníku, neplatná z důvodu chybně uvedeného data. Soud se dále neztotožnil s argumentem stěžovatelky, že smlouvu ve smyslu § 650 obchodního zákoníku ukončila dopisem ze dne 4. 8. 2008, neboť poukázal na čl. IV smlouvy, podle níž se strany od obchodního zákoníku odchýlily a sjednaly si tříměsíční výpovědní dobu. Přípis stěžovatelky nelze podle soudu považovat za výpověď, jedná se o nicotný právní úkon bez jakýchkoli právních účinků. Stěžovatelka se však posléze smlouvou neřídila a bez součinnosti žalobce danou nemovitost prodala, čímž porušila své povinnosti ze smlouvy o zprostředkování.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, byť částečně na základě odlišného odůvodnění. Odvolací soud považoval za neplatné ujednání o režimu obchodního zákoníku, neboť v něm strany nevyloučily aplikaci § 651 obchodního zákoníku, který umožňuje zprostředkovateli dosáhnout provize i v případě, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, popřípadě splněna smlouva, na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost. Tím se strany odchýlily od občanského zákoníku v neprospěch spotřebitele.

Soud dále konstatoval, že dle judikatury Nejvyššího soudu nezakládá ujednání o smluvní pokutě pouze na straně zájemce (v tomto případě stěžovatelky) samo o sobě nerovnováhu smluvních stran, jelikož je potřeba přihlédnout komplexně ke všem ujednáním smlouvy. Nerovnováhu v právech a povinnostech stran zejména nezakládá v případě, kdy ve smlouvě je současně dohodnuto, že zprostředkovateli náleží odměna pouze tehdy, pokud prodej bude realizován jeho přičiněním. Stejně tak soud považoval za přípustné ujednání v čl. VII smlouvy zakládající pro zprostředkovatele tzv. exkluzivitu. Odvolací soud neměl pochyb, že stěžovatelka své povinnosti porušila, jestliže po dobu jejího trvání pověřila jinou realitní kancelář prodejem téže nemovitosti a následně nemovitost prodala. Přípis ze dne 4. 8. 2008 nepovažoval ani odvolací soud za odstoupení od smlouvy, stěžovatelka v něm pouze konstatuje, že pro nesprávné datum je smlouva neplatná a nehodlá se jí řídit, přičemž však chybné datum neplatnost smlouvy založit nemohlo. Jelikož i ujednání o smluvní pokutě včetně její výše je dostatečně určité, nebylo stěžovatelčino odvolání důvodné.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. K námitce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě vázané na výkon práva účastníka od smlouvy odstoupit Nejvyšší soud uvedl, že odvolací rozhodnutí na posouzení této otázky nespočívá. Pokud stěžovatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 ze dne 28. 1. 2010, dovolací soud konstatoval, že v něm byla řešena přiměřenost výše smluvní pokuty, kteroužto otázku však stěžovatelka v dovolání nenastolila. Jestliže stěžovatelka namítala, že smluvní ujednání o exkluzivitě zprostředkovatele a o smluvní pokutě stěžovatelky je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, přičemž odvolací soud tuto otázku podle stěžovatelky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, nedostála stěžovatelka požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, jelikož neuvedla, o jakou ustálenou rozhodovací praxi se jedná. Ve zbytku pak stěžovatelka vytýkala vady řízení, respektive hodnocení důkazů.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že čl. VII odst. 2 smlouvy nelze vyložit jako její závazek, jelikož se jedná o pouhé obecné konstatování. Soudy navíc nevysvětlily, v čem konkrétně má porušení povinnosti spočívat. Nalézací soud dovozuje porušení smlouvy z dopisu ze dne 4. 8. 2008, naopak odvolací soud z pověření jiné realitní kanceláře prodejem nemovitostí, aniž by však uvedl, z jakého důkazu čerpal. Není navíc pravda, že by prostřednictvím této realitní kanceláře byla nemovitost prodána, jak tvrdí odvolací soud.

Předmětná smlouva podle stěžovatelky vytváří zjevnou nerovnost v postavení stran, a měla být tudíž shledána neplatnou. Údajná exkluzivita, o které mluví odvolací soud, nevyplývá ze zákona a spotřebitel k ní ani nemůže být nucen, neboť by to bylo v rozporu s jeho smluvní volností. Ujednání o smluvní pokutě zhoršuje postavení spotřebitele, a to i vzhledem k tomu, že na straně zprostředkovatele žádné povinnosti uvedeny nejsou, natožpak aby jejich plnění bylo smluvně zajištěno. Sankcionovat spotřebitele za to, že uzavře smlouvu s kupujícím, kterého si sám najde, je podle stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou. K argumentu odvolacího soudu stěžovatelka uvádí, že ze smlouvy neplyne, že by měl zprostředkovatel nárok na provizi, jen pokud bude prodej realizován jeho přičiněním.

Stěžovatelka poukazuje na to, že předmětná smlouva umožňuje zprostředkovateli nevyvíjet prakticky žádnou aktivitu, což by "logicky mohlo obecně vyvrcholit do té situace, že zprostředkovateli by stačilo pouze uzavírat uvedené smlouvy, na základě kterých dle mínění obou soudů by nebyl spotřebitel oprávněn sám jednat, avšak zprostředkovatel by nemusel ani žádnou činnost vyvíjet, tím by dodavatel pouze využíval tísně spotřebitelů, jejichž zájmem je samozřejmě nemovitost prodat co nejdřív, a dostával by dodavatele do zvýhodněného postavení, neboť po celou dobu trvání smlouvy ... by nemusel vlastně dělat ničeho (jen čekat, zda ‚platně' spotřebitel smlouvu vypoví a najde si sám zájemce, protože nečinnost zprostředkovatele ‚nevydrží') a stejně by byl oprávněn inkasovat peníze". Stěžovatelka tak má za to, že smluvní pokuta byla stanovena jako nepřípustná náhrada za provizi v případě, že zprostředkovateli nárok na ni nevznikne. Stěžovatelka odmítá, aby zprostředkovateli byla hrazena odměna bez ohledu na jeho činnost.

Stěžovatelka je také toho názoru, že odstoupení od smlouvy je jejím právem a nemůže být sankcionováno pokutou. Stejně tak je jejím právem sjednat si prodej nemovitosti se zájemcem, kterého si sama najde. Pokud by byla ujednáním o smluvní pokutě této možnosti zbavena, bylo by to v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o smluvní pokutě je navíc neurčité, protože z něj není zřejmé, porušení jaké povinnosti je jím zajištěno.

Stěžovatelka posléze argumentuje, že dopisem ze dne 4. 8. 2008 ukončila smlouvu ve smyslu § 650 obchodního zákoníku. Byl to žalobce, kdo podřadil smlouvu pod obchodní zákoník. Spotřebitel se řídil tím, co zprostředkovatel ve smlouvě jako aplikovaný zákon uvedl, a nelze tak dojít k závěru, že jeho úkon je neplatný, neboť se § 650 obchodního zákoníku nepoužije. Na jiném místě ústavní stížnosti pak stěžovatelka argumentuje, že dopis ze dne 4. 8. 2008 měl být posouzen "nejméně jako výpověď smlouvy, či odstoupení, případně ukončení smlouvy". Podotýká, že strany se poté již smlouvou neřídily.

Odvolacímu soudu je v ústavní stížnosti taktéž vyčítáno, že stěžovatelku řádně nepoučil, a neumožnil jí tak uvést procesní a hmotněprávní námitky jak proti odlišným skutkovým zjištěním (zejména tvrzení, že smlouvu měla údajně porušit prodejem nemovitosti prostřednictvím jiné realitní kanceláře, jakož i tvrzení o údajném závazku stěžovatelky, že nebude s jiným jednat o předmětu smlouvy), tak proti právnímu posouzení (zejména údajná platnost ujednání o smluvní pokutě z titulu posouzení věci dle občanského zákoníku)

Stěžovatelka konečně brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nesouhlasí, že by byla povinna citovat konkrétní judikaturu "čísly", postačí uvedení obsahu této judikatury, včetně označení účastníka, kterého se judikatura týkala. Podle stěžovatelky je nezbytné, aby měla možnost v dovolání namítat i pochybení ve skutkových zjištěních, zvláště když některé závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud však prakticky na žádné argumenty uvedené v dovolání nereagoval.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. To stejné platí i pro interpretaci smluv jakožto projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů.

V souladu s právě uvedeným Ústavní soud předně podotýká, že obecným soudům není co vytknout, pokud dospěly k závěru, že článkem VII odst. 2 předmětné smlouvy se stěžovatelka skutečně zavázala nejednat sama či s jiným o předmětu smlouvy. Stejně tak Ústavní soud neshledává žádné pochybení soudů, pokud považovaly smlouvu za určitou a srozumitelnou, což platí i o jejím čl. VII odst. 3.

Pokud se týče otázky, čím konkrétně stěžovatelka smlouvu porušila, odvolací soud uvedl, že k tomuto porušení došlo již tím, že stěžovatelka pověřila prodejem nemovitosti po dobu platnosti smlouvy jinou realitní kancelář. Stěžovatelka tento skutkový závěr nyní zpochybňuje, ačkoli v řízení před nalézacím a odvolacím soudem nebyla tato otázka mezi účastníky sporná. Stěžovatelka pověření jiné realitní kanceláře sama přiznává ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 6. 2011. Ve vyjádření ze dne 20. 2. 2011 ani v odvolání ze dne 30. 4. 2012 tuto skutečnost, tedy že uzavřela smlouvu s jinou realitní kanceláří, nepopírá, pouze nesouhlasí, že by tím porušila smlouvu. I kdyby přitom závěr soudu, že prostřednictvím této realitní kanceláře byt také prodala, nebyl správný, nebylo by to pro projednávanou věc podstatné, neboť k porušení smlouvy došlo nezávisle na tom, zda nemovitost prodala sama, či prostřednictvím jiné realitní kanceláře.

Stěžovatelka se dále věnuje otázce, zda smlouva nevytvářela nepřiměřenou nerovnost v neprospěch spotřebitele. K tomu se podrobně vyjádřil zejména odvolací soud, který odkázal i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ujednání o exkluzivitě (a s tím spojená smluvní pokuta) samo o sobě nerovnost nezakládá, pokud je současně dohodnuto, že zprostředkovateli náleží odměna pouze v případě, že prodej bude realizován jeho přičiněním. Ústavní soud považuje i tento závěr za ústavně konformní. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka měla možnost v případě nespokojenosti s prací zprostředkovatele smlouvu v poměrně krátké době vypovědět. Exkluzivita částečně kompenzuje skutečnost, že zprostředkovatel má právo na odměnu pouze v případě jím zprostředkovaného prodeje nemovitosti. Zájemce při uzavření této smlouvy nemá prakticky co ztratit krom možného zdržení prodeje v případě, že se zvolené realitní kanceláři nebude dařit kupujícího najít. Pokud by zájemce s prodejem nemovitosti spěchal, mohl uzavřít smlouvu jinou, která by exkluzivitu neobsahovala (např. za cenu vyšší odměny pro zprostředkovatele). Je potřeba mít na paměti, že zprostředkovatel musí vynaložit určité prostředky, aby měl šanci kupujícího najít. V zájmu realitní kanceláře navíc je nenabízet nemovitosti, které už k dispozici vůbec nejsou, protože byly bez jejího vědomí prodány.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje i neplatností ujednání o smluvní pokutě v případě odstoupení ze smlouvy. K tomu Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který uvedl, že tato otázka nebyla pro rozhodnutí ve věci podstatná.

Stěžovatelka namítá, že ze smlouvy nijak nevyplývá, že zprostředkovateli náleží odměna pouze v případě prodeje nemovitosti jeho přičiněním. Na jiných místech ústavní stížnosti však výslovně uvádí, že tomu tak v případě zprostředkovatelských smluv je. např. na str. 11 konstatuje: "Zprostředkovateli zásadně vzniká právo na odměnu v dohodnuté výši při kumulativním splnění dvou podmínek, a to, že zájemce uzavřel s třetí osobou zprostředkovávanou smlouvu a že tuto smlouvu strany zavřely s přičiněním zprostředkovatele." Tomuto výkladu nezbývá než přisvědčit, přičemž z předmětné smlouvy v žádném případě nevyplývá, že by tomu tak být nemělo.

Podle stěžovatelky exkluzivita, o níž hovoří odvolací soud, nevyplývá ze zákona. Tato exkluzivita je však jednoznačně stanovena v uzavřené smlouvě. Možnost stran stanovit si smluvně exkluzivitu při shánění zájemce o nemovitost (časově omezenou po dubu trvání zprostředkovatelské smlouvy s možností tuto smlouvu vypovědět) nelze považovat za omezení smluvní volnosti, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž naopak za její potvrzení. Je to ve skutečnosti právě stěžovatelka, jejíž výklad smluvní volnost omezuje.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by podobné smlouvy umožňovaly zprostředkovatelům inkasovat peníze, aniž by tito zprostředkovatelé pro zájemce cokoli vykonali. Je třeba znovu zdůraznit, že zprostředkovateli vzniká nárok na odměnu jen tehdy, pokud jeho přičiněním dojde k prodeji nemovitosti. Zprostředkovatel je (v tomto případě) profesionál a smlouvu uzavírá s cílem generovat zisk. Logicky je tedy v jeho zájmu učinit vše proto, aby nemovitost byla jeho přičiněním prodána. Je absurdní se domnívat, že zprostředkovatel uzavře podobnou smlouvu, kterou může zájemce (v tříměsíční výpovědní době) vypovědět, a posléze bude jen čekat na porušení smluvních povinností protistrany. Předmětná smlouva je krátká a srozumitelná a stěží lze předpokládat, že by se snad jejího porušení klienti dopouštěli pravidelně. Lze navíc mít vážné pochyby o tom, že by realitní kancelář, která se nemovitosti vůbec nesnaží prodat, měla v konkurenčním boji jakoukoli šanci na dlouhodobější zájem klientů. V individuálních případech, pokud je zájemce s činností realitní kanceláře nespokojen, mu pak nic nebrání smlouvu poměrně rychle vypovědět a najít si realitní kancelář lepší, v kterémžto případě by původní zprostředkovatel nic nezískal. Stěží lze hovořit o nějaké tísni, do které by se měl zájemce jednáním zprostředkovatele dostat. Koneckonců taková situace v daném případě ani nenastala, stěžovatelka porušila své smluvní povinnosti pár dnů po uzavření smlouvy, kdy skutečně nemohla být o nějaké tísni způsobené nečinností zprostředkovatele řeč.

Pokud se týče dopisu ze dne 4. 8. 2008, odvolací i nalézací soud se již k jeho významu vyjádřily, Ústavní soud nemá ani zde důvod jejich rozhodnutí zpochybňovat. Stěžovatelka sice argumentuje ustanovením § 650 obchodního zákoníku, avšak pomíjí názor nalézacího soudu, že si strany zároveň sjednaly podmínky ukončení smlouvy odlišně. I kdyby tedy stěžovatelka v dobré víře postupovala v souladu s tím, co "dodavatel ... ve smlouvě uvedl", a řídila se obchodním zákoníkem, nemohla očekávat, že se smlouvou s okamžitou platností nemusí řídit. Význam dopisu byl navíc ve skutečnosti odlišný, stěžovatelka v něm totiž zastávala názor, že je smlouva neplatná. Že byl tento její názor mylný, již soudy vysvětlily. Neobstojí ani alternativní námitka, že dopis měl být posouzen jako odstoupení od smlouvy nebo výpověď. Nad rámec toho, co k této otázce již uvedly soudy, Ústavní soud dodává, že posouzení daného dopisu jako odstoupení či výpověď by na výsledku sporu nic nezměnilo, jelikož důvodem odstoupení nemůže být chybné datum na smlouvě a v případě výpovědi by běžela tříměsíční výpovědní doba.

Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv ani v tvrzené absenci poučení odvolacím soudem. Nebyl důvod, aby soud poučoval stěžovatelku, že porušila smluvní povinnost prodejem nemovitosti, neboť k tomuto závěru došel již prvostupňový soud. Odvolací soud sice k tomu doplnil, že k prodeji došlo prostřednictvím jiné realitní kanceláře, tato skutečnost ale nemá na posouzení věci vliv, jak je již vysvětleno výše. Stejně tak nebyl soud povinen poučovat stěžovatelku o jejích povinnostech plynoucích ze smlouvy, když právě to bylo od začátku předmětem sporu mezi účastníky řízení a bez vyřešení této otázky by nemohl ani nalézací soud vůbec rozhodnout. Není povinností odvolacího soudu dopředu účastníky "poučovat", že má v plánu prvostupňové rozhodnutí potvrdit. Pokud jde o posouzení věci v režimu občanského zákoníku, stěžovatelka sama v odvolání tvrdila, že je vždy nutno použít ujednání občanského zákoníku, pokud je pro ni jako spotřebitele výhodnější. Podřazení smlouvy pod režim občanského zákoníku nemělo na argumentaci stěžovatelky ani odvolacího soudu prakticky žádný vliv, neboť od počátku platilo, že se občanský zákoník v relevantních pasážích použije. Je pravda, že občanský zákoník neumožňuje ukončení smlouvy dle § 650 obchodního zákoníku, již nalézací soud však dospěl k závěru, že dopis stěžovatelky ze dne 4. 8. 2008 takovým ukončením nebyl (což, a to je podstatné, stěžovatelka v odvolání nezpochybnila), přičemž v každém případě by se uplatnila sjednaná tříměsíční výpovědní doba. Jinými slovy, podřazení smlouvy pod režim občanského zákoníku ve skutečnosti nebylo pro výsledek sporu ani argumentaci stran významné.

Konečně, porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledává ani v postupu dovolacího soudu, přičemž je nutno podotknout, že Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Ústavní soud si také nemohl nevšimnout, že stěžovatelka odůvodnění Nejvyššího soudu interpretuje nepřesně. Není totiž pravda, že by se Nejvyšší soud při konkretizaci judikatury nespokojil s odkazem na jméno účastníka a popis obsahu daných rozhodnutí (takový postup by ostatně byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014).

Stěžovatelka tímto způsobem specifikovala judikaturu Nejvyššího soudu k otázce, zda lze smluvní pokutou sankcionovat smluvní stranu za využití práva odstoupit od smlouvy. Nejvyšší soud ovšem v tomto případě nepožadoval konkretizaci judikatury, nýbrž uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí na posouzení této otázky nespočívá. V tomto ohledu je nutno dát Nejvyššímu soudu za pravdu.

Stěžovatelka dále v dovolání citovala rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 ze dne 28. 1. 2010. K němu Nejvyšší soud uvedl, že toto rozhodnutí řešilo přiměřenost výše pokuty, která nebyla v nyní projednávané věci sporná.

Nejvyšší soud požadoval uvedení judikatury ve vztahu k otázce, zda ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele, neboť jej zbavuje možnosti uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu s vlastním zájemcem a umožňuje zprostředkovateli získat odměnu (ve formě smluvní pokuty), i když ke zprostředkování nedojde jeho přičiněním. Pouze zde Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl, že sice poukazuje na rozpor s "ustálenou rozhodovací praxí", žádnou takovou však neuvádí. To přitom za situace, kdy naopak odvolací soud konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ke stejné otázce na podporu svých závěrů cituje. Již z napadeného odvolacího rozhodnutí je tedy patrné, že ustálená judikatura potvrzující názor stěžovatelky k této otázce neexistuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek slouží ke sjednocování judikatury. Odvolací soud v rozhodnutí poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a v souladu s ní došel k určitému závěru. Bylo úkolem stěžovatelky, pakliže chtěla být s dovoláním úspěšná, aby tuto judikaturu zpochybnila (správnost právních názorů z ní plynoucích, případně její význam pro projednávanou věc) nebo ukázala, že tato judikatura není ustálená. Stěžovatelka však odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru zcela ignorovala. Zbývá dodat, že konkrétní judikatura (k této problematice) není uvedena ani v ústavní stížnosti. I s ohledem na tyto specifické okolnosti lze postup Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska akceptovat.

Pokud se týče posouzení, zda je určitá otázka právní, či skutková, Ústavní soud již dříve uvedl, že odlišné posouzení této věci Nejvyšším soudem oproti názoru dovolatele nemůže vést k odmítnutí dovolání pro vady (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). To se v případě stěžovatelky nestalo. Je však především na Nejvyšším soudu, aby posoudil, zda je určitá otázka skutková, či právní, případně zda polemika s právním názorem odvolacího soudu není ve skutečnosti založena na odlišném posouzení skutkového stavu. Ústavní soud do rozhodování Nejvyššího soudu v tomto směru zasahuje jen výjimečně, zejména v případech, kdy by rozhodnutí o dovolání bylo možno považovat za svévolné. Tak tomu ale v projednávané věci není.

Ústavní soud se zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu (konkrétně zejména tehdy, existuje-li extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, případně je-li hodnocení důkazů založeno na libovůli). Záleží opět především na posouzení Nejvyššího soudu, zda bude podané dovolání považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její případný průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle § 237 o. s. ř., nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne. Z napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je patrné, že se soudy skutkovým stavem řádně zabývaly, přičemž jejich závěry (významné pro rozhodnutí ve věci) lze považovat za přiléhavé a ústavně konformní. Nepochybil tedy ani Nejvyšší soud, pokud dovolání pro nepřípustnost odmítl.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru