Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 938/18 #1Usnesení ÚS ze dne 03.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Předběžné opatření
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.938.18.1
Datum podání12.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1209 odst.1

99/1963 Sb., § 102 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 938/18 ze dne 3. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem se sídlem Krkonošská 1512/11, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. prosince 2017 č. j. 6 Cmo 116/2017-223 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 56 Cm 179/2014-194, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a za účasti Společenství domu XX jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (dále rovněž navrhovatel") v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" ve spojení s principem rovnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 Listiny; současně bylo údajně porušeno i právo stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo na ochranu zdraví (čl. 15 odst. 1 Listiny).

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl pod bodem I výroku usnesení ze dne 5. 4. 2017 č. j. 56 Cm 179/2014-194 návrh navrhovatele, aby krajský soud zakázal Společenství domu XX (dále jen "Společenství") provádět stavební práce na plášti budovy č. p. X1 na pozemku st. parc. č. X2 v obci a kat. území S. (dále jen "předmětný dům") do právní moci rozhodnutí ve věci samé, pod bodem II výroku zamítl návrh navrhovatele, aby soud uložil povinnost Společenství zdržet se jakýchkoli finančních úhrad v souvislosti se stavebními pracemi na plášti předmětné budovy do právní moci rozhodnutí ve věci samé a pod bodem III výroku zamítl i návrh navrhovatele, aby soud uložil povinnost Společenství uplatnit práva z vadného plnění již provedených oprav obvodového pláště předmětného domu ve stanovené lhůtě.

Krajský soud zjistil, že navrhovatel je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny na bytové jednotce č. X3 v předmětném domě. Dne 14. 4. 2014 se na shromáždění společenství vlastníků, kterého se navrhovatel zúčastnil, hlasovalo též o přijetí rozhodnutí o opravě obvodového pláště předmětného domu v hodnotě 4 500 000,- Kč. Usnesení v této věci nebylo přijato potřebnou většinou, přičemž podle zápisu ze shromáždění bylo zjištěno, že navrhovatel nehlasoval proti, ale jen se zdržel hlasování. Soud proto konstatoval, že navrhovatel neosvědčil, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky. Soud proto návrh podle § 1209 odst. 1 o. z. zamítl, neboť nebyly osvědčeny skutečnosti pro vydání navrženého předběžného opatření.

Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 12. 2017 č. j. 6 Cmo 116/2017-223 usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že z ustanovení § 1209 odst. 1 věta první za středníkem o. z. vyplývá, že pro vydání předběžného opatření musí být splněny podmínky řízení ve věci samé a navrhovatel musí též tvrdit a osvědčit rozhodné skutečnosti vedoucí k úspěchu ve věci. Návrh ve věci samé a stejně tak návrh na dočasný zákaz jednání podle napadeného rozhodnutí může podat pouze přehlasovaný vlastník jednotky nebo společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky a je-li pro to důležitý důvod. Odvolací soud dospěl k závěru, že k podání návrhu byl sice navrhovatel aktivně legitimován, avšak neosvědčil, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že návrh na dočasný zákaz jednání není důvodný, i s posouzením, že v projednávané věci jde o tři samostatné návrhy

III.

Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatel uvádí, že vedlejší účastník započal s prováděním stavby bez stavebního povolení a na základě dokumentace, která údajně odporuje platným právním předpisům. Podanou žalobou se prý stěžovatel domáhal zamezení vzniku škody v řádu několika miliónů korun. Škoda prý vzniká stěžovateli i ostatním členům Společenství, neboť úhrady za vadně prováděné stavební práce jsou hrazeny z rozpočtu Společenství. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na probíhající správní řízení o odstranění stavby, vedené před Městským úřadem ve S. pod sp. zn. 7184/2014/SÚ/Bř. Stěžovatel je přesvědčen, že se vrchní soud nevypořádal s jeho námitkami, když rozhodl shodně jako krajský soud. O návrhu stěžovatele na vydání předběžných opatření mohl soud rozhodnout podle ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř., neboť se prý domáhal nikoli vydání zákazu jednat, ale jen zatímní úpravy poměrů účastníků, jak to má na mysli citované ustanovení občanského soudního řádu. Soud prý zcela nadbytečně zkoumal, zda o provádění stavby bylo hlasováno či nikoli. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že je autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, a proto je nejen povinen, ale i oprávněn jednat v této věci s patřičnou znalostí a pečlivostí. Za této situace byl prý stěžovatel aktivně legitimován k tomu, aby požadoval vydání soudních rozhodnutí, jimiž by byl ochráněn jeho majetek.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud úvodem připomíná, že přezkum předběžných opatření zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak zkoumá, zda rozhodnutí o předběžném opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba současně zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.

Žádné pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení správně zdůraznil, že návrh na zákaz jednání podle napadeného rozhodnutí shromáždění vlastníků je svou povahou předběžným opatřením v řízení o věci samé, neboť možnost jeho nařízení vychází jen z hmotněprávní úpravy (§ 1209 odst. 1 o. z.). Stěžovatel však neprokázal, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky, a že tak je aktivně legitimován k podanému návrhu.

Ostatní námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou s podústavním právem, která ústavněprávní roviny nedosahuje, přestože se stěžovatel snaží prezentovat opak. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V posuzované věci vrchní soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu je na projednávanou věc nutné aplikovat citované ustanovení § 1209 odst. 1 o. z.

Co se týče poslední námitky stěžovatele ohledně nevypořádání se s jeho argumentací vrchním soudem, je třeba poukázat na charakter řízení o předběžném opatření, v němž není zejména z časových důvodů prostor pro detailní prokazování tvrzení účastníků řízení či vyvracení jejich námitek, pokud sami účastníci nesplňují podmínky řízení o jimi podaném návrhu.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za náležitě odůvodněná, jejich závěry za logické a nijak se nepříčící skutečnostem, které byly v rámci řízení osvědčeny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru