Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 941/14 #1Usnesení ÚS ze dne 04.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřovní
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkTrestný čin
trestná činnost
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.941.14.1
Datum podání12.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79d, § 78, § 79a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Svatoslava Budíka, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 12. 2013 č. j. OKFK-4-882/TČ-2010-251201, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 8 To 7/2014, usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 12. 2013 č. j. OKFK-4-883/TČ-2010-251201 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 8 To 8/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, kterými bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle § 79f trestního řádu, s odkazem na § 79d odst. 1 trestního řádu, rozhodnuto o zajištění nemovitosti stěžovatele (resp. jeho podílu na nemovitosti) jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti, pro níž je stěžovatel stíhán (konkrétně za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 dost. 1, 3 trestního zákoníku). Stěžovatel dále navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterými byly zamítnuty jeho stížnosti proti uvedeným rozhodnutím Policie ČR.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, protože u něj neexistují žádné majetkové hodnoty, které byly určeny nebo použity ke spáchání trestného činu nebo které představují výnos z trestné činnosti. Poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích je řeč toliko o tom, že stíhaným činem měl společně s dalšími osobami zkrácením daně z přidané hodnoty způsobit škodu České republice nejméně 200 000 000,- Kč (resp. podle uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze škodu ve výši 421 970 639,- Kč). Na základě toho pak dovozuje, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zajištění nemovitostí předpokládané ustanoveními § 79d a § 79f trestního řádu.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Zajištění majetku je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Výše uvedená argumentace stěžovatele směřuje proti zákonnosti napadených rozhodnutí o zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty, Ústavní soud se s ní však nemůže ztotožnit. Předně je třeba uvést, že nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ustanovení § 79f trestního řádu umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti (srov. rozhodnutí 19/2011 Sb. rozh. tr. a rovněž viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1088-1090).

Zkrácením daně vzniká na jedné straně majetková škoda státu, na druhé straně však pachatel tohoto činu získává majetkový prospěch v podobě nezmenšení vlastního majetku. Tento prospěch je třeba proto považovat za výnos z trestné činnosti, takže může být předmětem zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu. Napadená rozhodnutí lze proto ve světle judikaturou vymezených tezí považovat za ústavně konformní, respektující zákonem stanovené požadavky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru