Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 964/20 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Brno-venkov
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.964.20.1
Datum podání31.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 358


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 964/20 ze dne 2. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ň., zastoupeného Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020 č. j. 7 Tdo 1501/2019-269, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2019 č. j. 3 To 190/2019-240 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. dubna 2019 č. j. 3 T 129/2017-207, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

.

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie, čl. IX francouzské Deklarace práv člověka a občana, čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 4. 2019 č. j. 3 T 129/2017-207 uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil (stručně řečeno) tím, že na místě veřejnosti přístupném několika údery pěstí udeřil poškozeného do obličeje až upadl na zem, čímž mu způsobil lehké zranění a rozbil mu dioptrické brýle, za což byl odsouzen podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli současně uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestnou činností a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému V. Ch. na náhradě škody 3 628 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 14 484 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Brno, na náhradě škody 13 497 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený V. Ch. odkázán se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody a odčinění nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 3 To 190/2019-240 podle § 256 trestního řádu zamítl.

4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2020 č. j. 7 Tdo 1501/2019-269 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje průběh daného trestního řízení a namítá, že předmětný skutek nespáchal a že skutečnost, že se v den incidentu ocitl na místě činu, nelze považovat za důkaz o jeho vině. Výpověď poškozeného označuje za zcela účelovou a zdůrazňuje, že se proti němu nedopustil žádného protiprávního jednání. Učiněná skutková zjištění jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Má za to, že obecné soudy při hodnocení důkazů porušily zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, ze které se odvíjí i pravidlo in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257) a ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), podle kterých tam, kde existují rozumné pochybnosti, musí být tyto vyloženy ve prospěch obviněného (stěžovatele).

6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl uznán vinným pouze na základě dvou nepřímých důkazů, a to kamerového záznamu a výpovědi poškozeného. Oba tyto důkazy podrobně rozebírá a podotýká, že rozhodující soudy nemohou důkazy zkreslovat, jak v napadených rozhodnutích učinily. Podle jeho názoru i z vypracovaného znaleckého posudku znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové je zřejmé, že skutek, jak je popsán v obžalobě a ve výroku rozsudku okresního soudu, se stát nemohl, jelikož tomu neodpovídá zranění poškozeného. Dodává, že podle konstantní judikatury nepřímé důkazy, které vedou k odsouzení obviněného, mají tvořit ucelený, spojitý a na sebe navazující řetěz důkazů. Je přitom přesvědčen, že mu v řízení nebylo prokázáno, že by se vůči poškozenému dopustil trestného činu výtržnictví, neboť z provedených důkazů nelze bez porušení zásady presumpce neviny učinit závěr o jeho vině.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny. V té souvislosti stěžovatel poukazuje na pravidlo in dubio pro reo, které vyplývá z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].

12. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že vyhodnotil-li soud náležitě důkazní situaci, a na základě toho došel k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.

13. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, pro něž odmítl snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčující výpovědi poškozeného a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo tvrzení, že poškozeného způsobem popsaným ve výroku rozsudku neuhodil a že se vytýkaného jednání nedopustil, se následně vypořádal i krajský soud. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad zejména ve výpovědi poškozeného, znaleckém posudku MUDr. Svatavy Duchaňové, pořízené fotodokumentaci a kamerovém záznamu. Opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

14. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly toliko do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal a v rámci svého přezkumného postupu neshledal ani jakékoliv jiné pochybení. Proto ani v řízení před Nejvyšším soudem ani v jeho rozhodnutí Ústavní soud nezjistil žádné ústavní pochybení.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru