Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 96/94Nález ÚS ze dne 26.06.1995Povaha a právní důsledky ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Nájem
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 5/97, nálezem sp. zn. II.ÚS 267/96.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 38/3 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.96.94
Datum podání29.06.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 22 odst.1, § 6 odst.1 písm.t

50/1955 Sb.

55/1947 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 96/94 ze dne 26. 6. 1995

N 38/3 SbNU 275

Povaha a právní důsledky ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

ústního jednání ve věci ústavní stížnosti I. P., proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, ze dne 17. 3.

1994, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karviné a Pozemkového

fondu ČR jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné - pozemkového úřadu, čj.

PÚ-249/R-1011/93-Kl., ze dne 3. 2. 1994, bylo o nároku

stěžovatelky, uplatněném podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991

Sb.(dále jen zákon o půdě), rozhodnuto tak, že vlastnictví

k pozemkovým parcelám, označených podle pozemkové knihy č. 27 pro

katastrální území H.S., parcela č.( 501/2) sl. do č. 2792,kultura

- role o výměře 7786 m2 a parcela č. (502/2) sl. do parc. č.

2795/2, kultura - role o výměře 1616 m2 v k.ú. H. S., se

neobnovuje a žádost se zamítá. Předmětem stěžovatelkou uplatněného

restitučního nároku byly shora označené pozemky, jejichž původní

vlastnicí byla teta stěžovatelky. Tyto pozemky byly na základě

rozhodnutí zemědělské komise MNV v H.S. ze dne 11. 9. 1961, čj.

Zem.2151/61-49, přikázány do užívání B.s. OKR - závod rekultivace

a asanace H. - D.S.. P. K. zemřela dne 8. 12. 1984, jak plyne

z rozhodnutí Státního notářství v Karviné ze dne 19. 3. 1985, bez

zanechání závěti a nezůstali po ní zákonní dědicové. Uvedeným

rozhodnutím státního notářství bylo potvrzeno, že dědictví po

P.K. nabývá československý stát. Majetek P.K., nově vyšlý najevo

(předmětné pozemky), byl projednán v dodatečném dědickém řízení,

které bylo skončeno dne 17. 3. 1992 rozhodnutím Státního notářství

v Karviné ze dne 17. 3. 1992, čj. D 809/92-21, které nabylo právní

moci dne 17. 3. 1992, jímž bylo potvrzeno, že dodatečné dědictví

po zůstavitelce P.K. připadá československému státu. Stěžovatelka,

která je neteří P. K., svůj restituční nárok uplatnila podle § 9

odst. l zákona o půdě s odvoláním na ustanovení § 4 odst. 2 písm.

e) a § 6 odst. l písm. t) zákona o půdě.Pozemkový úřad své

zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka nesplňuje

podmínku přechodu majetku na stát nebo jinou právnickou osobu

způsobem uvedeným v § 6 odst. l zákona č. 229/1991 Sb., v platném

znění, neboť v řízení před pozemkovým úřadem bylo zjištěno, že

majetek původní vlastnice P. K. přešel na stát dne 17. 3. 1992

odúmrtí, a proto dovodil, že stěžovatelka nesplňuje všechny znaky

oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. e) ve spojení s § 6 odst.

l zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnutí

Pozemkového úřadu v Ostravě potvrzeno jako věcně správné, přitom

v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku k námitkám, vzneseným

stěžovatelkou v opravném prostředku, krajský soud uvedl, že

rozhodnutí podle vl.nař.č. 5O/1955 Sb., o některých opatřeních

k zajištění zemědělské výroby, neznamenalo a nevedlo k odnětí

vlastnického práva původních vlastníků k nemovitostem, které byly

přikázány do užívání zemědělským organizacím. V roce 1984, v době

smrti původní vlastnice nemovitostí, platil zákon č. 4O/1964 Sb.,

ve znění pozdějších změn a doplnění, podle jehož ustanovení § 475

stěžovatelka nepatřila mezi zákonné dědice. Podle ustanovení §

873 věty prvé platného občanského zákoníku při dědění se užije

práva platného v den smrti zůstavitele. V řízení bylo prokázáno,

že v den smrti zůstavitelky nebyla stěžovatelka její zákonnou

dědičkou, původní vlastnice pozemků zemřela bez zanechání závěti

a bez zákonných dědiců. Proto i majetek, který vyšel najevo

a jedná se o nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelka domáhá,

připadl s ohledem na ustanovení 462 o.z. státu. Tento způsob

ztráty vlastnictví nespadá pod režim § 6 odst. 1 zákona č.

229/1991 Sb., v platném znění, a tudíž stěžovatelka není osobou

oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatelka

podala včas ústavní stížnost, a to v podstatě s odůvodněním, že

rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karviné

a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její základní

právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků

stejný zákonný obsah a ochranu, a podle něhož se zaručuje dědění.

Porušení Listiny spatřuje v nesprávném a podle jejího názoru

nepřípustném postupu orgánů, které dosud ve věci rozhodovaly, když

její právní situaci podřadily v rámci zákona o půdě pod jiné

ustanovení, než to, kterého se dovolávala, pominuly konkrétní

ustanovení textu zákona o půdě - ustanovení § 6 odst. l písm.

t) a namísto toho aplikovaly ustanovení § 22 zákona o půdě, což je

podle jejího názoru z hlediska obecné teorie práva zcela

nepřípustné z důvodů, které podrobně dále v odůvodnění ústavní

stížnosti uvádí. Současně poukazuje na to, že úmysl zákonodárce je

nutno zkoumat jak z hlediska celé právní úpravy, tak i z hlediska

každého příslušného ustanovení zákona, zdůrazňuje, že účelem

a smyslem zákona o půdě je zmírnění následků některých majetkových

křivd v období let 1948 až 1989 a úprava vlastnických vztahů

k půdě. Ke zmírnění těchto křivd dochází vydáním nemovitostí

oprávněným osobám z důvodů taxativně stanovených v ustanovení

§ 6 zákona. Účelem a smyslem této právní úpravy je tedy především

vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou

osobu a nikoliv naopak jeho nevydání. Dále pak stěžovatelka

dovozuje, že rozhodnutími obou orgánů došlo i k porušení čl. l0

Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že její žádost

o navrácení majetku okresní úřad a krajský soud svými rozhodnutími

zamítl, potvrdil ve svém důsledku i to, že původní vlastnice

nepečovala řádně o předmětné nemovitosti, přičemž nikdy a nikým

nebylo žádným způsobem prokázáno, že tomu tak skutečně bylo.

Navrhla proto, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno a rozsudek

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, ze dne 17. 3.

1994, byl zrušen a věc vrácena uvedenému soudu k novému projednání

a rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník tohoto řízení, a Okresní

úřad v Karviné - pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, ve

svých písemných vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti navrhly

shodně zamítnutí ústavní stížnosti v podstatě z důvodů uvedených

ve svých rozhodnutích.

Další vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se k obsahu ústavní

stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Pozemkového

úřadu v Karviné, sp.zn. 249/R 1011/93Kz, a spisu Krajského soudu

v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, se věcí nejprve zabýval

z hlediska ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy,

zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Přesto, že

se s právními závěry obou orgánů, které o návrhu stěžovatelky

rozhodovaly, zcela ztotožňuje, nepovažoval za možné ústavní

stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. § 43 odst.

l písm. c) citovaného zákona v daném případě odmítnout, když

stěžovatelka svůj restituční nárok, který byl předmětem posuzování

soudu, odůvodnila a uplatnila na základě existujícího ustanovení

zákona o půdě v platném znění. Považoval proto za nutné, v zájmu

principu právní jistoty, rozhodnout v dané věci nálezem a zaujmout

tak stanovisko k povaze a právním důsledkům novelizace zákona č.

229/1991 Sb., realizované zákonem č. 93/1992 Sb., zařazením do §

6 odst. l zákona o půdě nového ustanovení pod písmeno t).

Toto ustanovení, které mezi restituční tituly zařadilo novou

skutkovou podstatu - přikázání do užívání právnické osoby na

základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1955

Sb., nebylo původně obsaženo v návrhu zákona č. 93/1992 Sb.,

součástí této novely zákona o půdě se stalo v důsledku přijetí

pozměňovacího návrhu poslance, jenž nebyl písemně zdůvodněn.

Svojí povahou však přikázání do užívání právnické osoby, na

základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování

zemědělského výrobního plánu nebo vládního nařízení č. 50/1955

Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby - tzv.

"nucené (povinné) nájmy", do restituční části zákona o půdě - do

oblasti klasických restitučních důvodů nenáleží, neboť vlastnictví

osob k nemovitostem přikázaným do nucených nájmů zůstávalo

zachováno. Vlastník byl sice významně omezen z hlediska možnosti

využívat obsah svého vlastnictví v té jeho obsahové složce, která

souvisela s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní (došlo

postupně k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého

vlastnictví), nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví

zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na

právní nástupce vlastníka.

Odstranění uvedených omezení vlastnických práv v zákoně o půdě

je realizováno, a to od samého počátku jeho účinnosti, ustanovením

§ 22 odst. l ve spojení s následujícími odstavci § 22, podle něhož

ke dni účinnosti zákona (tj. k 24.6.1991) došlo podle § 22 odst.

l písm. b) k zániku práva užívání půdy a jiného zemědělského

majetku k zajištění výroby a k jejich přeměně na nájemní vztahy ze

zákona. Institut "užívání půdy a jiného zemědělského majetku

k zajištění výroby",upravený zákonem č. 123/1975 Sb., o užívání

půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění

zákona č. 95/1988 Sb. a zákona č. 114/1990 Sb., nahradil institut

užívání k zajištění výroby obsažený ve vládním nařízení č.

50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby,

který se z hlediska historickoprávního vyvinul z institutu

povinných pachtů upravených zákonem č. 55/1947 Sb., o pomoci

rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, ve znění

zákona č. 132/1948 Sb. a zákona č. 244/1949 Sb. Pro všechny tyto

na sebe navazující instituty je typické, že sice jejich uplatněním

došlo k výraznému omezení vlastnických práv, týkaly se však

majetku, který nadále zůstával v individuálním vlastnictví

fyzických osob.

Zařazení výše uvedených případů do § 6 zákona o půdě, jako

ustanovení restituční povahy, je proto třeba označit za

nesystematické. Navíc, v případě povinných pachtů, založených

zákonem č. 55/1947 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, který

nabyl účinnosti dne 24. dubna 1947, vyvolávající problémy

v souvislosti s tzv. rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1.

1990) právně významným pro klasické restituční případy (ztráty

vlastnictví), neboť k přikázání nemovitostí do povinných pachtů

docházelo v praxi i před 25. 2. 1948. Také tuto skutečnost lze

uvést na podporu právně správného závěru jak Okresního úřadu

- okresního pozemkového úřadu v Karviné, tak Krajského soudu

v Ostravě, ohledně nutnosti řešit problematiku přikázání do

povinných pachtů po celé jejich vývojové linii od jejich vzniku až

po zánik podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

změn a doplnění.

K případnému tvrzení, že § 22 odst. l písm. b) zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, nedopadá na

instituty založené zákonem č. 50/1947 Sb., ve znění pozdějších

změn a doplnění, a vládním nařízením č. 50/1955 Sb., ale pouze na

užívání k zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb., ve znění

pozdějších změn a doplnění, které by byly odvozovány z obsahu

odkazu č. 19 uvedeného u § 22 odst. l písm. b) zákona č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, kde je uveden pouze

zákon č. 123/1975 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, je

třeba uvést, že zákon č. 55/1947.Sb., ve znění pozdějších změn

a doplnění, byl zrušen § 29 vlád. nařízení č. 50/1955 Sb. a toto

vládní nařízení pak § 15 zákona č. 123/1975 Sb., ovšem právě při

zachování užívání (povinných nájmů) založených podle dosavadní

právní úpravy.

Podle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat ani závěr, že

zákonodárce sledoval zařazením ustanovení písm. t) do § 6 zákona

o půdě vytvoření konstrukce, podle které se existence nucených

nájmů staví, co do intenzity zásahu do vlastnického práva pro

účely restitučních procesů k majetku spadajícímu do věcné

působnosti zákona o půdě, na roveň případům ztráty vlastnictví.

Takový závěr by totiž vedl k nepřípustným důsledkům zpochybňujícím

existenci vlastnického práva u všech v úvahu přicházejících

případů v minulosti zřízených nucených nájmů v případech, kdy se

vlastníci nemovitostí, zatížených těmito nucenými nájmy,

nepodřídili pravidlům části II. zákona o půdě (uplatnění nároku

v prekluzivních lhůtách, apod.). Podle názoru Ústavního soudu je

proto třeba důsledně vycházet z principu, že samotná existence

tzv. nucených nájmů sice výrazně omezovala obsah vlastnického

práva, nicméně nezpůsobovala jeho ztrátu, a pokud tedy za

existence nucených nájmů v minulosti nedošlo k další právní

skutečnosti, která by způsobila ztrátu vlastnictví, s intenzitou

popsanou v § 6 odst. l zákona o půdě, je třeba na postavení

vlastníků těchto nemovitostí vztáhnout režim § 22 zákona o půdě.

Nelze tedy jinak, než konstatovat, že zařazením ustanovení písmene

t) do § 6 odst. l zákona o půdě v podobě, v jaké k tomu došlo,

nastala situace, kdy se součástí uvedeného zákona stalo výslovné

pravidlo chování, které v systematice předmětného ustanovení

postrádá logického odůvodnění a působí rušivě. Za tohoto stavu

bylo pak třeba zabývat se také otázkou, zda nejsou dány podmínky

ustanovení § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení návrhu na

zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě plénu

Ústavního soudu. V tomto směru však senát Ústavního soudu,

rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatelky, dospěl k závěru, že

podmínky § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v posuzovaném případě

splněny nejsou, neboť při rozhodování o požadavcích stěžovatelky

na úrovni jak pozemkového úřadu, tak i krajského soudu, nedošlo

k uplatnění § 6 odst. l písm. t) zákona o půdě, naopak oba uvedené

orgány při rozhodování dané věci jeho aplikaci vyloučily.

Ze všech uvedených důvodů nebylo proto možno přisvědčit

stěžovatelce v tom, že by v řízení před oběma dosud rozhodujícími

orgány, jehož byla účastnicí, došlo k porušení čl. ll Listiny

základních práv a svobod, když v tomto směru navíc je třeba také

odkázat na názor Ústavního soudu, vyslovený již v jeho dřívějších

nálezech, totiž, že uvedeným článkem je chráněno zpravidla

vlastnictví již existující, nikoliv tedy pouze tvrzený nárok na

ně. Zásah do práv, zakotvených v čl. lO Listiny základních práv

a svobod, ve vztahu ke stěžovatelce pak již v daném případě vůbec

nepřichází v úvahu, a to nejen z toho důvodu, že ani pozemkový

úřad, ani následně soud vůbec nehodnotily, zda k přikázání

předmětných nemovitostí do užívání v roce 1961 došlo ve smyslu

vládního nařízení č. 50/1955 Sb. oprávněně, či nikoliv, a žádným

způsobem tedy neposuzovaly otázku, zda teta stěžovatelky - původní

vlastnice nemovitostí - o tyto pečovala řádně, či nikoliv, ale

především proto, že namítat porušení práva na ochranu jména,

osobní cti a dobré pověsti, pokud by k němu skutečně došlo, by

oprávněně mohla pouze osoba, jejíž čest, jméno, či dobrá pověst,

byla takto porušena, eventuálně s ohledem na znění ust. § 15

občanského zákoníku její manžel, děti, případně rodiče,nikoliv

však již neteř. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto

z uvedených důvodů zamítnuta (§ 82 odst. l zákona č. 182/1993

Sb.).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru