Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 946/12 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstříkPoškozený
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.946.12.1
Datum podání14.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 43


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 946/12 ze dne 2. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti Ing. A. R. J. D., právně zastoupeného JUDr. Sášou Navrátilovou, MBA, advokátkou, AK se sídlem Zatloukalova 35, 621 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 4 To 40/2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2010 sp. zn. 43 T 18/2005 a ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. 43 T 7/2010 v celém jejich rozsahu a věc vrátil státnímu zástupci k došetření.

Stěžovatel uvedl, že je poškozeným v trestních řízeních vedených proti pěti obžalovaným, ve kterých Městský soud v Praze vydal odsuzující rozsudky. Ty však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zrušil, s čímž stěžovatel nesouhlasil z důvodu netransparentního přidělování věcí; v ústavní stížnosti obšírně argumentoval porušením práva na zákonného soudce. Tvrdil, že odvolání obžalovaných byla přidělena senátu 4 To Vrchního soudu v Praze, aniž by rozvrh práce soudu stanovil pravidla pro přidělení jednotlivé věci konkrétnímu senátu v rámci soudních oddělení se stejným oborem působnosti. Stěžovatel vyslovil pochybnost, zda taková absence pravidel nemůže být zneužita za účelem ovlivnění výsledku samotného rozhodnutí, neboť věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření i přesto, že v řízení bylo prokázáno naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení zrušil rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž byli obžalovaní M. H., M. V., M. V., L. Z. a L. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1 a 5 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obžalovaný M. V. sám dalším trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestným činem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na ustanovení § 238 tr. zákoníku a odsouzeni k trestu odnětí svobody. Vrchní soud přistoupil ke zrušení rozsudků z důvodu vážných procesních vad, které nebylo možno odstranit. Ve vztahu k obžalovanému M. V., který měl stěžovateli způsobit majetkovou škodu (bod II. obžaloby a napadeného rozsudku ze dne 17. 12. 2010 sp. zn. 43 T 18/2005), vrchní soud zjistil, že popis skutku v obou usneseních o zahájení trestního stíhání je nejasný a neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu, za který je označen, resp. neobsahuje zákonné znaky žádného jiného trestného činu. Tyto, jakož i další chyby, kterých se soud prvního stupně dopustil v procesu dokazování, vzbudily u vrchního soudu významné pochybnosti o celé verzi obžaloby a skutkových zjištění soudu prvního stupně, a proto věc vrátil zpět do přípravného řízení k došetření.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byly zrušeny rozsudky Městského v Praze o vině a trestu obžalovaných; adhezní výrok svědčící stěžovateli se z nich však nepodává. Pokud tedy stěžovatel argumentoval porušením čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak těmito právy disponoval jen potud, že mohl sám rozsudek soudu prvního stupně pro chybějící výrok o náhradě škody vlastním odvoláním napadnout (úspěšně zajisté jen při naplnění předpokladů předvídaných relevantními ustanoveními tr. řádu).

Ústavní soud již dříve vyložil, že jakkoli je poškozený vybaven celou řadou práv na zákonné úrovni, jejich výkon je třeba sladit s účelem trestního řízení, kterým je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. řádu náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Nositelem celého souboru práv na soudní ochranu je tedy především osoba trestně stíhaná, nikoliv osoba v postavení adhezní strany (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 587/04 ze dne 9. 11. 2004 U 53/35 SbNU 621). Ani Úmluva sama o sobě poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu; je zjevné, že naříkaným rozhodnutím žalobní právo stěžovatele vůči osobám způsobivším mu dle jeho tvrzení škodu nebylo nikterak dotčeno. Poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je poškozený pouze tehdy, jde-li o rozhodování o nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pokud ovšem toto právo poškozený uplatnil (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99), a pouze v rozsahu výroku, který se poškozeného dotýká. Jinak řečeno, Ústavní soud respektuje, že poškozený disponuje širokou paletou procesních práv přiznaných mu trestním řádem, zároveň však nespouští ze zřetele ustanovení § 43 tr. řádu, které definuje poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (srov. nález sp. zn. I. ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001 N 87/22 SbNU 227), a proto připouští, že poškozený může např. napadnout trestní rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se ho přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 249/2000 ze dne 27. 9. 2000 U 34/19 SbNU 303).

Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze zrušil rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž nebylo rozhodnuto o právu stěžovatele na náhradu škody, nerozhodl o stěžovatelově věci a stěžovateli tak nesvědčí postavení osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2012

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru