Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 967/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
zasedání/veřejné
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.967.15.1
Datum podání01.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 263 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 967/15 ze dne 12. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. F. K., zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. 7 Tdo 20/2015-33, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 8 To 281/2014 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 12 T 131/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a na základě odvolání podaného státním zástupcem mu byl navíc uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce představitele orgánu, kterému je svěřen výkon státní moci a představitele územního samosprávného celku, vyjma funkcí přímo vznikajících z výkonu pasivního všeobecného volebního práva, a to na dobu tří roků. Stěžovatel navrhuje též zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá předně to, že trestní soudy založily svá rozhodnutí na takových skutkových zjištěních, která byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle jeho názoru se trestní soudy nedostatečně zabývaly jednou ze svědeckých výpovědí a nehodnotily ji ve světle dalších provedených důkazů. Stěžovatel dále uvádí, že bylo porušeno jeho právo účasti na veřejném zasedání konaném o odvolání, když odvolací soud veřejné zasedání provedl v nepřítomnosti stěžovatele, byť stěžovatel svou neúčast řádně omluvil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Tak jako v mnoha předchozích případech musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).

V posuzovaném případě však žádná taková výjimečná situace nenastala. Již z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že skutkový stav byl spolehlivě prokázán zejména řadou svědeckých výpovědí, které spolu korespondovaly. Ani stěžovatelem zmiňovaná výpověď svědka T. F. nebyla s ostatními důkazy v rozporu, pouze byla v porovnání s nimi neúplná. Trestní soudy rovněž dostály požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí, neboť dostatečným a logickým způsobem vysvětlily své úvahy prováděné v rámci hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů. Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces tak Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku stěžovatele týkající se toho, že Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání o odvolání bez jeho přítomnosti. Tento soud na s. 8 napadeného rozhodnutí pečlivě vyložil důvody tohoto svého postupu, přičemž poukázal také na to, že v rámci veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a že se stěžovatel k věci podrobně vyjádřil v řízení před soudem prvního stupně. Podrobně se pak touto námitkou stěžovatele zabýval i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud správně zdůraznil, že z ustanovení § 263 odst. 4 trestního řádu vyplývá, že veřejné zasedání o odvolání lze konat i v nepřítomnosti obžalovaného, pokud ten není ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že ze zprávy ošetřujícího lékaře stěžovatele není patrné, že by jeho pracovní neschopnost v době konání veřejného zasedání o odvolání fakticky znemožňovala stěžovateli účast na tomto veřejném zasedání.

Ústavní soud se proto musí ztotožnit se závěrem, že v daném případě nedošlo ani k zásahu do práva stěžovatele na projednání věci ve vlastní přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru