Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 98/97Nález ÚS ze dne 30.06.1997K otázce objektu trestných činů vlastizrady a vyzvědačství. K hodnotové bázi právních norem.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
soudce/nezávislost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 88/8 SbNU 305
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.98.97
Datum podání21.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 7 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 14 odst.4, § 30 odst.2

140/1961 Sb., § 91, § 105

141/1961 Sb., § 266 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 98/97 ze dne 30. 6. 1997

N 88/8 SbNU 305

K otázce objektu trestných činů vlastizrady a vyzvědačství. K hodnotové bázi právních norem.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud české republiky

rozhodl dne 30. června 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. F. V. proti usnesení

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.1997, č.j. 1 Tzn

0011/96-34,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.1997,

čj. 1 Tzn 0011/96-34, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jímž byla zamítnuta

stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve

prospěch stěžovatele proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR

ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79- 137, v trestní věci vedené

u bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami pod sp. zn. 1

T 5/78, vytýká stěžovatel napadenému rozhodnutí, že hodnotí

projednávanou věc pouze z hlediska příslušných ustanovení, zejména

trestního řádu, nikoli s přihlédnutím k významu ústavně zaručených

základních podmínek spravedlivého procesu. Bez významu není ani

skutečnost, že bylo a je problematické chránit zákonem proti

stěžovateli, a nejen proti němu, atributy státní suverenity

státem, o jehož suverenitě, resp. obranyschopnosti v dotčené době,

lze mít přinejmenším vážné pochybnosti. Stěžovatel proto navrhuje,

aby Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení čl. 37 odst. 2,

čl. 40 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Nejvyšší soud České republiky ve vyjádření předsedy senátu

JUDr. M. M. ze dne 15. 5. 1997 setrvává na svém stanovisku, že

stěžovatel porušil tehdy platné právo, a to jednáním, které je

i v současné době nadále trestné. Pro rozhodování soudu není

podstatné lidské hledisko, kterého se stěžovatel dovolává, ale

vázanost soudce zákonem, jak to stanoví článek 95 odst. 1 Ústavy

ČR. Ztotožnění se s právním stavem založeným rozhodnutími

v původním řízení nelze v žádném případě považovat za "konzervaci"

právního stavu založeného na pochybeních soudů v původním řízení,

ale za potvrzení plného souladu rozhodnutí těchto soudů s tehdy

platnými trestními kodexy, které v daném rozsahu platí dodnes.

Nejde tedy o případ, že by stěžovatelovo jednání bylo tehdejším

zákonem prohlášeno za trestné v rozporu s principy demokratické

společnosti. Z uvedených důvodů navrhuje proto účastník, aby

stěžovatelova ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná

odmítnuta, alternativně pak navrhuje, aby byla zcela zamítnuta.

Ministryně spravedlnosti České republiky JUDr. V. P. uvedla

ve svém vyjádření ze dne 16. 5. 1997, že v řízení, které

předcházelo vydání napadeného usnesení, nebyly důsledně

respektovány základní zásady způsobu opatřování a hodnocení důkazů

v přípravném řízení, stejně jako ani v řízení před soudem prvního

stupně. Závěr soudu o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil

všechny znaky skutkových podstat trestných činů vyzvědačství podle

§ 105 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) trestního zákona a vlastizrady

podle § 91 trestního zákona, nemá oporu v provedených důkazech

a nelze jej proto považovat za správný. Vadně byl zhodnocen

i materiální znak předmětných trestných činů. Jestliže Nejvyšší

soud ČR napadeným rozhodnutím stížnost ministra spravedlnosti pro

porušení zákona zamítl a toto porušení ve vytýkaném směru

neshledal, třeba podanou ústavní stížnost považovat v rozsahu

naznačeném stížností pro porušení zákona za důvodnou.

Nejvyšší státní zastupitelství České republiky uvedlo ve svém

vyjádření ze dne 12. 5. 1997, že Nejvyšší soud ČR v napadeném

rozhodnutí nezaujal jednoznačné stanovisko k otázce

obranyschopnosti, ačkoli právě zpochybnění obranyschopnosti

okupované země mohlo přivodit zásadní obrat při nazírání na

trestnost stěžovatelova jednání. Bez ohrožení obranyschopnosti by

totiž nebyl dán základní znak skutkové podstaty trestného činu

vlastizrady (formou sabotáže) podle § 91 trestního zákona

a v konečném důsledku by ani "vyzrazené údaje" týkající se této

obranyschopnosti nebylo možno považovat za "zvlášť důležité státní

tajemství", čímž je zpochybněn i základní znak další použité

kvalifikace předmětného jednání [jako trestného činu vyzvědačství

podle § 105 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) trestního zákona]. Při

ohrožení obranyschopnosti jen v nepatrné míře by nebyl dán

materiální znak trestného činu. I kdyby skutek obviněného zůstal

trestný, stěží by bylo možno dovodit tentýž stupeň společenské

nebezpečnosti, jaký dovodily soudy rozhodující v závěru

sedmdesátých let. Postupem Nejvyššího soudu ČR v této věci, když

tento soud se vyhnul hodnocení zásadní otázky významné pro snížení

viny stěžovatele, nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná soudní

ochrana, a došlo tedy k porušení stěžovatelova práva na soudní

ochranu podle článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny. Ze

všech uvedených důvodů by proto Ústavní soud měl ústavní stížnosti

vyhovět a napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušit.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní

soud z obsahu spisu 1 T 5/78 bývalého Vyššího vojenského soudu

v Příbrami, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 30.11.1978, čj. 1

T 5/78- 106, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem

vyzvědačství podle § 105 odst. 1 odst. 3 písm. b), d) trestního

zákona v jednočinném souběhu s trestným činem vlastizrady podle

§ 91 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že od konce roku

1969 do listopadu 1976 jako československý občan v úmyslu poškodit

obranyschopnost republiky zneužil svého postavení při svém

služebním zařazení doma i v cizině k tomu, že orgánům cizí

zpravodajské služby, zčásti za úplatu, vyzradil skutečnosti blíže

uvedené v trestním spise, týkající se organizace a způsobu

činnosti jedné ze složek československých ozbrojených sil,

a konkrétní údaje o pracovnících MNO a československé bezpečnosti,

které mají charakter státního tajemství zvláštní důležitosti, a ve

spolupráci s cizí mocí na delší dobu jednak ztížil, a dále

i znemožnil plnit některé úkoly v oblasti zvlášť důležitých zájmů

naší republiky, a způsobil tak škodu značného rozsahu, jednak

materiální povahy, a další závažné následky, a to přesto, že mu

bylo uchování státního tajemství zvláště uloženo. Za to byl

odsouzen podle § 105 odst. 3 trestního zákona, § 35 odst. 1

trestního zákona a § 29 odst. 1, 3 trestního zákona k úhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 25 let se zařazením do třetí

nápravněvýchovné skupiny NVÚ MS a dále zavázán nahradit

československému státu na náhradě škody částku Kčs 293 901,--.

Z uvedeného spisu je dále patrno, že bývalý Nejvyšší soud ČSSR

svým usnesením ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79-137, odvolání

stěžovatele a bývalého vyššího vojenského prokurátora v Příbrami

zamítl. Ze spisu bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, sp.

zn. 9 Rtv 19/92, Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Krajského

soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 26.4.1994,

čj. 9 Rtv 19/92-32, byl návrh na přezkumné řízení podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ohledně uvedených

odsuzujících rozhodnutí zamítnut. Také Vrchní soud v Praze svým

usnesením ze dne 28.7.1994, čj. 8 Torz 9/94-46, stěžovatelovu

stížnost proti již citovanému usnesení Krajského soudu v Českých

Budějovicích, pobočka v Táboře, zamítl.

Z obsahu spisu 1 Tzn 0011/96 Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud

konečně zjistil, že proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR

ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79-137, podal ministr spravedlnosti

České republiky stížnost pro porušení zákona, protože podle jeho

názoru tímto usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 254

odst. 1, § 256 trestního řádu a v řízení, jež jeho vydání

předcházelo, i v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu ve

vztahu k ustanovením § 105 odst. 1 , odst. 3 písm. b), d), § 91,

§ 229 odst. 1 trestního zákona v neprospěch stěžovatele. O této

stížnosti rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne

23.1.1997, čj. 1 Tzn 0011/96-34, tak, že ji zamítl, protože zákon

porušen nebyl. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR

mimo jiné uvádí, že není úkolem soudů, aby na základě vlastních

úvah hodnotily politické a jiné okolnosti a důsledky okupace

Československa cizími vojsky po 21. srpnu 1968. Soudy se v tomto

směru nemohou opírat o pouhá politická a historická stanoviska

k těmto událostem, zejména když Československo zůstalo samostatným

státem, který byl takto uznáván ostatními státy. Navíc i po

změnách, k nimž došlo po roce 1989, se vychází z faktické a právní

kontinuity s předchozím režimem, pokud příslušné zákony

nestanovily jinak (§ 2 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody).

Jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako projev odporu proti

minulému režimu, protože toto jednání nevykazuje známky jiného než

kriminálního činu. Odpor by totiž musel být jednoznačně projeven

odbojem proti režimu nebo jinou činností ve smyslu § 3 zákona č.

198/1993 Sb. Navíc o odporu v uvedeném smyslu nelze mluvit za

situace, kdy stěžovatel sice škodil složkám tehdejšího státního

režimu, ale zároveň požíval jeho značné důvěry a profitoval nejen

z tohoto režimu, ale i ze spolupráce s cizí mocí.

V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané

v projednávané věci ministrem spravedlnosti podle ustanovení §

266 trestního řádu, bylo povinností Nejvyššího soudu ČR zkoumat

v prvé řadě otázku naplnění základních znaků trestného činu,

a proto i otázku objektu trestného činu. Objekt je totiž znakem

každého trestného činu, takže čin, který směřuje proti něčemu, co

není způsobilé být objektem trestného činu, nemůže být trestným.

O takový případ nedostatku objektu trestného činu jde, podle

názoru Ústavního soudu, právě v projednávané věci. Ustanovení

první hlavy zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, chrání totiž především základy

suverénního státu, tj. jeho ústavní zřízení, bezpečnost

a obranyschopnost. U trestného činu vlastizrady podle ustanovení

§ 91 trestního zákona je pak objektem trestného činu ústavní

zřízení republiky, územní celistvost, samostatnost nebo

obranyschopnost, zatímco u trestného činu vyzvědačství podle

ustanovení § 105 trestního zákona je skupinovým objektem trestného

činu zájem na ochraně vnější bezpečnosti republiky. Existence

suverénního státu byla však v inkriminované době pouhou fikcí,

neboť československý stát, ve svých vnitřních poměrech se

prezentující jako totalitní systém, byl ve skutečnosti pouhým

vazalem cizí mocnosti, okupující jeho území. Jak známo, každá

fikce je výsledkem procesu destrukce hodnotového řádu, a vyvolává

proto i v oblasti práva excesy, které v totalitním systému jsou

zejména v oblasti politického běžným jevem. Funkcí takové fikce

práva bývá v totalitních řádech právě jen zastření stavu krajního

bezpráví, stavu vyznačujícího se na jedné straně všemocí jedněch

a naprostým nedostatkem právní ochrany druhých. To v plném rozsahu

platí i o totalitních ústavách, jež ve srovnání se sociální

realitou a krutostí jejích podmínek pro "zbytek obyvatelstva"

představují pouhý svět zdání, ostře kontrastující s faktickým

nedostatkem ústavních záruk.

V souvislosti s argumentací Nejvyššího soudu ČR, totiž že

soudy se ve svém rozhodování nemohou opírat o pouhá politická

a historická stanoviska k tzv. srpnovým událostem, se Ústavnímu

soudu jeví jako nanejvýš nutné poukázat na, orgány činnými

v trestním řízení dosud patrně vůbec nereflektovaný, natož při

posuzování trestnosti činů z období tzv. nesvobody vůbec

aplikovaný, článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva"). V odstavci 1 tohoto článku se totiž

stanoví, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí,

které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo

mezinárodního práva trestným činem, zatímco v odstavci 2 se však

současně uvádí, že tento článek nebrání souzení a potrestání osoby

za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo

trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými

národy. Zakotvení závaznosti uvedených zásad v Úmluvě nasvědčuje

zcela zjevně tendenci Úmluvy spojovat výklad toho, co právem je,

či může být, a naopak co právem není ani nemůže být, s existencí

určitého, na principu konsenzu založeného, hodnotového řádu. Normy

nemohou upravovat, předpisovat a nařizovat "z ničeho", ale

přimykají se k již existujícímu hodnotovému zázemí. Normy sdílejí

tak s hodnotami společnou bázi potud, že spolu s nimi vytváří

normativní a hodnotový řád společnosti, jako její konstituující,

etablující a organizující princip. To vše tedy znamená, že

jestliže na jedné straně lze podle článku 7 Úmluvy soudit

a trestat i za činy, jejichž skutkové podstaty nejsou v našem

trestním zákonu buď vůbec nebo náležitě vymezeny, lze na straně

druhé jen stěží soudit a trestat ty osoby, jejichž jednání

v období nesvobody sice vykazovalo některé formální znaky

trestných činů proti základům a bezpečnosti republiky, nicméně

v situaci, kdy zde, beze vší pochybnosti, chyběl objekt trestného

činu.

U trestných činů proti republice podle hlavy první zvláštní

části trestního zákona č. 140/1961 Sb. byl jako objekt těchto

trestných činů daleko převažujícím způsobem zakotven disimulovaný

zájem vládnoucí stranické oligarchie uplatňující ve vztahu ke

"zbytku obyvatelstva" všechny atributy totalitní moci.

Stěžovatelovo jednání bylo tedy způsobilé zpochybnit nejvýše zájmy

této moci, lhostejno jakými důvody bylo motivováno. Argumentace

Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelovo jednání nevykazuje znaky

odporu podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a odporu proti němu, jde proto, podle názoru

Ústavního soudu, stranou podstaty věci, neboť její jádro netkví

v posouzení, zda stěžovatel svým jednáním projevil odpor proti

totalitnímu režimu, ale zda jeho jednání lze kvalifikovat jako

trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu z již uvedených důvodů

však takto jednání stěžovatele kvalifikovat nelze, a proto je také

irelevantní, k jaké skupině obyvatel stěžovatel náležel a zda

z příslušnosti k této skupině sám profitoval. Existují-li

a jsou-li právně závazné obecné právní zásady uznávané

civilizovanými národy (článek 7 odst. 2 Úmluvy), zásady, jež

v podstatě reflektují hodnotový řád těchto národů, musí i právní

řády jednotlivých států, ale také aplikace práva v nich, těmto

zásadám odpovídat. V tomto případě nejde tedy o opření se o pouhé

politické a historické stanovisko, ale o hodnocení a výklad,

kterému se nemůže vyhnout žádný soud, chce-li naplnit svou

povinnost zakotvenou v článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy.

Tím, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozhodnutím zamítl

stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti,

ačkoli byl povinen z výše uvedených hledisek zkoumat porušení

zákona, porušil článek 90, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož

i článek 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadené rozhodnutí

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru