Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 983/13 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánJINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - insolvenční správce - Cupka Josef
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpohledávka
insolvence/správce
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.983.13.1
Datum podání21.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 197, § 189


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 983/13 ze dne 14. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Edera, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, směřující proti rozhodnutí insolvenčního správce JUDr. Josefa Cupky ze dne 30. 1. 2013, jímž v insolvenčním řízení, vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010, uznal pohledávku věřitele MAXIM Invest, s. r. o., a dále proti zásahu Krajského soudu v Praze, spočívajícím v tom, že v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010 nevykonával řádně svou dohlédací činnost, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva vlastnit majetek, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení shora označeného rozhodnutí insolvenčního správce a vyslovení výroku, že nečinností a zásahem Krajského soudu v Praze, jenž v daném insolvenčním řízení nevykonával řádně svou dohlédací činnost, byla dotčena stěžovatelova základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, bylo dne 10. 2. 2011 v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Krajského soudu v Praze (dále také "insolvenční soud") ze dne 10. 2. 2011 č. j. KSPH 41 INS 14739/2010-A-14, jímž insolvenční soud zjistil úpadek Štefanie Ederové (dále jen "dlužnice") a jejího manžela Miroslava Edera a povolil řešení úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem soud ustanovil JUDr. Josefa Cupku a vyzval věřitele, aby ve lhůtě do 11. 3. 2011 přihlásili své pohledávky a nařídil přezkumné jednání na 1. 4. 2011. Vedle dalších věřitelů návazně přihlásil svou pohledávku MAXIM Invest, s. r. o. (vedlejší účastník) v celkové výši 926.000,- Kč, i když současně v závěru přihlášky uvádí celkovou výši přihlášených pohledávek 974.090,- Kč. Dne 28. 2. 2011 zemřel Miroslav Eder, jehož úpadek byl řešen ve stejném insolvenčním řízení jako úpadek dlužnice.

3. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 1. 4. 2011 je patrné, že insolvenční správce zcela uznal pohledávku vedlejšího účastníka, a to ve výši 926.060,- Kč, aniž by ohledně této pohledávky proběhlo jakékoli řádné nalézací řízení a dokazování a aniž by takové rozhodnutí bylo jakkoli odůvodněno. Návrhy na provedení důkazů učiněnými stěžovatelem podáním ze dne 31. 3. 2011 se insolvenční správce nezabýval. Obdobné podání doručil stěžovatel dne 31. 3. 2011 i insolvenčnímu soudu. O stěžovatelově podání ze dne 31. 3. 2011 rozhodl insolvenční soud usnesením č. j. KSPH 41 INS 14739/2010-B-15 ze dne 18. 4. 2011, ve kterém popěrný úkon stěžovatele odmítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 3 VSPH 574/2011-B-24 ze dne 9. 11. 2011 stěžovatelem napadené rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a v jeho odůvodnění mimo jiné vyslovil, že v insolvenčním řízení dlužnice může Krajský soud v Praze pokračovat až poté, co bude ukončeno dědické řízení jejího zemřelého manžela Miroslava Edera, protože teprve výsledky dědického řízení určí rozsah stěžovatelčina majetku a jejích závazků, a teprve poté bude možné provést nový přezkum přihlášených pohledávek.

4. Dne 22. 10. 2012 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 č. j. KSPH 41 INS 14739/2010-B-31 (KSPH 41 INS 14769/2010-B-l), jímž insolvenční soud vyloučil insolvenční řízení dlužnice k samostatnému řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010.

5. Přípisy ze dne 10. 12. 2012 sdělil stěžovatel insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu stanovisko k přihlášeným pohledávkám, v němž uvedl podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávky vedlejšího účastníka.

6. Dne 30. 1. 2013 proběhlo insolvenčním soudem nařízené nové přezkumné jednání, na kterém dlužnice popřela pohledávku vedlejšího účastníka do výše 378.372,- Kč, insolvenční správce však pohledávku vedlejšího účastníka v plném rozsahu uznal. V protokolu z přezkumného jednání však není uvedeno, že by se insolvenční správce vypořádal s argumenty uvedenými v podáních stěžovatele insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu ze dne 10. 12. 2012.

7. S ohledem na výše uvedený zásah do jeho základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil shora označené rozhodnutí insolvenčního správce a vyslovil, že nečinností a zásahem Krajského soudu v Praze byla porušena stěžovatelova základní práva. Současně navrhuje, aby Ústavní soud uložil ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), insolvenčnímu správci a Krajskému soudu v Praze povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8.228,- Kč.

II.

8. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 41 INS 14769/2010.

9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah připojeného spisového materiálu a stejně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 1410/11 ze dne 29. 10. 2013, jímž rozhodl ve věci stěžovatelky Štefanie Ederové stran totožných rozhodnutí insolvenčního správce a insolvenčního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to ze stejných důvodů, které zopakuje.

10. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje doktrínu sebeomezení a minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

11. V nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 Ústavní soud uvedl, že "i když insolvenční zákon výslovně neuvádí, jakou povahu má úkon insolvenčního správce, jímž projevuje vůli uznat přihlášenou pohledávku, je úkon insolvenčního správce přirozeně nezbytné zkoumat podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků (srov. např. usnesení Ústavního soudu č. 30/2002 Sb. nálezů a usnesení nebo nález Ústavního soudu č. 83/1999 Sb. nálezů a usnesení). ... Insolvenční správce tedy autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem, obsah rozhodnutí nezávisí na jejich vůli. Za rozhodnutí insolvenčního správce tak lze považovat stanovisko insolvenčního správce k pohledávce věřitele na přezkumném jednání, které je vyjádřeno v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je přílohou protokolu z přezkumného jednání."

12. V souladu s touto judikaturou Ústavního soudu tak lze za rozhodnutí, jež je možno napadnout ústavní stížností, považovat stanovisko insolvenčního správce k jednotlivým pohledávkám na přezkumném jednání. I když se tento nález výslovně dotýkal postavení věřitelů, je nutno takto chápat každý úkon insolvenčního správce na přezkumném jednání, týkající se uznání či popření pohledávky dlužníka.

13. Insolvenční řízení podle insolvenčního zákona má především za cíl co nejvyšší poměrné uspokojení věřitelů. Musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")]. Přesto je třeba v rámci insolvenčního řízení respektovat alespoň v minimální míře také práva dlužníka.

14. V daném případě se dne 30. 1. 2013 konalo u Krajského soudu v Praze přezkumné jednání, kde na seznamu přihlášených pohledávek byla i pohledávka společnosti MAXIM Invest., s. r. o. Tuto pohledávku insolvenční správce uznal zcela, dlužnice tuto pohledávku uznala pouze co do částky 547.668,- Kč a ve zbytku, tj. v částce 378.372,- Kč ji popřela. Soud poté vyhlásil usnesení, dle něhož se ukládá insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě do 30 dnů od přezkumného jednání zaslal soudu vyrozumění o popření pohledávky, včetně dokladu o jeho doručení.

15. Rozhodnutí insolvenčního správce o popření nebo nepopření (uznání) pohledávky je rozhodnutím svého druhu, které, s ohledem na jeho formu i obsah, nemůže podléhat ústavně právnímu přezkumu zcela. Ústavní soud ve vztahu k tomuto rozhodnutí může pouze posoudit, zda po formální stránce odpovídalo příslušným ustanovením insolvenčního zákona, zda bylo učiněno oprávněnou osobou, či zda nebylo zcela zjevně svévolné. Popření pohledávky ze strany insolvenčního správce i dlužníka musí být srozumitelné, odůvodněné a přezkoumatelné. Nestačí proto, pokud insolvenční správce nebo dlužník vysloví popěrný úkon, musí jej rovněž zdůvodnit. Totéž pak platí i pro uznání pohledávky insolvenčním správcem.

16. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 30. 1. 2013 vyplývá, že stanovisko insolvenčního správce vůči pohledávce věřitele MAXIM Invest., s. r. o., je učiněno oprávněnou osobou, je jasně vysloveno, uznání pohledávky je výsledkem celého průběhu insolvenčního řízení a je tedy jeho logickým vyústěním. Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené omezené možnosti přezkumu, nemá v daném případě za to, že by nepopření pohledávky dlužnice vůči vedlejšímu účastníkovi bylo zcela zjevně svévolným rozhodnutím insolvenčního správce.

17. Taktéž, jak vyplývá z průběhu insolvenčního řízení, nelze konstatovat, že by insolvenční soud, jímž je Krajský soud v Praze, nevykonával řádně svou dohlédací činnost, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel. Tento soud postupuje v řízení dle insolvenčního zákona a jeho dohlédací činnost je v dané věci přiměřená. Insolvenční řízení v dané věci nebylo dosud ukončeno (alespoň stěžovatel netvrdí opak), a je tedy na insolvenčním soudu, aby i nadále vykonával svou pravomoc dle ustanovení § 10 insolvenčního zákona a průběžně vykonával dohled nad postupem a činností dalších procesních subjektů.

18. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, a to ani postupem insolvenčního správce, ani postupem insolvenčního soudu.

19. Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

20. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby jeho náklady řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nahradili ostatní účastníci řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru