Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 939/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánFINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Třeboň
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NSS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip le... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Daňové řízení
platební výměr
Prekluze
daňová kontrola
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.939.11.1
Datum podání30.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 75

337/1992 Sb., § 47, § 50, § 16


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 939/11 ze dne 7. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Vavroch a partneři, České Budějovice, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Třeboni ze dne 13. března 2009, č.j. 10709/09/088970301490; č.j. 10714/09/088970301490 a č.j. 10716/09/088970301490, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2010, č.j. 876/10-1100, a proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2010, č.j. 10 Af 36/2010-34, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2011, č.j. 2 Afs 70/2010-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, aby státní moc byla uplatňována jen v zákonných mezích a zákonným způsobem, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ukládání toliko zákonných povinností v zákonných mezích zákonným způsobem a při šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod, zakotvených v čl. 4 Listiny, práva na ukládání daní a poplatků jen na základě zákona, zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny, a práva domáhat se svých práv stanoveným postupem u soudu, či jiného orgánu jehož rozhodnutí soud přezkoumá, a na náhradu škody způsobené nesprávným postupem, zakotvené v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, práva na ochranu základních práv soudní mocí, zakotveného v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Po provedené daňové kontrole vydal Finanční úřad v Třeboni dne 13. března 2009 dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli nově stanovil za rok 2005 (č.j. 10709/09/088970301490) základ daně z příjmu ve výši 116.927,- Kč a z toho mu vyměřil daň 23.465,- Kč; za rok 2006 (č.j. 10714/09/088970301490) stanovil základ daně z příjmu ve výši 603.087,- Kč a z toho vyměřil daň 180.065,- Kč, a současně mu vyměřil penále ve výši 36.013,- Kč; a za rok 2007 (č.j. 10716/09/088970301490) stanovil základ daně z příjmu ve výši 609.919,- Kč a z toho vyměřil daň 183.320,- Kč, a současně mu vyměřil penále ve výši 36.664,- Kč. Odvolání proti uvedeným platebním výměrům Finanční ředitelství v Českých Budějovicích citovaným rozhodnutím zamítlo. Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl shora označeným rozsudkem následnou správní žalobu stěžovatele. Poté Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost.

V postupu správních soudů spatřuje stěžovatel nezákonnost, která spočívá v nesprávném posouzení právní otázky zákonnosti postupu správce daně při zahájení daňové kontroly, uplynutí lhůty pro vyměření daně, neprovedení navrhovaných důkazů a stanovení daně na základě pomůcek; a rovněž namítá vady spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, který byl způsobilý ovlivnit zákonnost. Soudy měly pro tyto vady rozhodnutí zrušit. V kasační stížnosti stěžovatel odkazoval na judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Uvedl k tomu, že judikaturu jsou, v odůvodněných případech, oprávněny eventuálně i nerespektovat soudy, nikoliv však správní orgány, což se stalo právě v jeho případě. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací vypořádal konstatováním, že soudy nemusí automaticky převzít právní názor v judikátu Ústavního soudu, existují-li odlišnosti od něj a dále uvedl, že i správní orgány mají povinnost reflektovat a respektovat veškerou judikaturu, přičemž se musí vypořádat i s její nejednotností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že daňová kontrola byla zahájena dne 17. června 2008; dne 18. prosince 2008 byl zveřejněn nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, a dodatečné platební výměry byly vydány dne 13. března 2009. V té době přitom neexistoval žádný rozsudek Nejvyššího správního soudu reagující na judikát Ústavního soudu. Správce daně tedy byl, podle přesvědčení stěžovatele, povinen zastavit daňovou kontrolu a řízení zastavit. Žalované finanční ředitelství pak bylo z úřední povinnosti povinno zkoumat dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek a v důsledku toho zrušit dodatečné platební výměry. To se však nestalo a řízení pokračovalo. V důsledku toho následně Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem porušil ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s., podle kterého vychází soud ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, když nerespektoval citovaný judikát Ústavního soudu.

Stěžovatel k dané věci odkázal na další judikát Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/10, jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 56/2010-65 a č.j. 1 Afs 75/2009-105, týkající se závaznosti existující judikatury. Současně konstatoval, že reakce Ministerstva financí České republiky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 nesvědčila o požadavku na postup judikovaným způsobem. S ohledem na všechny uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřila za účastníka řízení Nejvyšší správní soud předsedkyně senátu 2 Afs. Ta uvedla, že v projednávané věci řešil Nejvyšší správní soud celou řadu námitek, přičemž stěžejní byla námitka týkající se podmínek zahájení daňové kontroly. Nejvyšší správní soud při rozhodování navázal na judikaturu, která k zahájení nezaujala natolik radikální postoj jako citovaný nález Ústavního soudu. Při svém rozhodování aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Apd 2/2009-52 (č. 2000/2010 Sb.), napadený ústavní stížností, která byla usnesením sp. zn. I. ÚS 378/10 odmítnuta, přičemž uvedený výklad Nejvyššího správního soudu akceptoval Ústavní soud i v dalších rozhodnutích, např. sp. zn. I. ÚS 3372/10 či sp. zn. I. ÚS 1188/11. V projednávaném případě pak senát Nejvyššího správního soudu hodnotil, zda zahájení kontroly vykazovalo znaky svévole, což neshledal. Daňová kontrola nebyla zahájena ani pouze formálně, ani na konci zákonné lhůty, pokračovala řádně a přiměřeným způsobem a ze spisu není patrno nic o případné šikaně. Za takové situace byla kontrola uznána jako přerušující běh prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). K námitce odchýlení se od nálezu Ústavního soudu již správním orgánem Nejvyšší správní soud uvedl, že soud sice posuzuje právní a skutkový stav v době vydání zkoumaného správního rozhodnutí, musí ovšem respektovat, pokud před vydáním soudního rozhodnutí dojde k zásadnímu judikatornímu zvratu. Podle stěžovatelem naznačeného postupu by tak došlo k absurdnímu postupu, kdyby soud měl zrušit správní rozhodnutí pro nerespektování nálezu přesto, že v době soudního přezkumu existuje významný střet judikatury odklánějící se od označeného nálezu. Závěrem předsedkyně senátu uvedla, že stěžovatel opakuje námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval a s nimiž se vypořádal. Proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul.

Za Krajský soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 10 Af, která uvedla, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti, nebyly předmětem jeho správní žaloby. Ústavní stížnost je polemikou s právním názorem daným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Odkaz na judikát Ústavního soudu nebyl ani v odvolání proti rozhodnutí správce daně, a proto se jím nemohl krajský soud zabývat. Nelze přitom odhlédnout od toho, že krajský soud se vyjádřil k zahájení daňové kontroly, kterou shledal v souladu s ustanovením § 16 zákona o správě daní a poplatků. Pokud stěžovatel tvrdil, že daňová kontrola byla zahájena nezákonně, mohl se proti tomu bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, případně mohl tuto námitku uplatnit v průběhu daňové kontroly. Nic takového však stěžovatel neučinil, z čehož lze dovodit, že ani nic takového v průběhu daňové kontroly nespatřoval. S ohledem na reakce stěžovatele a neuplatnění námitky ve správním řízení ani před soudy, lze předpokládat, že uvedená námitka byla uplatněna účelově. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který vysvětlil povahu daňové kontroly i okolnosti odchýlení se od nálezu Ústavního soudu. Předsedkyně senátu 10 Af je za dané situace přesvědčena, že nedošlo k zásahu do zaručených práv stěžovatele a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Citovaná vyjádření správních soudů byla poskytnuta stěžovateli k replice. Ten v ní uvedl, že je mu známo stanovisko Pléna Ústavního soudu, podle kterého nelze, bez dalšího, považovat za vadné zahájení daňové kontroly bez konkrétního podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost. Současně uvedl, že jeho námitky v ústavní stížnosti směřovaly proti tomu, jak postupovaly správní soudy v době, kdy existoval pouze nález sp. zn. I. ÚS 1835/07. Dále stěžovatel v replice podrobně popsal, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05, předpoklady závaznosti judikatury Ústavního soudu na orgán veřejné moci, kterých se uvedené rozhodnutí týká. V souvislosti s tím odkázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozhodnutí č.j. 1 Afs 2/2010-103 č.j. 1 Afs 88/2006-65 a č.j. 9 Afs 49/2010-216. S ohledem na uvedené okolnosti uvedl, že na ústavní stížnosti trvá.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 36/2010, spisu Finančního úřadu v Třeboni DIČ CZ470716047 a spisovým materiálem Finančního ředitelství v Českých Budějovicích k projednávané věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, založené výhradně na tvrzeném nerespektování závazného judikátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány veřejné moci v řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však Ústavní soud povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a to, že chápe kasaci rozhodnutí obecných soudů jako krajní prostředek, k němuž je přípustné sáhnout jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tj. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny či Ústavy České republiky. Ústavní soud proto rovněž opakovaně konstatoval, že ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu.

Do rozhodování orgánů veřejné moci je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud by tyto vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím zasáhly do ústavnosti právního státu samotné. V projednávaném případě tedy stěžovatel namítal zkrácení ve shora uvedených právech (zakotvených v čl. 2 odst. 2; v čl. 4; v čl. 11 odst. 5 a v čl. 36 Listiny), jichž se měly orgány veřejné moci, zejména finanční orgány, dopustit tím, že nerespektovaly čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

Obsáhle, s citováním judikatury, namítal nedostatek oprávnění pro finanční orgány k tomu, aby posoudily, zda budou či nebudou aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 na právě projednávanou věc, anebo zda probíhající řízení bez dalšího ukončí, a to právě s ohledem na překážku spočívající v existenci judikátu.

Uvedeným nálezem první senát zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v typově stejném případě, kdy se stěžovatel neúspěšně domáhal zrušení dodatečných daňových výměrů, vydaných v důsledku daňové kontroly, jejíž zahájení považoval za nezákonné. V uvedeném případě posoudila většina prvního senátu zahájení daňové kontroly jako neodůvodněný a nepřiměřený zásah do subjektivních práv a autonomní sféry jednotlivce, aniž by existoval, na základě konkrétních skutečností, seznatelný důvod ospravedlňující takový postup. Nález rovněž stanovil předpoklad, že "...musí zde existovat konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola zahajována zřejmě svou daňovou povinnost nesplnil, nebo splnil, avšak v míře menší než by měl. Každý zásah do osobní sféry jednotlivce ... musí být ospravedlněn konkrétní skutečností, resp. důvodem takového omezení a nikoliv proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. Takové obecné oprávnění je pouze předpokladem realizace takové omezovací pravomoci, nikoliv měřítkem jeho intenzity.".

Již citované ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky nerozlišuje mezi jednotlivými typy rozhodnutí, která Ústavní soud vydává. Vydá-li Ústavní soud rozhodnutí v řízení například podle § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, bude dopad takového rozhodnutí jiný než například v případě řízení podle § 92 a násl. zákona o Ústavním soudu o pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy. V obou případech však budou vykonatelná rozhodnutí závazná.

V této souvislosti nelze při posuzování závaznosti judikátu odhlédnout od ustanovení zákona o správě daní a poplatků, který znal pro přezkum správnosti výpočtu daně dva odlišné nástroje. Jedním byla daňová kontrola, upravená v ustanovení § 16 zákona o správě daní a poplatků, druhým pak vytýkací řízení, upravené v § 43 zákona o správě daní a poplatků. Odlišnost obou kontrolních nástrojů spočívala v existenci pochybností. Zatímco vytýkací řízení bylo zahájeno za předpokladu existence pochybností o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání, v případě daňové kontroly nestanovil zákon pro její zahájení potřebu takových pochybností. Kontrola tak sloužila jako "pravidelné" nahodilé prověřování správnosti údajů uvedených plátci daně v jejich daňových přiznáních.

Pokud by tedy měl dopad judikátu sp. zn. I. ÚS 1835/07 spočívat bez dalších okolností v absolutním a všeobecném požadavku na existenci důvodných pochybností o podezření, že daňový subjekt svoji povinnost nesplnil, bylo by na místě deklarovat tento záměr nálezem podle § 70 zákona o Ústavním soudu, jímž by byl institut daňové kontroly zrušen. Pokud však bylo zrušeno rozhodnutí, a to výhradně rozhodnutí o kasační stížnosti, lze předpokládat, že úmysl prvního senátu Ústavního soudu se vztahoval výhradně na konkrétní řízení.

Za dané situace proto byly správní orgány, respektive příslušný finanční úřad, postaven před problém, zda postupovat podle existující, platné a účinné zákonné úpravy, tedy v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive s čl. 11 odst. 5 Listiny, anebo zákon obejít a postupovat v souladu s judikátem vztahujícím se k jiné konkrétní věci. Přitom ani z daného judikátu nebylo najisto patrno, jak celé řízení v dané konkrétní věci skončí, a to právě s ohledem na zrušení výhradně rozhodnutí o kasační stížnosti. Následný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 169/2006-100 byl vydán teprve dne 31. srpna 2009, kasační soud jím zrušil rozhodnutí krajského soudu, věc soudu vrátil a zavázel jej respektovat právní názor Ústavního soudu.

Jak je dále patrné ze stanoviska Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. - st 33/11, respektive i z připojeného odlišného stanoviska, většina prvního senátu, která vydala judikát sp. zn. I. ÚS 1835/07, deklarovala individuální charakter tohoto rozhodnutí a nikoliv jeho všeobecné či konstitutivní důsledky.

Ze spisů předložených Ústavnímu soudu se podává, že daňová kontrola byla zahájena zákonným způsobem, jednalo se o úkon přerušující běh prekluzivní lhůty. Stěžovatel nebyl v průběhu řízení schopen prokázat zjištěné nesrovnalosti ohledně výše příjmů a výdajů při podnikání (organizování diskoték a zajištění restauračních služeb). Právě proto, že nebyl schopen unést důkazní břemeno, došlo ke stanovení daně z příjmu pro jednotlivé šetřené roky za použití pomůcek. Stěžovatel v opravných prostředcích nejprve zpochybňoval použití pomůcek ve svém případě, následně (ve správní žalobě) rozšířil námitky i odkazem na judikaturu Ústavního soudu, mimo již citovaný nález se jednalo i o nález sp. zn. I. ÚS 1611/07, z nějž dovozoval, že daň byla doměřena až po uplynutí zákonné lhůty. Důraz na nerespektování judikatury Ústavního soudu se postupně stal jediným a stěžejním bodem, na němž byla založena ústavní stížnost.

Jak je z napadených rozhodnutí patrné, příslušný odvolací orgán se vypořádal s předloženými námitkami, v rámci odvolacího řízení napravil i pochybení správce daně týkající se seznámení stěžovatele s konstrukcí výpočtu daně podle pomůcek a svoje rozhodnutí důkladně a řádně zdůvodnil. O správní žalobě rozhodoval příslušný krajský soud. I ten se vypořádal s námitkami stěžovatele, zejména k aplikaci platné judikatury a to nejen Ústavního soudu. Jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých judikátů vycházel, jak je aplikoval ve vzájemném vztahu a rovněž zřetelně popsal, proč v projednávaném případě neshledal důvodnost tvrzení stěžovatele o nezbytnosti použít nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 v právě projednávaném případě. Na příslušné pasáže rozsudku krajského soudu je možno beze zbytku odkázat. Námitky týkající se přístupu krajského soudu k judikatuře byly předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu, který potvrdil správnost postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích při rozhodování věci. Nejvyšší správní soud se znovu důkladně a zabýval vztahem judikatury obecně i konkrétním dopadem a aplikovatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 na projednávanou věc. I na toto rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat.

Stěžovatel tedy ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních orgánů a správních soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak již zmíněno, ústavně právní argumentace se vztahovala výhradně k neaplikaci nálezu Ústavního soudu, jehož bezvýhradným použitím by došlo k popření institutu daňové kontroly a byla by tím zakryta neschopnost stěžovatele prokázat objektivně zjištěné peněžní toky v jeho podnikatelské činnosti. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z předložených spisů patrné, správní soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti a zákonnosti postupu finančních orgánů v projednávané věci. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí důkladně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Závěrem Ústavní soud poukazuje na jednu nepřesnost, která se objevuje ve všech rozhodnutích počínaje rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o odvolání. Nesprávným přepisem došlo k mylnému uvedení výše předepsaných penále za roky 2006 a 2007. Jak výše popsáno, vydal Finanční úřad v Třeboni ze dne 13. března 2009 dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli stanovil za rok 2005 vyměřil daň 23.465,- Kč (č.j. 10709/09/088970301490); za rok 2006 vyměřil daň 180.065,- Kč, a současně mu vyměřil penále ve výši 36.013,- Kč (č.j. 10714/09/088970301490); a za rok 2007 vyměřil daň 183.320,- Kč (č.j. 10716/09/088970301490), a současně mu vyměřil penále ve výši 36.664,- Kč. V rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu je však uvedeno, že za rok 2006 bylo vyměřeno penále z doměřené daně ve výši 216.078,- Kč a za rok 2007 ve výši 219.984,- Kč. Předepsaná penále však těchto částek nedosáhla, omylem byla převzata celková částka, která byla stěžovateli za roky 2006 a 2007 předepsána k úhradě. Tyto částky následně uvedl stěžovatel i ve správní žalobě a v důsledku toho se tyto částky vyskytly i v rozhodnutích správních soudů. Uvedení nesprávného údaje však v žádném případě není takovým pochybením, které by učinilo ústavní stížnost důvodnou.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru