Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 947/20 #1Usnesení ÚS ze dne 22.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Sokolov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Sokolov
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci... více
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.947.20.1
Datum podání30.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 947/20 ze dne 22. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2020 č. j. 6 To 446/2019-62 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. prosince 2019 č. j. 36 PP 150/2019-47, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž tvrdí, že byla porušena jeho ústavní práva, která jsou chráněna Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením okresního soudu ze dne 5. 12. 2019 č. j. 36 PP 150/2019-47 byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 roků uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 8. 2015 sp. zn. 7 T 18/2015, v trvání 15 měsíců uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 2 T 83/2013 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 1. 2016 a v trvání 4 roků uloženého rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 6 T 112/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 9 To 228/2016 zamítnuta.

3. Okresní soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatel splnil pouze první zákonnou podmínku stanovenou pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, t. j. výkon poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Nesplnil ale druhou zákonnou podmínku, prokázání polepšení, kdy stěžovatel po odsouzení Okresním soudem v Chebu sp. zn. 2 T 70/2012 nevedl řádný život a dále z toho, že neodškodnil pozůstalé po dopravní nehodě. Přestože stěžovatel při veřejném zasedání uvedl, že v minulosti pracoval, okresní soud z opatřených spisů zjistil, že nepracoval ani nebyl veden na úřadu práce. Je zřejmé, že prostředky na svoji obživu si opatřoval brigádnickou činností tak, aby jeho příjmy nemohly být postiženy exekucí. Stěžovatel nesplnil ani třetí předpoklad, a to vedení řádného života. Tvrzení stěžovatele, že se bude vracet ke svojí bývalé ženě a synovi, bylo vyvráceno zprávou Probační a mediační služby (dále jen "PMS"), z které vyplynulo, že nemají dostatek informací o stěžovateli po opuštění rodiny. Okresní soud po zhodnocení relevantních skutečností uzavřel, že u stěžovatele nedošlo v plné míře k naplnění výchovného účelu trestu a není naplněn bez výhrad předpoklad vedení dalšího řádného života.

4. Krajský soud přezkoumal výrok napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl správně, pokud žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. Současně uvedl, že v řízení bylo zapotřebí zabývat se primárně nápravou stěžovatele v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, resp. zda u něj došlo k takové změně životního postoje, jež by mohla řádně odůvodnit předpoklad vedení řádného života po jeho propuštění. Podle soudu však nebylo možné vycházet pouze z prohlášení stěžovatele, ale bylo zapotřebí zohlednit i jiné relevantní skutečnosti mající vliv na posouzení podmínky budoucího řádného vedení života. Krajský soud se konkrétně zabýval trestní minulostí stěžovatele, který si v roce 2006 vytvořil podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, avšak po propuštění byl 9x znovu odsouzen, tedy polepšen nebyl. Pokud stěžovatel v předchozím případě podmíněného propuštění selhal, musí nutně očekávat, že v dalším řízení o podmíněné propuštění budou na něj kladeny vyšší nároky, tedy řádného chování ve výkonu trestu po delší dobu, než jaká dosud uplynula. Stěžovatel splnil jednu část požadavků potřebných k naplnění druhé zákonné podmínky, tj. že je pozitivně hodnocen z výkonu trestu, ale to samo o sobě nestačí; k závěru o polepšení musí soud přihlédnout i k jeho chování v době předcházející nástupu do výkonu trestu. Krajský soud poukázal na chování stěžovatele od 9. 1. 2014, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek, do 25. 2. 2015 (stěžovatel nastoupil do výkonu několika nepodmíněných trestů odnětí svobody), které vyznívá velmi negativně, protože byl čtyřikrát pravomocně odsouzen. Krajský soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nepolepšil a nemohl naplnit ani třetí podmínku, a to prognózu vedení řádného života do budoucna. Neuvěřil tvrzení stěžovatele, že se bude vracet ke svojí bývalé ženě a synovi, kteří ani neví, pro jakou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen, a nejsou informováni o jeho nepříznivé finanční situaci (dluhy asi 700 tis. Kč). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavní práva, která jsou chráněna Listinou. Stěžovatel splnil podmínku stanovenou v § 88 trestního zákoníku tím, že si odpykal polovinu uloženého trestu odnětí svobody a považuje to za dostačující k propuštění z výkonu trestu. Nesouhlasí s tím, že doba jeho nápravy je příliš krátká. Stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dle jeho závěrů požadoval, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Z citovaného nálezu vyplynulo, že pokud obecné soudy řádně, přesvědčivě a logicky neodůvodní svá rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu a jeho žádost zamítnou, porušují jeho právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny. V případě, že navíc učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života na základě neosvědčení se odsouzeného při minulých podmíněných propuštěních a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti, porušují zákaz dvojího přičítání a zásady ne bis in idem, stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny.

6. Dále má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí jsou odůvodněna velmi stroze a negativní odůvodnění závěrů obecných soudů spočívá toliko na volné úvaze, která je založena na nedůvěře obecných soudů vůči němu. Stěžovatel poukázal na to, že trest vykonává již dlouhou dobu, další výkon trestu již bude čistě represivní, nikoli výchovný. Stěžovatel poukázal na to, že soud nepřihlédl k tomu, že má zajištěno bydlení a zaměstnání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po výzvě k odstranění vad podání zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný.

9. Předně je zapotřebí stěžovateli zdůraznit, že ústavní stížnost tak, jak je Ústavnímu soudu nyní předkládána, je pouhým pokračováním jeho polemiky s rozhodováním obecných soudů v tomto konkrétním řízení. Tato polemika přitom při absenci jakékoli relevantní argumentace nemůže před Ústavním soudem obstát.

10. Ústavní soud si současně uvědomuje, z jakých důvodů v minulosti přistoupil ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případě jiných stěžovatelů a jaké podmínky klade na rozhodování obecných soudů o žádostech o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V nyní posuzované věci však dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečným způsobem stěžovatele seznámily se svými úvahami, které je vedly k závěru o nemožnosti vyhovět jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže obecné soudy své závěry odůvodnily způsobem, který je přezkoumatelný a pro stěžovatele srozumitelný, poskytující vodítko pro jeho další chování, nelze jim v této konkrétní věci ničeho vytknout. Jak již Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)].

11. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Pokud obecný soud zjistí okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že nelze dospět k pozitivní prognóze jeho budoucího řádného života, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo.

12. Pokud obecné soudy neshledaly, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nešlo podle závěrů Ústavního soudu o zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno a argumentaci nálezem ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 neshledal Ústavní soud přiléhavou, neboť vychází ze zcela rozdílné situace.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru