Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 98/12 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
Bezdůvodné obohacení
Darování
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.98.12.1
Datum podání10.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 669, § 667, § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 98/12 ze dne 30. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem na adrese Náchod, Tyršova 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011 č. j. 33 Cdo 821/2011-195 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2009 č. j. 20 Co 215/2009-155, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. ledna 2012, se stěžovatelka domáhala podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, konkrétně čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 4 C 123/2007 (dále jen "soudní spis") bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 29. června 2007 domáhala po žalovaných J. H. a P. H., jinak po svém synovi a své snaše, vrácení daru ve výši 400 000,- Kč z důvodu chování obou žalovaných, kteří podle jejího názoru hrubě porušují dobré mravy a dále vydání bezdůvodného obohacení ve výši 205 172,50 Kč s příslušenstvím. Okresní soud po provedeném řízení žalobu rozsudkem ze dne 9. dubna 2009 č. j. 4 C 123/2007-128 ve věci samé zamítl a uložil stěžovatelce nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 81 420,- Kč. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu i dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl usnesením rovněž napadeným ústavní stížností.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala skutková tvrzení, jež uvedla v průběhu řízení před obecnými soudy a podrobila kritice rozhodovací důvody těchto soudů, které byly uvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky jak soud odvolací, tak soud dovolací, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v rozporu s ústavními principy a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud se neztotožňuje se vznesenými námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti. Argumenty, které stěžovatelka uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody ve věci rozhodujících soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí stěžovatelky řádně zabývaly, před soudem prvního stupně se konalo šest ústních jednání a stěžovatelka měla možnost předkládat své návrhy na provedení důkazů. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatelka darování částky 400 000,- Kč neprokázala, a i kdyby k darování této částky došlo, tak v dané věci nebyly naplněny podmínky ustanovení § 630 občanského zákoníku, neboť lze sice souhlasit s tím, že žalovaný syn P. se ke stěžovatelce chová nevhodně, což bylo svědecky prokázáno, ale jeho nevhodné chování nelze v této věci kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. K požadavku na zaplacení bezdůvodné obohacení ve výši 205 172,50 Kč prvostupňový soud dovodil, že v souzené věci nejde o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka se může domáhat zaplacení nákladů vynaložených na rekonstrukci nemovitosti až po skončení nájmu, a to po odečtení znehodnocení změn, k nimž v důsledku užívání došlo (§ 667 občanského zákoníku). Z obsahu soudního spisu nebylo zjištěno žádné procesní pochybení, ani nebylo shledáno žádné pochybení, kterého by se tyto soudy dopustily v interpretaci aplikovaných právních předpisů. Odvolací soud stěžovatelce v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč považoval rozhodnutí okresního soudu za věcně správné a dovolací soud pak stejně tak vyložil, proč nebylo možno podané dovolání shledat přípustným. Napadená rozhodnutí jsou logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v závěrech učiněných soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.

K výhradám stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání lze toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat. K tomu lze poznamenat, že interpretace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. byla Nejvyšším soudem provedena dle jeho konstantní judikatury.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. ledna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru