Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 945/14 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
POLICIE - Útvar odhlaování korupce a finanční kriminality SKPV, odbor závažné hsopodářské trestní činnsoti
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
Státní zástupce
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.945.14.1
Datum podání12.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 172, § 174


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 945/14 ze dne 23. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci stěžovatelky HOSPIMED, spol. s r. o., Malešická 2251/51, Praha 3, právně zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, Platnéřská 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 20. 1. 2014 sp. zn. 5 NZT 35/2013 a usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestní činnosti ze dne 3. 10. 2013 č. j. OKFK-3003-88/TČ-2012-251101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním, označeným jako ústavní stížnost, v němž brojila proti shora napadenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo proti ní zahájeno trestní stíhání právnické osoby pro trestný čin podplácení podle § 332 odst. 1 a 2 písm. a), b) trestního zákoníku; a dále proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatelky do usnesení policejního orgánu.

Stěžovatelka ke svému podání přiložila napadená usnesení; po seznámení se s nimi i s obsahem návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243, usnesení sp. zn. I. ÚS 651/2000, IV. ÚS 526/15) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle ustanovení § 160 odstavce 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dle § 174 a násl. trestního řádu dozor příslušný státní zástupce, který je povinen dle § 172 odstavce 1 trestního řádu zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli právně zastoupenému pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně svých zájmů.

Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru