Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 97/96Nález ÚS ze dne 14.11.1996K otázce posuzování znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/6 SbNU 365
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.97.96
Datum podání02.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 37

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 97/96 ze dne 14. 11. 1996

N 119/6 SbNU 365

K otázce posuzování znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti MUDr. M. G., bytem B., zastoupeného JUDr. J. S.,

advokátem se sídlem v P., proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 29. 11. 1995, č. j. 39 Co 91/95-48, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, č. j.

39 Co 91/95-48, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 2. 4. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí,

potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10.

1994, č. j. 16 C 56/93-27, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne

23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-40, a opraveným usnesením téhož

soudu ze dne 23. 10. 1995, č. j. 16 C 56/93-41.

Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele

na určení neplatnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1963

mezi M. Ž. jako postupitelkou a čs.státem, zastoupeným finančním

odborem ONV v Praze 4, jako nabyvatelem, ohledně domu čp. 324

a stavební parcely č. 254 v k.ú. P. Žalobu jako nedůvodnou zamítl

Obvodní soud pro Prahu 4 proto, že žalobce jednoznačně neprokázal

tíseň a nápadně nevýhodné podmínky na straně původní vlastnice,

a to z hlediska posouzení podle ustanovení § 37 tehdy platného

občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.

Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím byl

porušen čl. 90 Ústavy České republiky, který soudům ukládá

stanoveným způsobem, tedy v souladu s ustanoveními § 6, § 120, §

132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, poskytovat ochranu

právům a dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Pokud soudní rozhodnutí tato zaručená práva

nerespektovalo, došlo k též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Základem ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud přehlédl,

že právní závěr uvedený v rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu

se zjištěními, která vyplynula z jednotlivých provedených důkazů.

I když odvolací soud provedl doplnění důkazů, měl podle názoru

stěžovatele respektovat zásady, které pro hodnocení provedených

důkazů vyplývají z ustanovení § 132 o.s.ř.

V daném případě však odvolací soud vytrhl ze souvislostí

pouze několik listinných důkazů a přecenil část obsahu jednoho

z dopisů postupitelky, v němž v souvislosti s nabídkou darování

nemovitostí státu hovořila o stáří svém a svého manžela, když

přehlédl, že také poukazovala na to, že s manželem nemají z domu

žádný příjem a nemají majetkové možnosti na dům doplácet. Dále pak

přehlédl a vůbec nehodnotil žalobcův účastnický výslech, jakož

i výslech svědka J. G.. K tomu stěžovatel připomíná, že soud I.

stupně považoval za prokázané, že finanční situace postupitelky M.

Ž. byla v 50. letech velmi špatná, neboť její manžel měl důchod ve

výši Kč 1 250,- měsíčně a ona sama žádný důchod neměla. Navíc jim

stát znárodnil lékárnu s domem v D., byli ve špatné finanční

situaci, a když národní výbor vznesl požadavek provést opravy domu

v P., dostali se do zcela neřešitelné situace. M. Ž. na domě velmi

lpěla, protože to byl svatební dar, a proto po velmi dlouhém

váhání souhlasila s jeho darováním státu, což vždy pociťovala jako

křivdu a jako důsledek tehdejší právní a společenské situace.

Podle provedených důkazů činila obecná hodnota nemovitostí v době

převodu na čs. stát celkově Kč 115 000,-. Stěžovatel rovněž

připomíná, že odvolací soud zcela pominul to ustanovení postupní

smlouvy, podle kterého čs. stát nepřejímal žádné závazky a pokud

by se nějaké vyskytly, zavazuje se postupitelka, že je zaplatí ze

svého a že ručí celým svých jměním za to, že nebudou uplatněny

proti státu. V tom spatřuje stěžovatel zcela nerovné postavení

smluvních stran a rozpor s dobrými mravy. Na základě všech

skutečností uvedených v ústavní stížnosti proto navrhuje, aby

Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj závěr,

že na straně původní vlastnice sporných nemovitostí nebyl dán

nedostatek náležitostí vůle, který by ve smyslu ustanovení § 30

a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.

způsoboval neplatnost postupního prohlášení z 26. 6., resp. 2. 7.

1963, a to i přesto, že k němu došlo v době vymezené jak zákonem

č. 87/1991 Sb., tak zákonem č. 198/1993 Sb. Uvedl dále, že

stěžovatel opakuje argumenty, které obsahovalo již jeho odvolání,

a proto odvolací soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění svého

rozhodnutí, které považuje i nadále za odpovídající zákonu.

Tvrzení stěžovatele proto odmítá a navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti.

Městská část Praha 4 se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího

účastníka vzdala.

Ústavní soud se rovněž seznámil s obsahem spisu vedeného

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 C 56/93, který si od

tohoto soudu vyžádal.

Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti

především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných

soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat

přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí

v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě,

že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše

uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti postupují

v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.

V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu

stěžovatele prokázání splnění znaků tísně a nápadně nevýhodných

podmínek, které by zakládaly neplatnost právního úkonu podle

ustanovení § 37 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. V tomto směru

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu sp. zn. 16 C 56/93, že oba

soudy se věcí zabývaly a v rámci provedeného dokazování, které

bylo doplněno a zopakováno soudem odvolacím, dospěly k závěru, že

důvody neplatnosti převodu předmětných nemovitostí nejsou dány.

Přihlédly totiž k tomu, že původní vlastnice M. Ž. nemovitosti

nabídla státu, což jednoznačně zdůvodnila zejména stářím

a nemožností správu domu vykonávat, což podle jejich názoru nelze

považovat za jednání v tísni, tedy stav, který by mohl vyloučit

svobodné vytváření vůle a doléhal by na ni takovým způsobem, že by

se jím dala pohnout k uzavření takového právního úkonu, který by

jinak neučinila. Pokud soudy posuzovaly znak nápadně nevýhodných

podmínek, konstatovaly, že M. Ž. se ke smluvnímu převodu zmíněných

nemovitostí rozhodla sama dobrovolně, aniž by k tomu měla právní

povinnost.

Ústavní soud se z hlediska ústavnosti zabýval aplikací

procesních ustanovení a dospěl k závěru, že soudy při svém

rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř.,

neboť se nezabývaly všemi námitkami stěžovatele jako žalobce

a svědka J. G., které uvedl ve svých výpovědích. Odvolací soud

nepřihlédl ani k celému obsahu postupního prohlášení ze dne 26.

6. 1963 v rámci provádění důkazů listinami, i když na jeho obsah

stěžovatel výslovně upozorňoval ve svém odvolání. Pokud jde

o zhodnocení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek, které

mají společně zakládat neplatnost právního úkonu učiněného v době

nesvobody (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990), je třeba respektovat

skutečnost, že v této době neexistovala dostatečná zákonná ochrana

soukromého vlastnictví. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud

na nález sp. zn. II. ÚS 59/95 (uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce

nálezů a usnesení ÚS, svazek 4), ve kterém se konstatuje, že ve

skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje,

a proto právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého

vlastnictví je oním objektivně působícím a existujícím stavem pro

projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu,

s výjimkou případů, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce

ztratilo smysl.

S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadené

rozhodnutí neodpovídá naplnění čl. 36 odst. 1 Listiny o právu

občana na soudní ochranu a v konečném důsledku i čl. 90 Ústavy ČR,

podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pokud jde

o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud považuje

za potřebné připomenout, s odkazem na svou již ustálenou

judikaturu, že ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud

především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného

a tedy existujícího. V daném případě však stěžovatel

opodstatněnost určovací žaloby odůvodňuje potřebou rozhodnutí pro

účely dodatečného projednání dědictví. Je tedy zřejmé, že

existence vlastnického práva má být teprve zjištěna či

konstituována, a proto nemůže zatím spadat pod ústavní ochranu.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti

vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. (§

82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb.), a to bez ústního jednání, když účastníci

s upuštěním od tohoto jednání vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR je vykonatelné

rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro všechny

orgány i osoby.

V Brně dne 14. 11. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru