Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 950/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkDokazování
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.950.15.1
Datum podání31.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 950/15 ze dne 12. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. M., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného JUDr. Janem Touškem, advokátem se sídlem Služeb 3056/4, 108 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 10/2010-11057 ze dne 30. 9. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 84/2012-11390 ze dne 21. 1. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 930/2014-154 ze dne 17. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel, spolu s dalšími obviněnými, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Dále mu byl uložen také trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání pronájem věcí movitých, na dobu osmi let. Pro výkon uložených trestů byli odsouzení zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Týmž rozsudkem byl stěžovatel, spolu s dalšími obviněnými, podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zproštěn obžaloby vrchního státního zástupce v Praze ze dne 30. 4. 2010, sp. zn. 8 VZV 5/2008, pro skutky popsané pod bodem I/1, 3.

Proti uvedenému rozsudku podali odvolání státní zástupce, obhájce obviněného P. Majera a zbývající obvinění, včetně stěžovatele. V rámci jejich projednávání zůstal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve vztahu k osobě stěžovatele ve výroku o vině a výrocích o trestech zcela nezměněn, odvolání stěžovatele tedy bylo v záhlaví citovaným rozsudkem odvolacího soudu dle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci současně věc v rozsahu zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., vyjma jednoho obviněného, vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku následně podali stěžovatel a někteří další obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že nalézací soud jednostranně hodnotil nashromážděné a provedené důkazy, a to téměř výhradně v jeho neprospěch, popřípadě jím navrhované důkazy svědčící v jeho prospěch vůbec neprovedl. V řízení nebyla dle názoru stěžovatele k dispozici kompletní účetní a daňová dokumentace, ale pouhá jejich torza. Znalecké posudky, které byly v této souvislosti vypracovány, jsou dle něj neobjektivní, nemohly zjistit pravý stav věci. Obhajobou byly opakovaně vznášeny námitky proti obsahu znaleckých posudků a navrhováno, aby jako důkaz nebyly soudem připuštěny; těmto námitkám obhajoby nebylo vyhověno. Obhajoba dle stěžovatele navrhovala v průběhu přípravného řízení i soudního řízení ustanovení znalce z oboru zdravotnictví, aby posoudil zdravotní stav stěžovatele v příčinné souvislosti s jednáním, za které byl odsouzen. Znalec však nebyl soudem ustanoven. Vůči stěžovateli byl prý vytvořen nový institut "postoupení trestní odpovědnosti", spočívající v tom, aby "byla udržena původní teze o řetězcích a zločinném spolčení". Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytkl, že shora uvedené nedostatky, kterými zatížil své rozhodnutí i jemu předcházející řízení soud prvého stupně, neodstranil, ani neučinil žádné odpovídající kroky k jejich nápravě. V závažných zásazích do práv stěžovatele pak pokračoval rovněž Nejvyšší soud, pakliže dovolání neprávem odmítl, když stěžovatel dle svých slov uplatnil ve svém dovolání celou řadu závažných výhrad vysloveně hmotněprávního charakteru, kterými byl zcela jednoznačně a dokonce hned v několika ohledech v plném souladu se zákonnou dikcí naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní stížnost je nadto výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Předně se s nimi zcela přiléhavě vypořádal Nejvyšší soud na str. 16 - 17 svého rozhodnutí, přičemž stěžovatel za této situace pouze své původní dovolací námitky opakuje, aniž by současně věrohodně zpochybnil, v čem konkrétně dovolací soud pochybil. Nejvyšší soud se přitom vypořádal nejen s námitkami, které směřovaly (resp. toliko se "blížily") spíše do oblasti hmotně právního posouzení skutku, ale též s těmi, které stěžovatelem deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňovaly, jako postavení stěžovatele v řetězení transakcí vedoucích k předstírání vynaložených finančních nákladů a ve svém důsledku ke snížení daňové povinnosti obchodní společnosti PRO-SPORT s. r. o. Dovolací soud se rovněž vyjádřil k otázce zdravotního stavu stěžovatele a znaleckým posudkům.

Též soudy nižších stupňů se s obhajobou stěžovatele patřičným způsobem vypořádaly, včetně otázky jím navržených důkazů. Odvolací soud v tomto směru uvedl, že jeho návrh na slyšení svědků neakceptoval zejména s ohledem na to, že v předchozích stádiích řízení již byli tito svědci vyslechnuti a stěžovatel nedoložil, že by měli vypovídat ještě o jiných skutečnostech, než vypověděli, a to ve vztahu k jeho účinkování ve společnosti společně s dalšími dvěma osobami. Naopak nelze přehlédnout, že odvolací soud vyslyšel jeho důkazní návrh stran lékařské zprávy o jeho aktuálním zdravotním stavu, kterou bylo dokazování doplněno a stranám umožněno do lékařské zprávy nahlédnout. Vrchní soud ovšem konstatoval, že předmětná lékařská zpráva je v rozporu s hodnocením duševního stavu znaleckým posudkem podaným dříve a ani neodpovídá vystupování stěžovatele při podnikatelské činnosti tak, jak především vyplývá ze záznamů telefonických hovorů mezi jednotlivými obžalovanými, z nichž účast stěžovatele na protiprávním jednání dostatečně vyplývá (srov. str. 103 - 104 rozsudku soudu první stolice), "když nakonec i sám připouští, a bylo to i v řízení prokázáno, že některé z příslušných smluv a faktur podepsal, nikoli, že by mu byly podstrčeny, ale vědomě" (str. 68). Tomuto odůvodnění pak zcela korespondují úvahy nalézacího soudu, vyjádřené na str. 95, 96, 103, 104 a 107 jeho rozsudku. I tento soud se pečlivě zabýval důkazními návrhy obhajoby a logicky objasnil, proč jim v tom kterém případě nevyhověl. Stěžovatel však tato vysvětlení soudů obou stupňů nikterak věrohodně nezpochybnil, jen s nimi nanejvýše v hypotetické (nehmatatelné) rovině polemizuje. Za tohoto stavu však nemůže Ústavní soud vůbec, natožpak přesvědčivě, dospět k závěru, že v dané trestní věci existují opomenuté důkazy.

Lze tudíž uzavřít, že obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru