Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 949/12 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
Vlastnické právo
konfiskace majetku
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.949.12.1
Datum podání14.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 949/12 ze dne 17. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. A. H., zastoupené Mgr. Janou Přerovskou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Krakovská 5 směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3939/2011-91 ze dne 15. prosince 2011, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 22/2011-62 ze dne 14. dubna 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 13 C 118/2010-27 ze dne 30. září 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 13 C 118/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech č. j. 13 C 118/2010-27 ze dne 30. září 2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalovanému Městu Karlovy Vary (dále jen "žalovaný") domáhala určení vlastnického práva ke specifikovanému pozemku a specifikovanému domu a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 49.240,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 10 Co 22/2011-62 ze dne 14. dubna 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v rozhodnutí o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 25.080,- Kč a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 26.649,60 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3939/2011-91 ze dne 15. prosince 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími byla její určovací žaloba zamítnuta proto, že její podání bylo považováno za obcházení restitučních zákonů a protože nebyl shledán právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení vlastnictví.

K obcházení zákona stěžovatelka uvedla, že to je definováno Ústavním soudem jako vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný a v jehož důsledku se předmětný vztah z hlediska pozitivního práva stane nenapadnutelným. Stěžovatelce však u její určovací žaloby šlo o určení, zda vlastnictví zaniklo nebo ne. Žaloba sama o sobě je jen návrhem na zahájení soudního řízení a nemá v daném případě žádné jiné účinky. Stěžovatelka tvrdí, že nezískala jejím podáním žádnou zakázanou a nenapadnutelnou pozici.

Restituční zákony se na stěžovatelku podle jejího tvrzení nikdy nevztahovaly a stěžovatelka neučinila žádný právní úkon, kterým by cokoliv předstírala, popřípadě zakrývala. Jejím cílem je a bylo dosáhnout právní jistoty vzhledem ke skutečnosti, že její matka nesplňovala předpoklady pro použití dekretu č. 108/1945. Ten stanovil v § 1 odst. 2 možnost prokázat osobám německé národnosti, že zůstaly věrné Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se zúčastnily boje za osvobození republiky, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Lhůta pro prokázání uvedených skutečností začala běžet doručením konfiskačního výměru nebo vyhláškou o konfiskaci. Doručení výměru bylo však podle stěžovatelky falšováno, když na něm má být potvrzení o doručení vykázáno po odchodu rodičů stěžovatelky z Československa.

Závěr o obcházení zákona považuje stěžovatelka za neopodstatněný. Z důvodu nedostatku konkrétní právní úpravy vztahující se na bývalé občany německé národnosti stěžovatelka uvádí, že je nucena se domáhat svých práv na základě všeobecné právní úpravy.

Stěžovatelka dále namítá, že jí bylo upřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu definicí právního zájmu, která nemá v občanském soudním řádu opory. Ve všech nálezech, o které se soudy opírají, je podle stěžovatelky upíráno příslušníkům skupiny sudetských Němců právo na přezkoumání správních aktů vydaných na základě Benešových dekretů proti nim.

V případě stěžovatelky z výše uvedených důvodů nedošlo vůbec k požadovanému přezkoumání zákonnosti právních aktů, v jejichž důsledku byla matka stěžovatelky zbavena existence a do nuceného opuštění republiky odkázána na pomoc spoluobčanů.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů, provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.

Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou podle náhledu Ústavního soudu v odůvodnění těchto rozhodnutí logicky, přehledně a srozumitelně vysvětleny, přičemž obecné soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky uplatněnými v opravných prostředcích a rozhodnými skutečnostmi a své závěry odůvodnily též přiléhavými odkazy na již ustálenou relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Ústavní soud, nemaje potřebu k argumentaci obecných soudů cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. dubna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru