Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 940/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.940.15.1
Datum podání30.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 940/15 ze dne 9. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Alexandra Szücse, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Eliášova 998, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 72 Co 42/2014-91 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 3381/2014-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu stěžovatele a dalších žalobců, kterou se domáhali částek uvedených ve výroku I. rozsudku, vydaného v řízení o náhradu nemajetkové újmy.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a dalšího dovolatele (dále též "dovolatelé") podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelé v dovolání zejména vyslovili nesouhlas s tím, že pokud si nezvolili společného zmocněnce podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jak jim bylo uloženo krajským soudem, ztratili tím v předmětném řízení veškerá svá procesní práva, která jim v trestním řízení náležela, včetně práva na doručení konečného rozhodnutí, a řízení pro ně dnem doručení předmětného usnesení skončilo. Dále namítali, že nedošlo k promlčení jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení.

Nejvyšší soud zdůraznil, že předpokladem projednání dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla dovolateli v zákonné lhůtě odstraněna.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již ve svém dovolání. Uvádí dále, že nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání zákonem předepsané náležitosti splňovalo.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních § 237 až § 239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení § 241a o. s. ř., jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatel však v dovolání zákonem předepsané náležitosti neuvedl. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel proti tomuto závěru dovolacího soudu neuvádí žádnou relevantní námitku, pouze tvrdí, že podle jeho názoru byly zákonem předepsané náležitosti splněny.

Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy výlučně dovolacímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i to, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 či II. ÚS 2745/14).

Z výše u vedeného vyplývá, že stěžovatel podal ve vztahu ke shora citovanému rozsudku ústavní stížnost po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť v rozporu s kogentními normami procesního práva podal dovolání, které neobsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dvouměsíční lhůta, určená k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tak byla zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/14, II. ÚS 3504/13 a IV. ÚS 3117/14).

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 3381/2014-111 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru