Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 937/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.937.10.1
Datum podání31.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 284 odst.3, § 248, § 250, § 273 odst.1

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 937/10 ze dne 3. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. L., právně zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, pplk. Sochora 4, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 17. června 2008, č.j. 2 T 113/2007-1257, a Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2009, č.j. 8 To 420/2008-1339, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 7 Tdo 1137/2009-1440, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 trestního zákona, trestného činu svévolného odloučení podle § 284 odst. 3 trestního zákona, trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce pěti měsíců, a byla mu uložena povinnost náhrady škody ve výši 189.313,- Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně shora napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o vině trestnými činy neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 trestního zákona, trestného činu svévolného odloučení podle § 284 odst. 3 trestního zákona a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Nově jej pak shledal vinným ze spáchání trestného čin svévolného odloučení podle § 284 odst. 3 trestního zákona a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, podmínečně odloženému na zkušební dobu dvou let, a dále mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 189.313,- Kč. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že do jeho práv bylo zasaženo tím, že obecné soudy, při posuzování trestného činu svévolného odloučení, nesprávně posoudily charakter jeho činnosti pro Armádu ČR. Stěžovatel vykonával funkci Legalisty, což obnášelo pozici pracovníka vojenské zpravodajské služby, získávajícího na území cizího státu důležité informace. Přitom byl pod legálním krytím reálně existující firmy, v níž vyvíjí podnikatelské aktivity. S ohledem na tuto služební pozici, tajné práce pro armádu, kryt jiným zařazením v obchodní společnosti, a při omezeném kontaktu se svými veliteli, není možné dopustit se trestného činu svévolného odloučení. Pokud se týká trestného činu zpronevěry, namítá stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s provedenými důkazy, z nichž vyplynulo, že evidenci peněžních prostředků bylo možno vést jak v peněžním deníku tak i v rámci prováděných hlášení, což také stěžovatel činil. Navíc peníze, které měl v rozsudcích popsaným způsobem zpronevěřit využil ve prospěch služby, což řádně zaevidoval ve svých hlášeních a zprávách, schválených jeho nadřízenými, kteří následně podali trestní oznámení. Zpochybnil rovněž závěry obecných soudů týkající se trestného činu podvodu. Skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy a nekorespondují s obsahem spisu. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že pozměnil faktury. Jeho jednáním nevznikla Armádě ČR žádná škoda. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami na nevěrohodnost některých svědků. S ohledem na výše uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 113/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. V projednávaném případě však tato situace nenastala. Z napadených rozhodnutí je patrné, jaké důvody vedly obecné soudy k závěru o naplnění skutkové podstaty příslušných trestných činů, pro něž byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování v trestním řízení je totiž zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném k vydání soudního rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Následně soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5 trestního řádu).

Pokud na základě provedených důkazů dospěl soud k jiným závěrům, než jaké vyvozuje stěžovatel, neznamená to, samo o sobě, že došlo k zásahu do základních práv. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, totiž neznamená záruku na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a zjevně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Stěžovatel neuvedl žádnou další okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestných činů. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru