Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 956/09 #2Nález ÚS ze dne 22.10.2009K právu na zákonného soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Odvolání
soud/odnětí/přikázání věci
soudce/podjatost
procesní postup
soudce/kárné řízení/opatření
Ochrana osobnosti
soudní uvážení
občanské soudní řízení
procesní zásady
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 225/55 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.956.09.2
Datum vyhlášení22.10.2009
Datum podání17.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 221/2 v části "nebo že v řízení došlo k závažným vadám"

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262

40/1964 Sb., § 11

6/202 Sb., § 86

99/1963 Sb., § 201, § 157 odst.2, § 167 odst.2, § 132, § 221 odst.2, § 12, § 14, § 219a odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Samotná kompetence odvolacího soudu spočívající v možnosti „odejmutí věci“ senátu (samosoudci) z důvodu, že „v řízení došlo k závažným vadám“ podle § 221 odst. 2 o. s. ř. není v rozporu s ústavně garantovaným právem na zákonného soudce, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny) a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými). Současně však toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej restriktivně a v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny. Porušení ústavního práva na zákonného soudce přitom nemusí představovat jen nedostatek skutečně kvalifikovaných důvodů pro odejmutí věci konkrétnímu soudci, ale rovněž nedostatek odůvodnění takového rozhodnutí.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. B. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. října 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 č.j. 1 Co 349/2008-322. Návrh na zrušení § 221 odst. 2 o. s. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

V řízení, ze kterého napadené rozhodnutí vzešlo, se vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti domáhali, aby byla stěžovatelce uložena povinnost se jim písemně omluvit. Krajský soud ve vztahu k většině žalobců žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podala odvolání stěžovatelka i vedlejší účastníci, jejichž žalobě nebylo vyhověno. Vrchní soud následně v odvolacím řízení napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a zároveň dle § 221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, že věc projedná a rozhodne jiný samosoudce. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost, neboť byla názoru, že bylo porušeno právo na zákonného soudce. Porušení tohoto práva podle jejího názoru vyplývá jak ze samotné kompetence odvolacího soudu odejmout věc zákonnému soudci z důvodu závažných vad řízení, tak z důvodů vad rozhodnutí odvolacího soudu, který své rozhodnutí mj. nedostatečně odůvodnil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se musel nejdříve vypořádat s otázkou, zda je § 221 odst. 2 o. s. ř. v napadené části (možnost odejmutí věci zákonnému soudci z důvodu výskytu závažných vad řízení) souladné s ústavním pořádkem. Kdyby tomu tak nebylo, znamenalo by to automaticky protiústavnost rozhodnutí přijatého na základě daného ustanovení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětné ustanovení není v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Prvotním smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Jelikož dané ustanovení představuje určitý zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť je jím porušena ústavně garantovaná stabilita obsazení soudu, bylo třeba předmětné ustanovení podrobit testu proporcionality. Z hlediska kritéria způsobilosti napadeného ustanovení dosáhnout zamýšleného cíle § 221 odst. 2 o. s. ř. obstojí, neboť chrání účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně. Dané ustanovení obstojí jak z hlediska kritéria potřebnosti (je třeba použít pouze prostředků, jež jsou ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám nejšetrnější), tak z hlediska kritéria přiměřenosti v užším smyslu, dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli. Aplikace § 221 odst. 2 o. s. ř. však musí být prováděna za použití restriktivního výkladu a důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně musí mít charakter závažné vady; navíc tento postup není ani v těchto případech na místě vždy, ale jen je-li zde odůvodněná obava, zda by řízení dopadlo odpovídajícím způsobem. Užití daného ustanovení musí být provedeno ústavně konformně, výjimečně a klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení nebylo aplikováno restriktivně a způsobem v maximálně možné míře šetřícím ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom nebylo zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků, či zda pouze mechanicky aplikoval zákonem svěřenou kompetenci. V případě pochybností o závěru, zda původně určený soudce bude schopen řízení ukončit způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat, by se měl odvolací soud přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu. Z tohoto hlediska tedy musel Ústavní soud konstatovat vadu napadeného rozhodnutí, spočívající v nedostačujícím uvedení důvodů, ze kterých by vyplývala kvalifikovaná obava odvolacího soudu, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Michaela Židlická. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009

N 225/55 SbNU 105

K právu na zákonného soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 22. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. B. proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322, kterým bylo v odvolacím řízení v souvislosti se zrušením rozsudku a vrácením věci krajskému soudu k dalšímu řízení nařízeno, že věc projedná a rozhodne jiný samosoudce, a návrhu na zrušení § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám", za účasti Vrchního soudu v Praze, se sídlem náměstí Hrdinů 1800, Praha 4, jako účastníka řízení a 1. JUDr. P. C., 2. JUDr. K. Č., 3. JUDr. L. G., 4. JUDr. P. K., 5. JUDr. P. N., 6. JUDr. A. S. a 7. JUDr. R. V. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

I. Návrh na zrušení § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" se odmítá.

II. Výrok II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 a současně i ustanovení § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám", neboť měla za to, že aplikací protiústavního ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, in eventum jeho ústavně nekonformním výkladem bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 dle stěžovatelky rovněž trpěl natolik závažnými vadami, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Návrh na zrušení části § 221 občanského soudního řádu odůvodnila stěžovatelka následovně: Smyslem institutu zákonného soudce je především zajištění ochrany účastníka řízení před libovůlí při obsazování jednajícího soudu. Předmětné ustanovení občanského soudního řádu přitom umožňuje, aby byla soudci odňata konkrétní věc na základě velmi vágně vymezeného důvodu (závažné vady řízení), jehož obsah je do značné míry závislý na uvážení toho kterého soudce odvolacího soudu. Není tak naplněn požadavek transparentnosti a předvídatelnosti obsazení soudu a nelze vyloučit zneužití tohoto institutu k účelovému obsazení soudu ad hoc. Odvolacímu soudu primárně nepřísluší právo rozhodovat o obsazení soudu nižší instance, jeho úkolem je posoudit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení z hlediska tvrzených odvolacích důvodů a na základě tohoto posouzení odstranit případné vady postupem předvídaným občanským soudním řádem, tzn. vadné rozhodnutí změnit nebo zrušit společně s přesnou specifikací důvodů, které k takovému postupu vedly. Změnit obsazení soudu, který rozhodoval v prvním stupni, by odvolací soud mohl pouze tehdy, jestliže by závažnou vadu řízení, mající za následek nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, nebylo možno odstranit jinak než právě změnou v osobě soudce. Pro tento účel ovšem plně dostačuje ta část hypotézy ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, jež se týká nerespektování právního názoru vysloveného odvolacím soudem. Přestože se nepochybně i v tomto případě jedná o zásah do práva na zákonného soudce, lze tento odůvodnit zájmem na zajištění jednotnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí ve skutkově totožných kauzách. Žádný obdobný oprávněný zájem však u napadené části předmětného ustanovení dovozovat nelze, jedná se tedy o zcela neodůvodněný zásah do ústavně zaručených práv účastníků řízení. Jestliže má odvolací soud za to, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k pochybením, a je proto namístě jeho rozhodnutí zrušit, je povinností odvolacího soudu popsat v odůvodnění svého rozsudku přesně a přesvědčivě vady rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby soud mohl na základě těchto instrukcí zjednat nápravu. Neexistuje přitom vada řízení, již by kvalifikovaný samosoudce či senát nebyl schopen odstranit. Kdyby skutečně šlo o neodstranitelnou vadu, pak by nemělo smysl rozhodnutí soudu prvního stupně rušit a odvolací soud by měl rozhodnout sám. Je-li příčinou vytýkaných vad nekvalitní práce soudce, nelze toto řešit aplikací napadeného ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž cestou kárného řízení. Ostatně ani přidělení věci jinému soudci nezaručuje, že se v dalším průběhu řízení nevyskytnou vady, což snad mělo být smyslem napadeného ustanovení. Rovněž důvodová zpráva k zákonu č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, vyjadřuje pochybnost zákonodárce o ústavní konformitě tohoto ustanovení, přičemž argumenty, že se v právním řádu nachází po dlouhou dobu a že jej doposud nikdo nenapadl, nejsou právně relevantní. Napadená část § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se nachází v příkrém rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, přičemž tuto skutečnost nelze zhojit ani ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení, a rovněž z hlediska sledovaného cíle, tzn. zajištění předvídatelnosti soudních rozhodnutí, se jedná o úpravu zjevně nadbytečnou. Aplikace napadeného ustanovení také vede často k průtahům v řízení, z čehož lze dovodit rovněž jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

3. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že i v případě, že by Ústavní soud shledal napadenou část § 221 odst. 2 občanského soudního řádu souladnou s ústavním pořádkem, měl by zrušit výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322, neboť vrchní soud neaplikoval předmětné ustanovení ústavně konformním způsobem a svým rozhodnutím neoprávněně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Aplikace napadené části § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by totiž přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by existoval oprávněný důvod k obavě, že řízení nebude vedeno v souladu s právním názorem odvolacího soudu a v souladu se zákonem, bude-li se konat před týmž senátem, resp. samosoudcem. Jinými slovy, odvolací soud by musel dospět k závěru, že samosoudce soudu prvního stupně nebude schopen vytýkané vady odstranit, a musel by tento svůj závěr náležitě odůvodnit. Takové odůvodnění však usnesení vrchního soudu postrádá, což představuje samo o sobě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Vrchní soud toliko uvedl, že zohlednil závažnost procesních pochybení samosoudce, spočívajících zejména v nerespektování zásady koncentrace řízení, provádění důkazů ke skutečnostem, které nebyly vůbec tvrzeny, popř. byly tvrzeny až v samotném závěrečném návrhu stěžovatelky, a v nerespektování práva účastníků vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny. Stěžovatelka v této souvislosti velmi obsáhle analyzovala jednotlivá pochybení, jichž se měl krajský soud dle odůvodnění usnesení vrchního soudu dopustit, přičemž jádrem její argumentace bylo tvrzení, že závěry vrchního soudu jsou nesprávné či sporné a že i v případě, že by postup krajského soudu byl skutečně zatížen vytýkanými vadami, jednalo by se vždy o vady, jež by tento mohl v následném řízení odstranit. Stěžovatelka měla rovněž za to, že vrchní soud jednak nesprávně uchopil pojem notorieta, a také se nikterak nevypořádal s tím, že vedlejší účastnice JUDr. R. V. zprostila své podřízené, vystupující v pozici svědků, mlčenlivosti toliko ve velmi omezeném rozsahu, čímž bylo dokazování řady skutečností znemožněno, a soudu proto nezbylo, než aby si v souladu s § 120 odst. 3 občanského soudního řádu vyžádal příslušné důkazy sám.

4. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť jinak by mohla nastat situace, že by před krajským soudem v mezidobí proběhlo řízení vedené jiným soudcem, které by v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, bylo stiženo závažnou vadou a muselo by být provedeno znovu. Stěžovatelka rovněž vznesla návrh, aby věc byla posouzena jako naléhavá ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu a bylo o ní rozhodnuto přednostně, neboť na rozhodnutí o ústavní stížnosti je přímo vázán další průběh řízení před krajským soudem, a v řízení by tak mohlo dojít k průtahům.

II.

5. Jelikož byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti předepsané zákonem o Ústavním soudu, mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu věcnému projednání.

6. Současně s tímto zjištěním Ústavní soud usnesením ze dne 27. 4. 2009 č. j. IV. ÚS 956/09-19 vyhověl návrhu stěžovatelky a dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného výroku II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322. Následně vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

7. Vrchní soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že výrok II. usnesení ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 není v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, dle jehož druhé věty stanoví příslušnost soudu i soudce zákon. Občanský soudní řád umožňuje odnětí věci zákonnému soudci nejen v § 221 odst. 2, ale i v § 12 a 14, přičemž dle posledně uvedeného ustanovení byla z projednávání a rozhodování věci vyloučena rozhodnutím Nejvyššího soudu a opatřením předsedy vrchního soudu soudkyně JUDr. Ludmila Říhová. Co do aplikace § 221 odst. 2 občanského soudního řádu odkázal vrchní soud na odůvodnění svého usnesení ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322, jakož i usnesení ze dne 12. 1. 2009 č. j. 1 Co 350/2008-318, v němž vytkl krajskému soudu, že rozhodoval o vstupu vedlejšího účastníka H. A. T. A. do řízení, přestože tomu bránily devolutivní účinky odvolání. Dle názoru vrchního soudu byla pochybení krajského soudu, konkrétně rozvedená v uvedených rozhodnutích, takového rázu, že dosavadní řízení nebylo možno považovat za spravedlivý proces a bylo nutno postupovat dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, aby byl zajištěn zákonný průběh dalšího řízení.

8. Vedlejší účastník č. 4 s odkazem na ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a § 74 zákona o Ústavním soudu konstatoval, že podmínkou pro podání akcesorického návrhu na zrušení právního předpisu je skutečnost, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Teprve poté, kdy je Ústavnímu soudu prokázána existence konkrétního neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv, může stěžovatel spojit svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení právního předpisu. Stěžovatelka přitom ve svém návrhu postupuje přesně opačně, přičemž takový postup není možný. Stran návrhu stěžovatelky na zrušení části ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu vedlejší účastník shodně s názorem vrchního soudu uvedl, že každý z účastníků řízení má právo na zákonného soudce za podmínek, které stanoví zákon, a poukázal na jiné občanským soudním řádem předvídané případy, kdy dochází ke změně zákonného soudce, přičemž například při rozhodování o vyloučení soudce pro podjatost se tak rovněž děje na základě úvahy rozhodujícího senátu. Rozhodnutí o změně soudce z důvodů závažných vad řízení je tak jednou z řady zákonných možností. Vedlejší účastník se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že odnětím věci dochází k ohrožení práva na spravedlivý proces. Dle jeho názoru se prostřednictvím předmětného ustanovení realizuje princip dodržování práva a jeho správné aplikace a je jím rovněž zabraňováno vzniku průtahů v řízení, tzn. naopak dochází spíše k posílení záruk spravedlivého vedení řízení. Pokud stěžovatelka uváděla, že není jisté, že po přidělení věci jinému soudci budou vytýkané vady odstraněny, pak je třeba podotknout, že v žádném soudním řízení není možné absolutně vyloučit vznik vad, je možná toliko jejich minimalizace. Je na zákonodárci, aby za tímto účelem přijal vhodná pravidla, přičemž jedním z nich je právě ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, jehož část navrhla stěžovatelka ke zrušení. Ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující vůči napadenému usnesení vrchního soudu pak vedlejší účastník č. 4 zdůraznil některá pochybení, jichž se měl krajský soud dle odůvodnění tohoto rozhodnutí dopustit, a to především provádění dokazování "ultra petitum", nepřípustný přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a porušení zásady rovnosti zbraní. Vedlejší účastník č. 4 proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.

9. Rovněž vedlejší účastník č. 5 se s argumentací uvedenou v ústavní stížnosti neztotožnil a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vedlejší účastník k návrhu na zrušení části § 221 odst. 2 občanského soudního řádu uvedl, že institut odnětí věci soudci v souvislosti se zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně byl do občanského soudního řádu zařazen s účinností od 1. 1. 2001 (tehdy § 221 odst. 3 občanského soudního řádu), přičemž se nejedná o právní úpravu, která by byla v českém či zahraničním právním řádu ojedinělá. V této souvislosti odkázal na ustanovení § 262 větu první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), kde je možnost odnětí věci upravena ještě obecněji, a na čl. 386 § 5 polského občanského soudního řádu (Kodeks postepowania ciwilnego) a § 563 odst. 1 německého občanského soudního řádu (Zivilprocessordnung). Vedlejší účastník podotkl, že Ústavní soud se již v minulosti zabýval ústavními stížnostmi směřujícími vůči rozhodnutím přijatým na základě § 221 odst. 2 (odst. 3) občanského soudního řádu, jakož i dle § 262 trestního řádu [nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271), nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04 ze dne 19. 1. 2006 a usnesení sp. zn. III. ÚS 188/09 ze dne 26. 2. 2009 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz)], nikdy přitom neshledal důvod pro zrušení těchto ustanovení postupem dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále vedlejší účastník citoval závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/04: "Aplikaci tohoto institutu přitom zákonodárce předpokládal pouze na základě restriktivního výkladu, aby docházelo k minimálním zásahům do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. V důvodové zprávě zákonodárce podmínil použití tohoto ustanovení skutečností, že důvod zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně měl charakter závažné (tedy nikoli běžné) vady, a navíc zdůraznil, že postoupení není ani v těchto případech namístě vždy - pouze tehdy, když podle úsudku odvolacího soudu podepřeného konkrétními skutečnostmi je zde důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem ... Ústavní soud je toho názoru, že aplikace § 221 odst. 3 občanského soudního řádu by mohla při příliš extenzivním výkladu způsobit zásah do ústavně garantovaného práva na zákonného soudce, současně však má na mysli zásadu, že výklad termínu "závažná vada" přísluší výhradně obecným soudům. V případě, kdy obecný soud dostatečně a smysluplně použití § 221 odst. 3 občanského soudního řádu odůvodní, není v kompetenci Ústavního soudu jakkoli rozporovat užití tohoto institutu, který představuje zákonnou výjimku v intencích ústavně garantovaného práva na zákonného soudce ...", s nimiž se ztotožnil. Institut zákonného soudce představuje důležitý prvek právní jistoty, existence výjimky obsažené v § 221 odst. 2 občanského soudního řádu na tom nic nemění, neboť tato je vázána na závažné vady řízení před soudem prvního stupně, které, jsou-li zjištěny, odůvodňují ústavně konformní odnětí věci zákonnému soudci. Možnost napadnout takový postup odvolacího soudu v jednotlivých případech cestou ústavní stížnosti poskytuje dostatečnou záruku, že meze tohoto výjimečného ustanovení nebudou překračovány či že jej nebude zneužito. Vedlejší účastník vyslovil přesvědčení, že je možný ústavně konformní výklad § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, a to i v části napadené stěžovatelkou, není proto třeba rozhodnout o jeho zrušení (usnesení sp. zn. III. ÚS 188/09). Vedlejší účastník zaujal stanovisko rovněž k napadenému usnesení vrchního soudu, když poukázal na skutečnost, že důvody pro postup dle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 2 občanského soudního řádu byly v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně rozvedeny, přičemž při odůvodňování výroku II. již nebylo třeba vady, jichž se krajský soud dopustil, znovu vypočítávat a z hlediska určitosti a srozumitelnosti důvodů rozhodnutí plně postačil odkaz na odůvodnění výroku I. Co se týče samotného odnětí věci, jedná se bezpochyby o zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, který však nemusí být a priori neoprávněný, neboť i právo na zákonného soudce má své meze a jednu z nich tvoří právě ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu. Zásah do práva na zákonného soudce lze dle vedlejšího účastníka označit za oprávněný, jestliže byl proveden na základě zákona, sledoval legitimní cíl a jednalo se o zásah přiměřený, který v maximální možné míře šetřil ústavně zaručená práva [čl. 4 odst. 4 Listiny, nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281) a I. ÚS 437/02 ze dne 26. 8. 2003 (N 110/31 SbNU 3)]. Legálnost odnětí je zřejmá, legitimní cíl pak vedlejší účastník spatřoval v odnětí věci soudci, který pro závažnost vad učiněných v předchozím řízení již nemůže být garantem spravedlivého procesu. Vedlejší účastník vypočetl sedm pochybení, jichž se měl krajský soud dopustit, přičemž tři z nich byla natolik závažná, že vrchní soud považoval za nutné rozhodnout o přikázání věci jinému soudci. Vedlejší účastník se pak k oněm třem zásadním pochybením (porušení zásady koncentrace řízení, nerespektování žalobou vymezeného předmětu řízení a provádění důkazů s předmětem řízení nesouvisejících, nerespektování práva vedlejších účastníků vyjádřit se ke všem provedeným důkazům) podrobně vyjádřil, přičemž se ve svých závěrech shodoval s názorem vrchního soudu. Co do přiměřenosti zásahu vedlejší účastník uvedl, že vzhledem k závažnosti a množství pochybení neexistovala jiná možnost než věc soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi odejmout, neboť vznikla důvodná obava, že tento samosoudce nebude schopen v dalším řízení spravedlivě rozhodnout. K tomu vedlejší účastník dále poznamenal, že věc bude po jejím odnětí rozhodovat jiný soudce krajského soudu určený na základě rozvrhu práce, nepůjde tedy o soudce určeného ad hoc. Závěrem vedlejší účastník uvedl, že v řízení před krajským soudem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na spravedlivý proces, práva na rovné postavení účastníků řízení a práva vyjádřit se k prováděným důkazům. Postup soudce krajského soudu, který flagrantním způsobem porušoval základní principy civilního procesu, vzbudil pochybnosti o jeho nestrannosti, proto byl zásah ze strany vrchního soudu zcela namístě a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

10. Vedlejší účastníci č. 2, 3 a 7 pak, shodně jako vedlejší účastník č. 5, konstatovali, že vrchní soud dospěl ke správnému závěru, že existuje důvodná pochybnost, zda soudce JUDr. Vojtěch Cepl bude schopen v dalším řízení postupovat v souladu se zákonem a principy spravedlivého procesu. Dle vedlejších účastníků je zřejmé, že vrchní soud v této své úvaze zohlednil i své předchozí zkušenosti s nápravou vadných rozhodnutí tohoto soudce. Vedlejší účastníci se domnívali, že řízení před soudem prvního stupně bylo jmenovaným vedeno nekonvenčně a tento svými prohlášeními pro média nepřípustně ovlivňoval průběh odvolacího řízení a sám takto signalizoval, že se z dalšího projednávání věci vylučuje. Dle vedlejších účastníků bylo věcí profesní ohleduplnosti, že vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil, že nešlo o první případ, kdy musel vrchní soud tomuto soudci věc odebrat. Soudce JUDr. Vojtěch Cepl si i v jiných kauzách počínal velmi svérázně, jeho rozhodnutí byla v rozporu s hmotným a procesním právem (např. věc vedená u krajského soudu pod sp. zn. 36 C 116/2006) a náprava musela být následně sjednávána cestou odvolacího řízení. Odtud zřejmě pramenilo přesvědčení vrchního soudu, že jmenovanému soudci není možno tak složitou věc, jako je posouzení dehonestujících tvrzení stěžovatelky, ponechat. Vedlejší účastníci považovali s ohledem na výše uvedené za nezbytné, aby se Ústavní soud seznámil s předchozím rozhodováním soudce JUDr. Vojtěcha Cepla, proto navrhli, aby si Ústavní soud k důkazu vyžádal veškerá nepravomocná rozhodnutí vydaná jmenovaným soudcem, která byla následně vrchním soudem jakožto soudem odvolacím zrušena či změněna, včetně navazujících rozhodnutí vrchního soudu, a to nejméně za dobu posledních tří let. Vedlejším účastníkům se tato data ve stanovené lhůtě nepodařilo získat, neboť Ministerstvo spravedlnosti, navzdory svému veřejně deklarovanému záměru zveřejnit obsah všech nepravomocných rozsudků, tak doposud neučinilo, požádali proto Ústavní soud o poskytnutí součinnosti a o prodloužení lhůty. Porovnáním předchozího rozhodování soudce JUDr. Vojtěcha Cepla lze totiž zjistit, zda bylo možno důvodně očekávat, že vady budou v následném řízení řádně odstraněny. V okamžiku, kdy budou výše uvedené podklady shromážděny, si vedlejší účastníci vyhradili právo reagovat na další argumenty stěžovatelky, nicméně uvedli, že již v tento moment jsou toho názoru, že ústavní stížnost je zcela nedůvodná a použitá argumentace vykazuje prvky účelovosti. Vedlejší účastníci rovněž vyslovili názor, že až stěžovatelka zjistí, jakým způsobem soudce JUDr. Vojtěch Cepl v minulosti rozhodoval, přehodnotí svůj postoj k napadenému výroku usnesení vrchního soudu.

11. Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, v níž setrvala na svém názoru o protiústavnosti části ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, jakož i výroku II. usnesení vrchního soudu. Vedlejší účastníci měli za to, že existuje reálné riziko, že nedojde-li ke změně v obsazení soudu, bude další řízení vedeno nezákonným způsobem. Dle přesvědčení stěžovatelky nelze za situace, kdy je soudce vázán právním názorem odvolacího soudu, a priori presumovat, že dle něj nebude postupovat. Pregnantní vyjádření důvodů, pro něž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, by mělo představovat dostatečnou záruku, že vytýkané vady budou odstraněny. Riziko, že se soud prvního stupně nebude jednoznačně a přesně vyjádřeným závazným názorem odvolacího soudu řídit, dle stěžovatelky vyvstává pouze tehdy, není-li soudce schopen či ochoten vyvarovat se chyb, které mu odvolací soud vytkl. V takovém případě by bylo plně namístě postihnout soudce cestou kárného řízení a následně aplikovat § 221 odst. 2 občanského soudního řádu z důvodu nedodržení závazného právního názoru. Stěžovatelka dále podotkla, že soudci odvolacího soudu by neměli být povoláni posuzovat erudovanost soudců první instance. Při rozhodování odvolacího soudu lze totiž vysledovat vznik jistých osobních vazeb, ať již pozitivních nebo negativních, mezi tímto soudem a soudem prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud se značnou frekvencí přezkoumává, což platí zejména pro oblasti s menším nápadem případů, jako např. právě spory o ochranu osobnosti. Aplikací napadeného ustanovení tak nedochází ke zkvalitňování práce soudu první instance, nýbrž toliko k přesunu "neerudovaných" soudců k vedení jiných řízení, což může v důsledku poškodit jejich účastníky. Není-li soudce schopen ani po upozornění ze strany odvolacího soudu postupovat nestranně, pak zjevně postrádá kvalifikaci pro výkon funkce soudce a měl by být v kárném řízení postižen. Skutečnost, že se tak v podmínkách České republiky z důvodu nedůsledného využívání zákonných možností neděje, nemůže ospravedlnit ponechání napadeného, a dle názoru stěžovatelky protiústavního, ustanovení v právním řádu České republiky. Stěžovatelka odmítla analogii mezi napadeným ustanovením a úpravou vyloučení soudce z důvodu podjatosti (§ 14 až 16b občanského soudního řádu), neboť ze lhůt, v nichž musí být námitka podjatosti uplatněna, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo zajistit, aby celé řízení v prvním stupni provedl týž samosoudce či tentýž senát ve stejném složení, tzn. o vyloučení soudce je třeba rozhodnout co nejdříve v průběhu řízení, což je v rozporu s pravidlem obsaženým v § 221 odst. 2 občanského soudního řádu. Nadto ze skutečnosti, že důvodem pro vyloučení soudce z důvodu podjatosti je právě předpoklad, že soudce nebude postupovat nestranně, je zřejmé, že zákonodárce v ostatních případech schopnost soudce být nestranný předpokládá. Jak už bylo uvedeno výše, případný nedostatek nestrannosti soudce má být řešen v kárném řízení, nikoliv však aplikací napadeného ustanovení. Stěžovatelka dále zopakovala svou argumentaci stran odstranitelnosti vad obsaženou již v ústavní stížnosti a podotkla, že zatímco obsah pojmu podjatost je judikaturně i doktrinárně jasně vymezen, pojem "závažné vady řízení" má neurčitý obsah, což umožňuje jeho širokou aplikaci, s čímž je spojeno reálné nebezpečí neodůvodněného obcházení principu zákonného soudce a porušování základních principů demokratického soudnictví. Je tedy zřejmé, že napadené ustanovení nemá smysluplné opodstatnění, nepřispívá ke zvýšení kvality soudního rozhodování, nýbrž toliko poskytuje odvolacímu soudu nástroj pro bezdůvodné omezování práva účastníků řízení na zákonného soudce.

12. Jestliže by Ústavní soud neshledal napadené ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu protiústavním, měl by zrušit výrok II. usnesení vrchního soudu z důvodu ústavně nekonformní aplikace tohoto ustanovení. Vrchní soud totiž nerespektoval ani závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 111/04, na nějž vedlejší účastník č. 5 odkazoval, neboť dle tohoto rozhodnutí lze o aplikaci napadené části § 221 odst. 2 občanského soudního řádu uvažovat pouze tehdy, jestliže existuje důvodná obava odvolacího soudu, že opakované řízení vedené týmž senátem (samosoudcem) by s ohledem na charakter učiněných vad neskončilo spravedlivě. Tyto důvody je odvolací soud povinen v odůvodnění svého rozhodnutí sdělit, nicméně v projednávané věci se tak nestalo. Vrchní soud měl uvést, na základě čeho u něj vznikla obava, že soudce JUDr. Vojtěch Cepl nebude v opakovaném řízení schopen postupovat v intencích odůvodnění jeho rozhodnutí, a rovněž proč tato obava dle jeho názoru není jen hypotetická a její naplnění je vysoce pravděpodobné. Dle přesvědčení stěžovatelky nebyl ke vzniku takové obavy žádný rozumný důvod, proto jej také vrchní soud nemohl v odůvodnění uvést a proto ani nemohl, dle usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 111/04, aplikovat napadené ustanovení občanského soudního řádu. Tvrzení vedlejších účastníků č. 2, 3 a 7, že tímto důvodem, v odůvodnění vrchního soudu neuvedeným, snad mohla být minulá neblahá zkušenost odvolacího senátu s kvalitou rozhodování soudce JUDr. Vojtěcha Cepla, svědčí dle stěžovatelky o nepochopení smyslu odvolacího řízení, jímž je náprava vad vyskytnuvších se v konkrétním prvostupňovém řízení. Uplatnění jakékoliv minulé zkušenosti získané při předchozím rozhodování by bylo flagrantním porušením zásady nestrannosti a ústavně zaručeného práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Stejně tak byla zcela neopodstatněná i kritika jmenovaného soudce za to, že důsledně respektoval zásadu veřejnosti řízení a byl ochoten své rozhodnutí před veřejností srozumitelně obhajovat a zvyšovat tak důvěru v justici. V souvislosti s nařčením tohoto soudce z nekompetentnosti a nestrannosti stěžovatelka zopakovala, že toto nemůže být důvodem pro odnětí věci, a naopak je důvodem pro zahájení kárného řízení. K takovému podnětu se však vedlejší účastníci neuchýlili, neboť předmětný rozsudek soudce JUDr. Vojtěcha Cepla byl právní veřejností velmi oceňován. Žádost některých vedlejších účastníků o vyžádání všech nepravomocných rozhodnutí jmenovaného soudce a na ně navazujících rozhodnutí vrchního soudu by měl Ústavní soud dle názoru stěžovatelky z důvodu irelevance odmítnout. Stěžovatelka v právním informačním systému letmým nahlédnutím vyhledala řadu rozhodnutí senátu 1 Co vrchního soudu, která byla následně Ústavním soudem zrušena, přičemž některá z nich se týkala i věcí rozhodovaných v prvním stupni JUDr. Vojtěchem Ceplem, jehož postup tak Ústavní soud aproboval. Dle logiky vedlejších účastníků by nyní stěžovatelka měla navrhnout, aby Ústavní soud kromě zrušení výroku II. napadeného usnesení vrchního soudu rovněž rozhodl, aby věc projednal jiný senát vrchního soudu (§ 63 zákona o Ústavním soudu k § 221 odst. 2 občanského soudního řádu). Takový návrh však stěžovatelka nevznesla, neboť považuje za nemožné dovolávat se aplikace neústavní právní normy. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka setrvala na svých návrzích obsažených v ústavní stížnosti.

13. Dne 20. 10. 2009 obdržel Ústavní soud doplnění vyjádření vedlejších účastníků č. 2, 3 a 7, jehož přílohu tvořily rozsudky krajského soudu vydané v jiných kauzách samosoudcem JUDr. Vojtěchem Ceplem a na ně navazující kasační rozhodnutí vrchního soudu. Vedlejší účastníci navrhovali provést tato rozhodnutí jako důkaz prokazující, že úvaha vrchního soudu o nezbytnosti přidělení věci jinému soudci byla správná. Dle vedlejších účastníků bylo zřejmé, že vrchní soud v projednávané věci nepochybil, neboť bylo pouze na jeho uvážení, jaký postup zvolí. Jestliže shledal, že řízení trpí vadami, které nebude soudce JUDr. Vojtěch Cepl zřejmě schopen odstranit, bylo plně v jeho kompetenci věc tomuto soudci odejmout. Vedlejší účastníci dále podrobně analyzovali pochybení, jichž se měl krajský soud dopustit, a uvedli, že se s názorem vrchního soudu vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí plně ztotožňují. Námitky obsažené v ústavní stížnosti, jakož i návrh na zrušení části § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, označili vedlejší účastníci za nedůvodné, přičemž stran návrhu na zrušení citovaného ustanovení poukázali na obdobně znějící § 262 trestního řádu a na komentář k němu, dle něhož je pochybnost o nepodjatosti soudce, a to i s přihlédnutím k rozsahu a povaze vad, zpravidla důvodem pro to, aby mu byla věc odňata. Tímto důvodem ovšem může dle komentáře být i potřeba, aby věc rozhodoval zkušenější soudce. Taktéž Nejvyšší soud judikoval, že není porušením práva na zákonného soudce, když je věc přidělena jinému soudci se zřetelem k vadám, jimiž bylo řízení zatíženo. Vedlejší účastníci dále konstatovali, že soudce JUDr. Vojtěch Cepl nepostupoval v řízení standardním způsobem a následně se komentováním svého nepravomocného rozsudku pro média sám z dalšího projednávání věci vyřadil. Dle přesvědčení vedlejších účastníků nebylo možno vrchnímu soudu nic vytknout, neboť mu v zájmu spravedlivého procesu nezbylo než rozhodnout tak, jak rozhodl.

III.

14. V průběhu ústního jednání nebyly předneseny žádné návrhy na doplnění dokazování a z vystoupení účastníků řízení nevyplynuly žádné nové skutečnosti nad rámec návrhu a písemných vyjádření k němu.

IV.

15. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 36 C 8/2008 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou, doručenou krajskému soudu dne 15. 1. 2008, domáhali, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaslat každému z nich písemnou omluvu ve znění "omlouvám se Vám, že jsem Vás dne 20. prosince 2007 v pořadu Ozvěny dne Českého rozhlasu nepravdivě označila za člena zákulisní justiční mafie, který se snaží plně ovládnout justici, aby sloužila vládní garnituře, a který v zákulisí ovlivňuje kauzy" a současně zaslat sdělení České tiskové kanceláři s obdobným obsahem. Věc byla dle rozvrhu práce krajského soudu přidělena samosoudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi. Krajský soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2008 č. j. 36 C 8/2008-141 žalobu vedlejších účastníků č. 1, 2, 4, 5, 6 a 7 zamítl (výroky I. a IV.), ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi č. 3 žalobě vyhověl (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V., VI. a VII.). Usnesením ze dne 2. 7. 2008 č. j. 36 C 8/2008-262 rozhodl krajský soud o nepřipuštění vstupu H. A. T. A. do řízení v pozici vedlejšího účastníka, odmítl návrh na opravu odůvodnění výše uvedeného rozsudku a opravil část výroku I. rozsudku. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 5. 6. 2008 č. j. 36 C 8/2008-141 podali odvolání jak vedlejší účastníci č. 1, 2, 4, 5, 6 a 7, tak stěžovatelka. Na základě těchto odvolání vrchní soud usnesením ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Vrchní soud současně nařídil, že věc projedná a rozhodne jiný samosoudce (výrok II.), přičemž tento výrok odůvodnil následovně: "Vzhledem ke shora uvedeným vadám řízení nařídil odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 3 o. s. ř., aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce. Při přijetí tohoto opatření zohlednil závažnost procesních pochybení samosoudce soudu prvního stupně, spočívajících zejména v nerespektování zásady koncentrace řízení, provádění důkazů ke skutečnostem, které nebyly vůbec tvrzeny, popř. tvrzeny až v závěrečném návrhu žalované, v nerespektování práva účastníků vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny.".

V.

16. Stěžovatelka v prvé řadě považovala za protiústavní již samotnou kompetenci odvolacího soudu odejmout věc zákonnému soudci z důvodu výskytu závažných vad řízení, vyplývající z § 221 odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní soud se proto musel především vypořádat s otázkou, zda je ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu v napadené části souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud se neztotožnil s argumentací vedlejšího účastníka č. 5, že stěžovatelka postupovala při formulaci své ústavní stížnosti v rozporu s postupem předvídaným v § 74 zákona o Ústavním soudu, jestliže nejprve zpochybnila ústavnost právního předpisu a z ní posléze odvozovala porušení svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že prostřednictvím konkrétního rozhodnutí, které bylo ústavní stížností napadeno, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce a rovněž další výše uvedená základní práva. Základní podmínka stanovená v § 74 zákona o Ústavním soudu tedy byla splněna. Z logiky stěžovatelčiny argumentace ovšem vyplývalo, že je třeba nejprve zkoumat, zda je vůbec možno in abstracto popsaným způsobem věc soudci odejmout; pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že takový postup je v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 1 Listiny, znamenalo by to automaticky i protiústavnost rozhodnutí, které bylo na základě napadeného ustanovení přijato.

17. Ústavní soud tedy podrobil ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" ústavněprávnímu přezkumu, přičemž shledal, že návrh na zrušení tohoto ustanovení byl zjevně neopodstatněný.

18. Napadené ustanovení zní: "Zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.".

19. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

20. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 529/08 ze dne 12. 3. 2009 (N 55/52 SbNU 549), sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101)].

21. Prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tzn. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)]. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (sp. zn. III. ÚS 232/95).

22. Zatímco účelem manipulativního přidělování věcí charakteristického pro totalitarismus je plnit vůli zadavatele (zpravidla stranických orgánů), účelem práva na zákonného soudce v liberální demokracii je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08).

23. Jak již bylo vyloženo, záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat (ať již při prvotním napadení věci nebo v určitých zákonem vymezených případech, v nichž dochází ke změně v osobě soudce), ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny ovšem současně obsahuje výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.

24. Je nepochybné, že napadená část ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu představuje zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť umožňuje odejmout věc soudci, jemuž byla na počátku přidělena. Nedochází tak sice k porušení záruk vztahujících se ke způsobu ustanovení soudce, neboť nový soudce bude opět určen na základě shodných kritérií jako soudce původní, tzn. dle rozvrhu práce příslušného soudu, nicméně je jím porušena výše popsaná ústavně garantovaná stabilita obsazení soudu.

25. Ústavní soud proto podrobil napadené ustanovení testu proporcionality, jenž náleží ke standardním právním nástrojům jak evropských ústavních soudů, tak soudů mezinárodních, posuzuje-li se konflikt ustanovení právního řádu, sledující ochranu ústavně zaručeného práva či veřejného zájmu, s jiným základním právem či svobodou.

26. První kritérium testu proporcionality představuje způsobilost napadeného ustanovení dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Toto kritérium je dle názoru Ústavního soudu v případě napadeného ustanovení splněno. Ústavně aprobovaným účelem, jenž je sledován napadeným ustanovením jako celkem, je ochrana práva na spravedlivý proces, jehož součástí je rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu řeší situace, kdy soudce soudu prvního stupně, jemuž byla věc přidělena, není schopen zakončit řízení zákonným způsobem. Předmětné ustanovení tedy chrání účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně a umožňuje jim domoci se ochrany svých práv. Ústavní soud se v tomto ohledu neztotožnil s právním názorem stěžovatelky, že případná pochybení soudce, projevující se v podobě vad zatěžujících řízení, by měla být řešena toliko cestou kárné žaloby, neboť kárné řízení s příslušným soudcem neřeší dostatečně pružně problém účastníků řízení a ani případné kárné potrestání soudce nemusí zajistit zdárný průběh řízení.

27. Druhým kritériem testu proporcionality je hledisko potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze těch prostředků, jež jsou ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám nejšetrnější, za třetí kritérium je pak považován princip přiměřenosti v užším smyslu, dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli. Jak již Ústavní soud konstatoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04, z důvodové zprávy k zákonu č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, vyplývá, že zákonodárce předpokládal aplikaci tohoto institutu toliko za použití restriktivního výkladu, aby tak byly minimalizovány dopady do práva zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. V důvodové zprávě zákonodárce podmínil použití tohoto ustanovení skutečností, že důvod zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně měl charakter závažné (tedy nikoli běžné) vady, a navíc zdůraznil, že postoupení není ani v těchto případech namístě vždy - pouze tehdy, když podle úsudku odvolacího soudu podepřeného konkrétními skutečnostmi je zde důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Napadené ustanovení bylo začleněno do právního řádu odůvodněně, aby plnilo zákonodárcem sledovaný účel, současně však s vědomím, že kvůli možnému ohrožení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce musí být soudy vykládáno ústavně konformně a k jeho použití může být přikročeno pouze výjimečně.

28. Lze tedy uzavřít, že napadené ustanovení je v souladu s ústavním pořádkem, neboť sleduje ochranu jiného ústavně zaručeného práva a činí tak prostředky přiměřenými (nezbytnými), nicméně současně toto ustanovení klade značné nároky na aplikující orgán, který musí k jeho užití přistupovat zodpovědně a interpretovat jej v přímé návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny (k tomu dále níže).

29. Z těchto důvodů Ústavní soud návrh na zrušení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" odmítl jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

VI.

30. Ústavní soud tedy dále zkoumal, zda vrchní soud jako soud odvolací postupoval v projednávané věci dle výše uvedených maxim, tzn. vykládal svou kompetenci restriktivně a aplikoval ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu způsobem šetřícím v maximální možné míře ústavně zaručené právo účastníků na zákonného soudce. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, Ústavní soud shledal, že se tak nestalo a výrokem II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

31. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04, proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.

32. Ústavní soud tedy napadený výrok věcně přezkoumal, přičemž se v prvé řadě zabýval otázkou, zda odvolací soud svůj postup odůvodnil co do nezbytnosti odnětí věci zákonnému soudci z důvodu ochrany práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Shledal přitom, že z odůvodnění napadeného výroku není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či zda pouze mechanicky aplikoval zákonem svěřenou kompetenci. Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu jako celku, jak byl vyložen výše, je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelky a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné.

33. Vrchní soud jako soud odvolací dle názoru Ústavního soudu své rozhodnutí o odnětí věci samosoudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje. Absence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady.

34. Jelikož Ústavní soud shledal u napadeného rozhodnutí vadu spočívající v absenci adekvátního odůvodnění, jež sama o sobě postačovala jako důvod pro kasaci napadeného výroku, nebyl již nucen přistupovat k dalšímu kroku, jímž by bylo meritorní posouzení souladu odůvodnění s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na zákonného soudce, zahrnující mimo jiné i hodnocení, zda jsou vady vytýkány soudu prvního stupně právem či nikoliv. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zdůrazňuje, z hlediska možného opětovného rozhodování vrchního soudu v této věci, že důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení.

35. Ústavnísoud rovněž v souvislosti s možným dotčením práva stěžovatelky a vedlejších účastníků řízení na spravedlivý proces, resp. projednání věci v přiměřené lhůtě, podotýká, že řízení před soudem prvního stupně probíhalo bez průtahů, přičemž meritorní rozhodnutí bylo vydáno necelého půl roku po podání žaloby, což významně snižuje riziko, že poskytnutí "druhého pokusu" témuž soudci zasáhne významně do ústavně zaručených práv účastníků řízení zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.

36. Co se týče tvrzení vedlejších účastníků č. 2, 3 a 7, že skrytým důvodem pro postup odvolacího soudu byla jeho z minulých zkušeností vyplývající skepse vůči kvalitám rozhodování soudceJUDr. Vojtěcha Cepla, Ústavní soud konstatuje, že taková úvaha v odůvodnění odvolacího soudu (a ostatně i v jeho vyjádření k ústavní stížnosti) zcela absentovala, a proto návrh na provádění dokazování v tomto směru zamítl. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že takové odůvodnění aplikace § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by bylo z ústavněprávního hlediska zcela neakceptovatelné pro zjevnou předpojatost odvolacího senátu.

37. Toliko jako obiter dictum uvádí Ústavní soud ještě jeden důvod, který měl rovněž vést vrchní soud při aplikaci § 221 odst. 2 občanského soudního řádu ke zdrženlivosti, a to, že je nepochybně i v zájmu vedlejších účastníků, aby v řízení pokračoval týž samosoudce. Je-li smyslem jejich žaloby ochrana jejich dobrého jména a profesní pověsti, jakož i pověsti justice jako takové (což lze dovodit mimo jiné i z toho, že požadují, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyrozumět o své případné omluvě média), odnětí věci soudciJUDr. Vojtěchu Ceplovi případný úspěch vedlejších účastníků v očích veřejnosti předem znehodnocuje. Předmětem kritiky, kvůli níž je řízení o žalobě na ochranu osobnosti vedeno, byl zejména postup vedlejších účastníků v kauze trestního stíhání J. Č., kdy jedním z nejvíce kritizovaných bodů bylo odnětí této trestní věci z působnosti Okresního státního zastupitelství v Přerově, kde měl státní zástupce v úmyslu podat obžalobu, a její přidělení Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Obdobný postup, tzn. odnětí věci soudci, který vynesl rozsudek v neprospěch vedlejších účastníků, se proto v těchto souvislostech nutně jeví přinejmenším jako rozporuplný.

38. Na základě takto vyložených důvodů Ústavnísoud dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Důsledkem uvedeného jest, že po kasaci napadeného rozhodnutí se projednávání a rozhodování věci vrátí řádně obsazenému soudu prvního stupně.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru