Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 97/94Nález ÚS ze dne 20.02.1995Zásady spravedlivého procesu ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/3 SbNU 61
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.97.94
Datum podání01.07.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 97/94 ze dne 20. 2. 1995

N 12/3 SbNU 61

Zásady spravedlivého procesu ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A.K. proti

rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993, č.j. PPR - 75/Spr. 93

a proti

rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 76/94

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994, sp. zn. 28 Ca 76/94 se

zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 1. 7. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost A.K. ve

které se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Policejního prezídia

ČR z 10.9.

1993, čj. PPR-75/Spr.93 a rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 1994,

sp.

zn. 28 Ca 76/94. Spolu s touto stížností podala stěžovatelka podle ustanovení

§

74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení § 3 zákona

č.

135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, neboť, podle názoru

stěžovatelky, uplatněním tohoto zákonného ustanovení došlo ke skutečnostem,

které jsou předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla doplněna

na výzvu

Ústavního soudu dne 18. 7. 1994. K upřesnění pak došlo při ústním jednání

dne

20. 2. 1995, kdy právní zástupce stěžovatelky opravil petit návrhu tak,

že

správně má být uvedeno datum rozhodnutí Policejního prezídia ČR 2. 6.

1993.

Ústavní stížnost obsahovala rovněž žádost, aby Ústavní soud odložil

vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb.

Ústavní soud svým usnesením ze dne 7. 10. 1994 sp. zn. IV. ÚS 97/94

přerušil řízení podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když předtím

se

dopisem ze dne 13. 9. 1994 obrátil na právního zástupce stěžovatelky

se

žádostí, aby se zřetelem ke skutečnosti, že Ústavní soud svým nálezem

ze dne

12. 7. 1994 rozhodl o zrušení podmínky trvalého pobytu v některých ustanoveních

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, sdělil, zda na

návrhu

trvá. Dopisem ze 30. 9. 1994 právní zástupce sdělil, že je sice pravda,

že

zmíněným nálezem se situace poněkud změnila, že však žádá, aby návrh

byl

projednán v původním znění.

O návrhu na zrušení ustanovení § 3 zákona č. 135/1992 Sb., o hlášení

a

evidenci pobytu občanů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodlo plénum

Ústavního

soudu dne 2O. 12. 1994 pod sp. zn. Pl. 22/94, a to tak, že návrh podle

ustanovení § 64 odst. l písm. d) a § 43 odst. 1 písm. c), d) zákona č.

182/1993

Sb., o Ústavním soudu, odmítlo.

O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud

nejednal, a to z toho důvodu, že za vykonatelné považuje pouze ty správní

akty,

které ukládají povinnost nějakého plnění. Vykonatelností je tedy nutno

rozumět

tu vlastnost správního aktu, která dává prostor k použití donucení k

prosazení

povinností nebo práv, které z tohoto aktu vyplývají. Výkon správního

aktu,

který určuje, že někomu neměl být vydán občanský průkaz, v sobě neobsahuje

stanovení právní povinnosti něco konat, něčeho se zdržet či něco strpět.

Z

takového rozhodnutí zajisté vyplývají určitá subjektivní oprávnění nebo

povinnosti, výkonem rozhodnutí je však vynucovat nelze.

Předmětem ústavní stížnosti samotné je porušení práva na spravedlivý

proces, svobody pobytu a pohybu, jakož i práva volebního. Porušení práva

na

spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v jednání Policejního prezídia

ČR,

které v řízení o protestu prokurátora v Praze, který podal proti vydání

občanského průkazu stěžovatelce, postupovalo v rozporu se správním řádem

a

zákonem o prokuratuře, když rozhodlo o odvolání, které podala J.R., která

nebyla účastnicí správního řízení. Tímto rozhodnutím zasáhlo Policejní

prezídium do svobody zvolit si pobyt kdekoliv na území státu, tedy bylo

rozhodováno o ústavně chráněném občanském právu a v takovém případě se

i na

správní řízení vztahuje právo na spravedlivý proces.

Rozhodnutí Policejního prezídia považuje stěžovatelka za správní akt,

který je v rozporu s mezinárodními úmluvami ve smyslu čl. 10 Ústavy,

jakož i v

rozporu s Listinou základních práv a svobod. V odůvodnění rozhodnutí

Policejního prezídia ČR č.j. PPR - 75/Spr. 93 se totiž uvádí, že stěžovatelka

se poté, co jí byl vydán občanský průkaz, vrátila do místa svého předchozího

bydliště v zahraničí. K tomu stěžovatelka uvádí, že i kdyby tak učinila,

využila by jen své ústavně zaručené svobody, neboť v demokratické zemi

nemůže

být nikdo poškozen a omezován, využívá-li svobody cestování. Zejména

nemůže být

z tohoto důvodu zbaven trvalého pobytu, jako jedné z podmínek realizace

řady

práv, např. práva volebního. Napadeným rozhodnutím Policejního prezídia

byla

tedy fakticky zbavena též aktivního a pasivního volebního práva.

Proti rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993 č.j. PPR -

75/Spr. 93, kterým se zrušuje správní akt, jímž byl stěžovatelce vydán

OS - VB

Praha 4 občanský průkaz, podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu

v Praze,

která byla rozsudkem sp. zn. 28 Ca 76/94 z 19. 4. 1994 zamítnuta. Toto

rozhodnutí nabylo právní moci 2. 5. 1994 a tím tedy stěžovatelka vyčerpala

prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 zákona č. 183/1993 Sb.,

o

Ústavním soudu. Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí soudu uvádí,

že jím

byla porušena tatáž práva jako rozhodnutím Policejního prezídia a že

se tak

stalo po řízení, ve kterém soud, ačkoliv žádné důkazy neprováděl, dospěl

ke

konstatování, že stěžovatelka údajně trvale žije ve Spojených státech

amerických. K takovému závěru neměl žádné objektivní podklady a navíc

nelze

vyloučit, že ve věci rozhodoval soudce, který měl být pro poměr k věci

z jejího

projednávání vyloučen.

Ve vyjádření, které na žádost Ústavního soudu podala JUDr. E.P.,

předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, se uvádí, že jediným žalobním

důvodem, který žalobkyně uváděla, bylo tvrzení, že s ní nebylo v řízení

o

protestu prokurátora jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv tak s

ní jednáno

býti mělo. Jiné důvody nezákonnosti správního rozhodnutí v žalobě neuvedla

a

poněvadž soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat jiné možné nezákonnosti

správního aktu, byla žaloba zamítnuta. K tomuto závěru vedlo soud stanovisko,

že na řízení o protestu prokurátora se podle dříve platného zákona o

prokuratuře nevztahovalo ust. § 14 správního řádu, ani další ustanovení

o

průběhu řízení podle tohoto předpisu, a správní orgán proto nepochybil,

když se

stěžovatelkou v průběhu řízení o protestu nejednal jako s účastnicí tohoto

řízení. Právo na spravedlivý proces porušeno nebylo a námitka podjatosti

proti

žádnému soudci vznesena nebyla. (v tomto směru je k vyjádření připojeno

stanovisko Mgr. A. K.). Svoboda pobytu stěžovatelky ani její volební

právo

napadenými rozhodnutími nemohly být dotčeny. Trvalý pobyt je faktickým

stavem,

který existuje nezávisle na tom, zda je ohlášen a samo policejní přihlášení

není důkazem toho, že dotyčná osoba v uvedeném místě skutečně trvalý

pobyt má.

To však soud neposuzoval, ale pouze přezkoumal správní rozhodnutí napadené

žalobou. Zrušení správního aktu, jímž byl žalobkyni vydán občanský průkaz,

bylo

učiněno na základě zjištění, že správní orgán řádně nezkoumal všechny

skutečnosti tímto průkazem osvědčované. Zrušení správního aktu nevylučuje,

aby

po splnění či osvědčení potřebných skutečností byl stěžovatelce takový

průkaz

vydán. Vyjádření soudu dále obsahuje sdělení, že napadený rozsudek nabyl

právní

moci dne 6. května 1994.

Policejní prezídium ČR, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření z

5.

9. 1994 především uvádí, že ústavní stížnost se ve svém petitu dožaduje

zrušení

rozhodnutí ze dne 10. 9. 1993, tedy rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno

návrhu

na obnovu řízení ve věci rozhodnutí ze dne 2. 6. 1993. Napadené rozhodnutí

není

rozhodnutím ve věci, ale pouze výrazem postoje správního orgánu k důvodům

uplatněným stěžovatelkou v řízení o obnově (§ 62 odst. 1 písm. a) až

e) a § 63

zákona č. 71/1967 Sb.

Při ústním jednání dne 20. 2. 1995 uvedl právní zástupce stěžovatelky,

že vyjádření soudu v některých bodech si protiřečí, např. v tom, když

uvádí, že

námitka podjatosti nebyla vznesena. Těžko mohla být vznesena, jestliže

bylo

rozhodováno bez jednání a to přesto, že soudu muselo být zřejmé, že nejde

jen o

právní otázku.

Ústavní soud po posouzení výše uvedených skutečností dospěl k těmto

závěrům:

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutím Policejního prezídia

ČR z 2. 6. 1993 a následným rozsudkem Městského soudu v Praze z 19. 4.

1994,

sp. zn. 28 Ca 76/94 došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky

svobodně se pohybovat, pak tento názor Ústavní soud nesdílí. Ohlašovací

povinnost uložená zákonem č. 135/1982 Sb., nijak neomezuje svobodu pohybu

a

pobytu zaručenou čl. 14 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod,

resp.

obdobné právo zaručené čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě

o

lidských právech a svobodách. Je plně na každém a na jeho svobodné volbě,

pro

jaké místo k trvalému pobytu se rozhodne. Trvalý pobyt je pak faktickým

stavem,

který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen a kde byl ohlášen. Občanský

průkaz pak má charakter osvědčení a nikoliv rozhodnutí podle § 46 a 47

správního řádu. Z existence trvalého pobytu na území České republiky

vyplývají

určitá práva a povinnosti stanovené v různých právních předpisech. V

případě

pochybností o existenci takového pobytu má občanský průkaz pouze charakter

veřejné listiny, která může být použita jako jeden z důkazů, který sice

presumpci správnosti, může však být vyvrácen na základě skutkových zjištění

správních orgánů, případně soudů. Zápis v OP pouze ověřuje splnění ohlašovací

povinnosti a to, co bylo ohlášeno. Z tohoto stanoviska ostatně vycházelo

i

rozhodnutí Policejního prezídia ČR z 2. 6. 1993, v jehož závěru se uvádí,

že

tímto rozhodnutím není vyloučeno vydání nového občanského průkazu stěžovatelce,

a to po splnění všech zákonných podmínek a k datu, ke kterému budou tyto

podmínky prokazatelně splněny.

Ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v předchozím odstavci, nelze

přisvědčit ani námitce, že napadené správní resp. soudní rozhodnutí zasáhlo

do

volebního práva, které stěžovatelka má jako občanka České republiky.

Také v

tomto případě nepochybně faktický trvalý pobyt a nepochybné státní občanství

ČR

zakládá právo na zápis do seznamu voličů, jakož i právo na soudní ochranu

v

případě nezapsání, a to podle ustanovení § 200f o.s.ř. Takový postup

mohla

stěžovatelka uplatnit např. při komunálních volbách v listopadu 1994,

nezávisle

na tom, zda má či nemá občanský průkaz.

Nejzávažnější otázkou v řešené ústavní stížnosti bylo posouzení toho,

zda proces, který předcházel vydání napadených rozhodnutí, splňoval požadavky

spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a

svobod a

čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při

tom

Ústavní soud vycházel z toho, že přezkum zákonnosti správního rozhodnutí

náleží

obecným soudům, které při přezkoumávání postupují podle části páté o.s.ř.

o

správním soudnictví, a proto se zaměřil především na to, zda postupem

soudu

nebyla porušena Ústavou zaručená práva stěžovatelky. V tomto směru je

třeba

vycházet z toho, že řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů

je

založeno na zásadě dispoziční. Jak vyplývá ze žaloby, jediným důvodem

namítané

nezákonnosti správního rozhodnutí byla skutečnost, že se stěžovatelkou

nebylo v

řízení o protestech prokurátora zacházeno jako s účastníkem řízení, ač

tomu tak

býti mělo. K této jediné námitce zaujal soud stanovisko, že na řízení

o

protestu prokurátora není možné aplikovat ustanovení § 14 správního řádu,

ani

další ustanovení o průběhu řízení podle správního řádu a v tomto směru

neshledal postup správních orgánů nezákonným. Tento právní názor nezávislého

soudu nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit ani korigovat, a to ani v případě,

že

by se s ním sám neztotožňoval.

Jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze, posoudil soud celkový

obsah žaloby jako podání, ve kterém jde především o posouzení právní

otázky a

proto rozhodl o žalobě bez jednání, s odvoláním na ustanovení § 250f

o.s.ř. V

tomto směru zastává Ústavní soud stanovisko, že ustanovení citovaného

§ o.s.ř.

prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, tedy zásady,

která je jednou z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle hlavy

páté

Listiny základních práv a svobod, a je proto nezbytné vykládat podmínky

pro

použití tohoto ustanovení přísně a restriktivně. Jestliže tedy zákon

stanoví,

že soud může rozhodnout o žalobě bez jednání v jednoduchých případech,

zejména

je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového

stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, pak pro řízení bez účasti

stran

musí být splněny obě podmínky. Nestačí tedy pouze konstatování, že šlo

jen o

posouzení otázky právní. Toto stanovisko vyslovil IV. senát Ústavního

soudu již

ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 51/94, který je publikován pod č. 30 Sbírky

nálezů a usnesení ÚS ČR. V projednávané věci však soud rozhodl bez jednání

a

bez slyšení účastníků, ačkoliv rozhodně nešlo o případ jednoduchý a skutková

zjištění policejních orgánů nebyla jednoznačná. Postup podle ustanovení

§ 250f

o.s.ř., jak již bylo uvedeno, je postupem, který prolamuje zásadu projednací,

stanovenou v čl. 96 odst. 2 Ústavy, v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i

v čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Všechna tato ustanovení

je

třeba interpretovat tak, že kvalita procesu musí odpovídat právům a

povinnostem, o kterých se jedná. Z těchto důvodů nesdílí Ústavní soud

názor, že

v předmětné záležitosti byly splněny podmínky pro jednání bez účasti

stran.

Pokud tedy bylo rozhodnuto, aniž by stěžovatelce byl dán prostor se k

věci

vyjádřit alespoň v soudním řízení, pak takový proces byl podle názoru

Ústavního

soudu v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Ústavy, Listiny základních

práv a

svobod, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud rozhodl tak,

jak je ve výroku uvedeno.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 20. února 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru