Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 961/13 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Dovolání
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.961.13.1
Datum podání19.03.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 961/13 ze dne 15. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Josefa Podrábského, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Branišovice 101, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 269/2010-31 ze dne 21. 4. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 476/2011-55 ze dne 7. 12. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1645/2012-73 ze dne 27. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že při svém postupu nerespektovaly principy obsažené v čl. 1 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, garantovaná v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 476/2011-55 ze dne 7. 12. 2011 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 269/2010-31 ze dne 21. 4. 2011, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99, jehož se stěžovatel účastnil coby konkurzní věřitel. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že o nesprávný úřední postup se v daném případě nejednalo. Třebaže konkurzní řízení trvalo značně dlouho, ve vztahu ke stěžovateli sedm let, jeho délku nebylo možno podle mínění obecných soudů považovat za "zjevně nepřiměřenou". Samotná délka řízení není totiž rozhodná, ale vždy je třeba ji hodnotit ve vztahu k prováděným úkonům a aktivitám soudu i účastníků řízení. V tomto směru obecné soudy žádné průtahy na straně konkurzního soudu či správce konkurzní podstaty, které by měly za následek neodůvodněné navýšení časové náročnosti konkurzního řízení, nezjistily. Délka konkurzního řízení byla podle ve věci rozhodujících soudů ovlivněna množstvím věřitelů, nespolupracujícím úpadcem, souvisejícími soudními spory, nezdary při zpeněžování majetku z podstaty, opakovanými rozhodnutími o procesním nástupnictví i procesní aktivitou účastníků řízení. Přiměřenost délky řízení obecné soudy dovozovaly rovněž z malého významu konkurzního řízení pro stěžovatele, a to s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž nelze předpokládat uspokojení pohledávek věřitelů v zásadním rozsahu. Stěžovatel přitom netvrdil, že by délka konkurzního řízení měla vliv na rozsah uspokojení jeho pohledávky, a řečené se nepodávalo ani z obsahu konkurzního spisu. Konečně námitky stěžovatele, že mu byla v důsledku zahájeného konkurzního řízení odepřena možnost požádat o vydání majetkových podílů z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., či ohledně rozsahu zpeněžovaného majetku v konkurzním řízení a s tím související mírou uspokojení konkurzních věřitelů, obecné soudy označily za irelevantní z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, a tudíž pro danou věc za nepodstatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírajíce jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), jež však Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1645/2012-73 ze dne 27. 12. 2012 odmítl pro nepřípustnost z důvodu, že stěžovatel nepředložil soudu k posouzení právní otázku, která by ve smyslu kritérií uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. mohla být zásadně významnou. Dovolací soud konstatoval, že právní posouzení případu provedené soudem prvního i druhého stupně není v rozsahu dovolacích námitek v rozporu s jeho dosavadní judikaturou týkající se posouzení přiměřenosti délky konkurzního řízení, přičemž jmenovitě odkázal na závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 ze dne 31. 5. 2012.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu namítl absenci řádného zdůvodnění rozhodnutí obecných soudů, která v rozporu s principem práva na spravedlivý proces zakládá jejich nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval jím předestřenými otázkami zásadního právního významu, včetně námitek poukazujících na rozdílné rozhodování obecných soudů v obdobných věcech, a to v návaznosti na svou stávající judikaturu, zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2888/2010 ze dne 2. 2. 2011. Odkaz Nejvyššího soudu na jiné jeho rozhodnutí, shora citované, stěžovatel nepovažoval za dostatečné, jestliže k němu nebylo připojeno analogické zdůvodnění posuzované věci s věcí judikovanou. Vedle toho stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí svědčily v jeho prospěch a tedy že dovolací soud "nedodržel ani vlastní judikaturu".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, v projednávané věci nenastala. Oba soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup vyčerpávajícím způsobem osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry těchto soudů neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

K polemice stěžovatele s názorem dovolacího soudu o právní nevýznamnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je na místě připomenout, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v posuzovaném případě nezjistil.

Nejvyšší soud v hranicích daných ustanovením § 237 o. s. ř. (v tehdy platném znění) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v mezích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v předmětné věci došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2864/09 ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)].

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru