Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 980/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Důkaz
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.980.11.1
Datum podání04.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 980/11 ze dne 26. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. Ch., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Údolní 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 581/2009-362 ze dne 31. ledna 2011 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 261/2008-291 ze dne 25. září 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 707/2005 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č. j. 7 C 707/2005-82 ze dne 25. září 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele a L. V. (dále jen "žalovaní") na obnovu řízení o zaplacení částky 1.804.431,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalovaným zaplatit žalobci ČAS Znojmo s.r.o. (dále jen "žalobce") náklady řízení ve výši 4.650,- Kč s tím, že splněním povinnosti jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného (výrok II.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením č. j. 27 Co 261/2008-291 ze dne 25. září 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.085,- Kč a L. V. uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 14.963,50 Kč (výrok II.), každému ze žalovaných uložil zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.701,20 Kč (výrok III.) a rozhodl, že se připouští podání dovolání k posouzení otázky, zda formální důvody zamítnutí návrhu na obnovu řízení mohou převážit nad principem materiální spravedlnosti (výrok IV.). Dovolání žalovaných Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 581/2009-362 ze dne 31. ledna 2011 odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.460,- Kč (výrok II.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podstatou rozhodování o přípustnosti obnovy řízení byla otázka, zda důkazy, které stěžovatel jako důvody obnovy řízení nově soudu nabídl, jsou skutečně důvody obnovy řízení ve smyslu ust. § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jde zejména o důkaz fakturou č. 276/93 vydanou společností PH GIA, z níž vyplývá, že žalobce v původním řízení zamlčel, že mu byla ze zaplacené částky 8.694.285,70 Kč vypořádána daň z přidané hodnoty ve výši 1.047.510,11 Kč, přestože se jednalo o částku, kterou společnosti PH GIA zaplatil stěžovatel a jeho společník jako původní žalovaní. V žalobě na obnovu řízení stěžovatel uvedl, že kopii faktury č. 276/93 získal od společnosti PH GIA až dne 30. března 2005 a bezprostředně poté podal žalobu. Ačkoli uvedenou skutečnost v řízení také prokázal, přesto se soudy prvního i druhého stupně při hodnocení těchto důkazů pustily do naprosto obecných úvah o tom, jestli stěžovatel a druhý žalovaný L. V. mohli o existenci této faktury a o tom, že žalobci musela být vypořádána daň z přidané hodnoty, vědět či nikoliv. Pro posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro obnovu řízení, však je podstatné to, zda žalobci v řízení prokáží, že o existenci konkrétní faktury skutečně nevěděli a právě proto ji nemohli bez své viny navrhnout. Stěžovatel nebyl v žádném vztahu se společností PH GIA, neměl informace o tom, jaké finanční toky probíhaly mezi touto společností a žalobcem, a nemohl tedy učinit předtím, než získal fakturu č. 276/93, v tomto směru žádný důkazní návrh. Odkaz odvolacího soudu na to, že otázka DPH je vztahem mezi státem a poplatníkem a žalovaní si měli být vědomi dopadů tohoto vztahu na projednávanou věc, podle stěžovatele neobstojí, neboť občanské soudní řízení je ovládáno zásadou "iura novit curia" a je to tedy soud, který by měl mít vědomosti o dopadu DPH na vztah účastníků. Pokud odvolací soud v řízení o žalobě na obnovu řízení tento dopad zjistil a konstatoval (z toho důvodu podle stěžovatele zřejmě připustil dovolání), v podstatě přiznal, že otázka DPH měla být při rozhodování v původním řízení, jehož obnova se navrhuje, řešena.

Odvolací soud si podle stěžovatele byl zjevně vědom nespravedlnosti postupu soudů, když nepovolily obnovu řízení a správně pochopil, že podle principu materiální spravedlnosti by měla být otázka daně z přidané hodnoty do vypořádání účastníků zahrnuta, a proto připustil v této věci dovolání. Pokud však dovolací soud dovolání odmítl, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu si odporují přinejmenším v řešení otázky přípustnosti dovolání. S ohledem na to, že dovolací soud výrok IV. usnesení odvolacího soudu nezrušil ani nezměnil, má stěžovatel k dispozici dvě pravomocná rozhodnutí soudů, která si vzájemně odporují. Na jedné straně mu Krajský soud v Brně umožnil, aby ve věci podal dovolání, na druhé straně Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Přípustnost dovolání je přitom vyslovena Krajským soudem v Brně přímo ve výroku usnesení a tento výrok je tedy ve smyslu § 159a a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu závazný. Je nepochybné, že stěžovatel poté, co byla přípustnost dovolání vyslovena Krajským soudem v Brně, již nemusel zvažovat, zda dovolání není přípustné i z jiných zákonných důvodů, v tomto smyslu pak případné další důvody přípustnosti dovolání ani neuváděl a uvádět nemusel.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami. Ústavní soud nemá závěrům učiněným v této věci obecnými soudy co vytknout. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal.

Ačkoli obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, neuvádí stěžovatel žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za této situace nezbývá, než jeho ústavní stížnost hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru