Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 95/06Usnesení ÚS ze dne 20.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
Družstvo
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.95.06
Datum podání24.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

513/1991 Sb., § 242


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 95/06 ze dne 20. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Vítkovice, Mírové nám. 519/3d, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, č.j. 29 Odo 126/2005-281, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2003, č.j. 8 Cmo 139/2003-128 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2002, č.j. 26 Cm 163/2001-78, ve znění usnesení ze dne 26. 6. 2002, č.j. 26 Cm 163/2001-83,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadená rozhodnutí se týkají návrhu na určení, že usnesení zde specifikovaných členských schůzí jsou neplatná. Návrh se týkal tří členských schůzí, přičemž v jednom případě byl stěžovatel úspěšný již u nalézacího soudu. Následující jím podané opravné prostředky směřovaly jen do výroku II. rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl jeho návrh ohledně určení neplatnosti usnesení dalších dvou členských schůzí zamítnut. S tímto výrokem i s jeho odůvodněním se ztotožnil jak odvolací soud, který jej potvrdil, tak dovolací soud, když dovolání podané stěžovatelem odmítl.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že petit ústavní stížnosti nekoresponduje s jejím odůvodněním. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených usnesení, avšak výrokem I. usnesení nalézacího soudu bylo jeho návrhu zčásti vyhověno a výrok II. usnesení soudu odvolacího se týká odvolání dalšího účastníka řízení proti výroku I. usnesení nalézacího soudu. Argumentace použitá v ústavní stížnosti se tak vztahuje pouze ke stěžovatelovu nesouhlasu s výrokem II. usnesení nalézacího soudu, kterým byl jeho návrh zčásti zamítnut, dále k výroku I. odvolacího soudu, který rozhodnutí nalézacího soudu v této části potvrdil, a proti rozhodnutí o dovolání.

Část rozhodnutí nalézacího soudu, ve které byl stěžovatel neúspěšný, je odůvodněna v souladu s ust. § 242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, marným uplynutím prekluzívní lhůty k podání návrhu na určení neplatnosti usnesení členské schůze. Správnost tohoto postupu potvrdil i odvolací soud. Dovolání pak bylo odmítnuto s odkazem na nedostatek otázky zásadního právního významu. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud podotýká, že proti závěru o opožděnosti návrhu a proti výkladu ustanovení § 242 obch.zák., na němž odvolací soud založil svůj potvrzující výrok, stěžovatel žádné konkrétní námitky neuvedl.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v tom, že dle názoru stěžovatele obecné soudy pochybily, když na danou situaci aplikovaly ust. § 242 obch.zák., protože se v daném případě nejednalo o členské schůze, ale pouze o shromáždění občanů. Veškerá argumentace stěžovatele použitá v průběhu celého dosavadního řízení včetně ústavní stížnosti je potom zaměřená na prokázání tohoto tvrzení. Následně mělo být dle stěžovatele na akty z tohoto shromáždění vzešlé aplikováno ust. § 39 o.z.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Především Ústavní soud připomíná, že jeho postavení v systému českého soudnictví mu neumožňuje přezkoumávat otázky aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů obecných, je konstituován mimo tuto soustavu jako orgán ochrany ústavnosti. Přezkum napadených rozhodnutí státních orgánů tedy provádí v jiné rovině, které dle názoru Ústavního soudu stěžovatelem použitá argumentace nedosahuje. Než může obecný soud přistoupit k posuzování věci samotné, musí nejprve vyřešit otázky splnění procesních podmínek zahájení řízení. Soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a ani stěžovatel se v průběhu řízení před obecnými soudy k otázce opožděnosti svého návrhu nijak nevyjadřoval a jeho argumentace tak šla mimo závěr, na kterém byla napadaná usnesení postavena.

Výroky usnesení nalézacího (výrok I.) a odvolacího (výrok II.) soudu, které se týkají části návrhu, v níž byl stěžovatel úspěšný, nejsou, vzhledem k jeho úspěchu ve věci, způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru