Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 968/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
Věcný rejstříkodůvodnění
Předběžné opatření
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.968.16.1
Datum podání23.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 159a odst.4, § 102, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 968/16 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti KOELNER CZ, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Palackého 1154/76A, IČ 26174618, zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2015 č. j. 15 Co 831/2015-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Okresního soudu v Novém Jičíně, a 2) Ing. Mgr. Iva Zemana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 23. března 2016, se obchodní společnost KOELNER CZ, s. r. o. (dále jen jako "stěžovatelka" či "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud"), neboť má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") usnesením dne 2. října 2015 č. j. 24 C 180/2015-61, v řízení o určení ručitelské povinnosti, o zaplacení 165.643,20 Kč s příslušenstvím a o nařízení předběžného opatření, nařídil předběžné opatření, jímž Ing. Mgr. Ivovi Zemanovi (dále jen "žalovaný") zakázal zcizovat a zatěžovat jeho ideální spoluvlastnický podíl ve výši 1/4 z celku na ve výroku blíže specifikovaných nemovitostech, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za předběžné opatření ve výši 1 000 Kč.

Ústavní stížností napadeným usnesením odvolací soud k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení předběžného opatření zrušil a řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření zastavil. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci bylo již dříve usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 2015 č. j. 24 Nc 450/2015-30 nařízeno (totožné) předběžné opatření, které však k odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 20. července 2015 č. j. 57 Co 393/2015-54, změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Na tomto základu odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení o nařízení předběžného opatření je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do práva na spravedlivý proces, jenž spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zdali je v projednávané věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka se domnívá, že skutkové okolnosti, na jejichž základě rozhodoval soud prvního stupně o prvním a následně o druhém návrhu na nařízení předběžného opatření, jsou natolik odlišné, že důvod, pro nějž byl její první návrh zamítnut odvolacím soudem, v řízení o druhém návrhu odpadl.

V projednávané věci z tohoto důvodu prý nemůže být dána uvedená negativní podmínka řízení. Stěžovatelka považuje právní závěr odvolacího soudu za svévolnou aplikaci jednoduchého práva ve smyslu judikatury Ústavního soudu, a to jak ve smyslu nerespektování kogentní právní normy, tak i extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s § 42 odst. 4 vyjádření Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě, jakož i spisy vedené Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 Nc 450/2015 a sp. zn. 24 C 180/2015.

Přípisem ze dne 20. září 2016 Okresní soud v Novém Jičíně sdělil, že využívá možnost nevyjádřit se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 26. září 2016 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

S ohledem na obsah vyjádření obecných soudů nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k případné replice.

V.

Na základě předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadeného (jakož i předcházejících) rozhodnutí a spisový materiál, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření a řízení zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (překážka rei iudicatae).

Úkolem Ústavního soudu je dle článku 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření - a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání - je především věcí obecných soudů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, či ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01).

Ačkoliv rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je procesním rozhodnutím, které obecně není způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04), Ústavní soud přezkum takových rozhodnutí zcela nevylučuje.

V rámci přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká; posuzuje toliko to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98]. Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14), a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci nelze mít pochybnosti o souladu napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem.

V tomto směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 25. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2125/16, v němž se otázkou posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté v řízení o předběžném opatření podrobně zabýval. V citovaném usnesení především uvedl, že "Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. (...) Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku)."

Na základě porovnání obsahu prvního a druhého návrhu na nařízení předběžných opatření Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v obou případech uplatnila návrhy proti témuž žalovanému (je tedy dána totožnost osob), vznesla shodná tvrzení (s výjimkou existence rozhodnutí o úpadku obchodní společnosti Novaizol, s. r. o., IČ 26843897, podání žaloby na určení ručitelské povinnosti a pokračování řízení o návrhu na vklad do katastru nemovitostí - kteréžto však na totožnosti skutku, z něhož stěžovatelka dovozuje svůj nárok, ničeho nemění) a obě podání obsahovala stejné návrhy, jak má soud ve vztahu k žalovanému rozhodnout (tedy identický předmět procesního nároku, resp. žalobní petit). Z tohoto důvodu není pochybností o tom, že jde o totožnou věc a odvolací soud postupoval správně, pokud řízení o druhém návrhu na vydání předběžného opatření zastavil.

Závěrem Ústavní soud podotýká, že z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 180/2015 zjistil, že stěžovatelka (žalobkyně) podáním ze dne 5. prosince 2016 (č. l. 159) "s ohledem na skutečnost, že mezi účastníky tohoto řízení došlo k mimosoudnímu vyřešení sporu" vzala "podanou žalobu v plném rozsahu zpět." Usnesením ze dne 7. prosince 2016 č. j. 24 C 180/2015-161 soud prvního stupně řízení zastavil. K telefonickému dotazu dne 25. ledna 2017 pracovnice spisovny soudu prvního stupně nahlédnutím do zbytkového spisu 24 C 180/2015 Ústavnímu soudu potvrdila, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení bylo právním zástupcům žalobkyně i žalovaného doručeno dne 8. prosince 2016 a proti tomuto rozhodnutí nebylo do dnešního dne podáno odvolání, přičemž lhůta k jeho podání již uplynula (č. j. IV. ÚS 968/16-22).

Ústavní stížností napadené rozhodnutí tedy nebylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, pročež Ústavní soud neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu.

Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

V Brně dne 9. února 2017

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru