Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 920/21 #1Usnesení ÚS ze dne 04.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříklhůta/zmeškání
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.920.21.1
Datum podání07.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228, § 233


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 920/21 ze dne 4. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Š., zastoupené Mgr. Štěpánem Mertou, advokátem, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 91 Co 237/2019-154, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) MUDr. Petra Haicla, b) Františka Malíře a c) Marie Šafkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 1. 2019 č. j. 5 C 40/2013-126 byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatelka domáhala obnovy řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 40/2013 (výrok I) a obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost, aby vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení zaplatila částku 3 630 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupkyně (výrok II).

3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že se usnesení obvodního soudu potvrzuje (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 719 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupkyně (výrok II). Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, neboť subjektivní tříměsíční lhůta (sc. lhůta k podání žaloby na obnovu se subjektivním počátkem) k jejímu podání začala běžet dne 22. 3. 2016, kdy stěžovatelka v souvisejícím řízení o vyklizení bytu, vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 147/2015, uplatnila totožné důvody u svého zdravotního stavu jako následně v žalobě na obnovu řízení, a její běh skončil dne 22. 6. 2016. Vzhledem k faktu, že žaloba na obnovu řízení byla podána až dne 19. 4. 2018, byla podána beznadějně zpozdile po uplynutí výše uvedené lhůty pro její podání.

4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 12. 2020 č. j. 26 Cdo 2334/2020-198, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud konstatoval, že závěr městského soudu, že stěžovatelka o důvodech obnovy řízení věděla nejpozději ode dne 22. 3. 2016, není v dovolání zpochybněn, přičemž stěžovatelka pouze namítá, že žalobu na obnovu řízení nemohla podat včas v důsledku nepříznivého zdravotního stavu, a městskému soudu vytýká, že její zdravotní stav řádně nezkoumal a nezohlednil. Nejvyšší soud shledal, že podle § 235 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, však nelze zmeškání lhůt k žalobě na obnovu prominout, proto je bez právního významu, jaké důvody zabránily stěžovatelce ji podat včas. Přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní jistoty (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 294/05 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2579/2008).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky městský soud dospěl ke svému závěru o možnostech jejího povědomí o důvodech obnovy řízení již při ústním jednáním dne 22. 3. 2016 pouze na základě svého uvážení, aniž by se jakkoli zabýval námitkami stěžovatelky, týkající se jejího špatného zdravotního stavu, který ji de facto na přechodnou dobu zbavil procesní způsobilosti. Podle jejího názoru městský soud pro účel řízení zjištění, jaký byl její skutečný zdravotní stav v rozhodném období roku 2015 až 2016, neprovedl žádné dokazování, resp. zamítl bez bližšího odůvodnění veškeré návrhy stěžovatelky na takové doplnění dokazování, kterými se stěžovatelka snažila prokázat, že její špatný zdravotní stav v průběhu roku 2016 ji natolik omezoval v rozumovém uvažování, že jí neumožňoval být řádným účastníkem soudního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

7. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto a procesní prostředky k ochraně jejího práva vyčerpány; z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá nejen rozhodnutí městského soudu, ale i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Proto Ústavní vzal v úvahu obsah ústavní stížnosti a posoudil i ústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz; dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v jejich věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].

11. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci (viz sub 4 a 7) při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí.

12. Stejně tak postup obvodního soudu a městského soudu byl při zjišťování skutkového stavu věci, i při následném právním posouzení řádně odůvodněn (viz sub 3), a to zejména při posouzení marného uplynutí lhůty k podání žaloby na obnovu řízení (viz body 14 až 23 napadeného usnesení). Ústavní soud shledává, že obecné soudy se dodržením stanovené lhůty zabývaly a náležitě zohlednily okolnosti, které vedly k opožděnému podání žaloby. Žaloba na obnovu řízení je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž se umožňuje zrušení již pravomocného rozhodnutí. Z tohoto důvodu (s přihlédnutím k zásadě právní jistoty jako atributu právního státu) zákon stanoví poměrně přísné předpoklady pro použití takových procesních prostředků.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru