Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 92/94Nález ÚS ze dne 12.01.1995Postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecnému soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
Věcný rejstříkRehabilitace
odškodnění
komunistický režim
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/3 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.92.94
Datum podání23.06.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 7 odst.2, čl. 10 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23, § 26, § 27

58/1969 Sb.

99/1963 Sb., § 135 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 92/94 ze dne 12. 1. 1995

N 1/3 SbNU 3

Postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecnému soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. T.

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19

Co 554/93-35, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově

ze dne 29. 9. 1993, č. j. 7 C 83/93-22, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 21. 6. 1994, která byla na výzvu

Ústavního soudu doplněna právním zástupcem stěžovatele dne 25. 7.

1994, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19 Co 554/93-35, potvrzujícího rozsudek

soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele na

zaplacení částky 27 192,- Kč, jako rozdílu za odškodnění

poskytnuté podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve

znění pozdějších předpisů.

Stěžovateli, který byl účasten rehabilitace, bylo na základě

jeho žádosti přiznáno odškodnění ve výši 5 238 Kč, ačkoliv

požadoval přiznání částky v celkové výši 32 430,- Kčs. Vzhledem

k tomu, že s výší odškodnění nesouhlasil, domáhal se nároku na

zbývající část odškodnění soudní cestou. Jeho návrh byl jak

v prvoinstančním, tak i odvolacím řízení zamítnut, neboť obecné

soudy došly k závěru, že odškodnění bylo poskytnuto přesně a ve

výši odpovídající příslušným předpisům.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl nesprávně

rehabilitován, když mu byl za trestný čin rozkrádání národního

majetku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně,

oproti původním čtyřem letům. Takový postup shledává nepřiměřeným

a nepřiměřeně přísným a tvrdým. Navíc to ovlivnilo výši

požadovaného odškodnění. Dále uvádí, že soud v občanskoprávním

řízení si měl učinit úsudek o přiměřeném trestu sám, tak, jak mu

to umožňuje § 135 odst. 2 občanského soudního řádu.

Za podstatu své ústavní stížnosti pak považuje porušení čl.

1, čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že soud svým

postupem porušil jeho ústavní právo vyjádřené v čl. 1 Listiny, ve

kterém se uvádí, že lidé jsou si rovni v právech a dále v čl. 7

odst. 2 Listiny, v němž se uvádí, že nikdo nesmí být podroben

ponižujícímu zacházení. Zároveň, jak dále ve své ústavní stížnosti

tvrdí, byla porušena jeho lidská důstojnost proklamovaná v čl. 10

odst. 1 Listiny.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem

vyžádáno, uvedla předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, že při

uplatnění nároků podle § 23, 26 a 27 zákona č. 119/1990 Sb.

o soudní rehabilitaci, se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb.,o

odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon jako předpoklad pro

náhradu škody způsobené nesprávným rozhodnutím o trestu vyžaduje

buď, aby trestní řízení bylo zastaveno, nebo aby byla dotyčná

osoba obžaloby zproštěna, nebo aby byla v pozdějším řízení

odsouzena k mírnějšímu trestu. Podle toho,jak je výše uvedeno, by

postupem soudu podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu

nemohlo dojít k příznivějšímu rozhodnutí ve věci odškodnění.

Krajský soud v Brně dále odmítá tvrzení stěžovatele, že byla ve

vedeném řízení porušena zmíněná základní práva zaručená Ústavou.

Mezi důkazy, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti

dovolává, je rozsudek Lidového soudu v Prostějově, ze dne 26. 4.

1956, sp. zn. T 132/56. Z navrhovaného důkazu bylo zjištěno, že

stěžovatel podal dne 10. 6. 1994 u Krajského státního

zastupitelství v Brně podnět k podání stížnosti pro porušení

zákona. Na základě tohoto zjištění bylo Krajské zastupitelství

v Brně požádáno o vyjádření k tomuto podnětu.K dispozici byl

zaslán i spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 3 Rt 81/90.

Z požadovaného sdělení vyplývá, že byl přezkoumán rozsudek

Lidového soudu v Prostějově ze dne 26. 4. 1956, sp. zn. T 132/56,

usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11. 1990, sp. zn.

3 Rt 81/90 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. l991,

sp. zn. Rto 61/91, a řízení, která předcházela vydání obou

usnesení. Státní zástupce zaměřil přezkoumání napadeného rozsudku

na použití právní kvalifikace a výrok o trestu, a to z důvodů, že

původní příslušný trestní spis byl již skartován a dále, že nejsou

pochybnosti o doznání stěžovatele k jeho jednání. Podmínky pro

podání stížnosti pro porušení zákona však shledány nebyly a proto

byl podnět odložen.

Ke zjištění skutkového stavu věci si Ústavní soud rovněž

vyžádal u Okresního soudu v Prostějově spis vedený pod sp. zn.

7 C 83/93. Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11.

l990, sp. zn. 3 Rt 81/90, které nabylo právní moci l6. 11. 1990,

bylo zjištěno, že navrhovatel je účasten rehabilitace podle zákona

č. 119/1990 Sb., pokud jde o trestný čin pobuřování proti

republice podle § 82 zákona č. 86/1950 Sb. Trestní stíhání pro

tento trestný čin bylo zastaveno. Podle § 2 odst. 2 věta druhá

zákona č. 119/1990 Sb. se navrhovateli stanovil za trestný čin

rozkrádání majetku, kterým byl uznán vinným týmž rozsudkem, a na

který se rehabilitace nevztahuje, přiměřený trest odnětí svobody

v trvání 3 let nepodmíněně.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 11. 2. 1991

stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze

dne 8. 4. 1991, sp.zn. Rto 61/91, neboť byla podána opožděně.

Žádostí ze dne 18. 5. 1992 požádal stěžovatel o odškodnění

v celkové výši 32 430,- Kč. Jeho žádosti bylo vyhověno, ale byla

mu přiznána částka podstatně nižší, 5 238 Kč, a to se zřetelem

k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku

/37 měsíců, 22 dnů/ a trestem stanoveným v novém řízení /36

měsíců/. Jelikož nesouhlasil s výší přiznaného odškodnění, neboť

nabyl přesvědčení, že mu náleží odškodnění v plné výši, obrátil se

žalobou na soud. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29.

9. l993, č.j. 7 C 83/93-22, návrh na zaplacení rozdílu ve výši

27.192,- Kč zamítl, protože dospěl po provedeném dokazování

k závěru, že přiznané odškodnění je poskytnuto správně podle § 23

odst. 3 věty druhé zákona č. 119/1990 Sb., neboť v rehabilitačním

řízení navrhovatel nebyl zcela zproštěn obžaloby, ale došlo pouze

k částečné změně v novém řízení. Proti tomuto rozsudku podal

stěžovatel odvolání, ve kterém uvádí, že soud I. stupně nehodnotil

věc spravedlivě v souladu s účelem zákona o soudní rehabilitaci.

Důsledkem toho bylo, že odškodnění bylo poskytnuto pouze ve výši

5 238,- Kč. Opakovaně navrhoval předběžné vyřešení otázky, jaký

trest v tomto konkrétním případě přicházel v úvahu, neboť soud

není vázán výrokem o trestu a nespravedlivé rozhodnutí o jeho

rehabilitaci tak mohlo být napraveno.

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které

mu předcházelo. Odvolání navrhovatele neshledal důvodným. Námitky

navrhovatele týkající se nespravedlnosti rozhodování ve vztahu

k nově stanovenému trestu nebyly akceptovatelné, neboť otázka

přiměřenosti nového trestu byla zvažována v rehabilitačním řízení

a soudem I. stupně ani soudem odvolacím již nemohla být proto

přezkoumávána.

Po posouzení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru,

že ústavní stížnost není důvodná.Především je třeba vycházet ze

skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje nikoli do rozhodnutí

o trestu, ale proti rozsudkům, které řešily odškodnění za dobu,

která odpovídala rozdílu mezi trestem vykonaným a trestem

stanoveným v novém řízení.Námitka stěžovatele, že si soud měl

v občanskoprávním řízení nejprve sám vyřešit předběžnou otázku

přiměřenosti výše trestu uloženého mu rozhodnutím v rámci

rehabilitačního řízení, není důvodná. Tím, že stěžovatel apeluje

na rozpor se zákonem, když mu v důsledku toho byl uložen za

trestný čin, který nepodléhá rehabilitaci, nepřiměřeně tvrdý trest

a konečně, že si soud v občanskosprávním řízení měl předběžně

vyřešit, jaký trest měl být podle obecných kritérií uložen,

stěžovatel přisuzuje Ústavnímu soudu postavení třetí instance.

V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od právního

názoru vysloveného již Ústavním soudem ČSFR a následně opakovaně

i Ústavním soudem ČR, ze kterého plyne, že Ústavní soud není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví (srov.

R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 5/94

a č. 28/94 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Právo přezkumu činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu

nepřísluší obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které

věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,

především pak ty, které jsou dány Listinou. Stejně tak nespadá do

pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými

soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám

neztotožňoval. Na základě jakých důkazních prostředků obecné soudy

rozhodnou, je plně v jejich kompetenci a je zároveň vyjádřením

ústavního principu jejich nezávislosti a nestrannosti. V předmětné

věci byla plně respektována zásada volného hodnocení důkazů podle

§ 132 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto nemohl učinit

závěr, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní

zásady a že proces byl veden způsobem, který nezajistil

spravedlivé rozhodnutí. Za daných okolností nemohou tedy obstát

stěžovatelovy blíže nezdůvodněné odkazy na čl. 1, čl. 7 odst.

2 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Pouhé konstatování stěžovatele, že

byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody nestačí.

V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů

porušení Ústavou zaručených práv a svobod. Z těchto důvodů není

pochyb o tom, že stěžovateli bylo odškodnění poskytnuto v souladu

s příslušnými ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl

o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je ve výroku tohoto

nálezu uvedeno.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. ledna 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru