Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 911/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
Věcný rejstříkodůvodnění
Správní soudnictví
Stavba
žaloba/náležitosti
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.911.17.1
Datum podání24.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 71 odst.1 písm.d, § 54 odst.2, § 104 odst.4

164/2001 Sb., § 2 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 911/17 ze dne 5. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Švestáka, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2017, č. j. 7 As 188/2016-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 35 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Šumperk rozhodl jako stavební úřad o umístění stavby "Rozvoj termálních lázní Velké Losiny - parkoviště" rozhodnutím ze dne 18. 7. 2014, č. j. MUSP 69096/2014 (dále jen "rozhodnutí o umístění parkoviště"). Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí o umístění parkoviště odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 5. 1. 2015, č. j. KUOK 114037/2014 (dále jen "rozhodnutí o odvolání"), zamítnuto a rozhodnutí o umístění parkoviště potvrzeno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, č. j. 65 A 10/2015-197 (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť ten nevypořádal všechny jeho námitky. Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, který nesprávně opomenul jeho stížnostní námitky - týkající se stanovisek dotčených orgánů a zjišťovacího řízení, ve kterém byly opatřeny - a to jako nepřípustné, neboť je stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem. Stěžovatel uvádí, že tyto námitky již v žalobě ke krajskému soudu uplatnil a v kasační stížnosti je pouze rozvedl. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o přednosti grafické části územního plánu před částí textovou a uvádí, že o přednosti grafické části by bylo možné uvažovat pouze v takových případech, kdy by nebylo zcela jasné přesné ohraničení příslušné rozvojové plochy, což v posuzované věci nenastalo. Za nesprávný považuje stěžovatel i ten názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého termální bazén vybudovaný v obci Velké Losiny, pro jehož návštěvníky je v podstatě sporné parkoviště budováno, je bezpochyby lázeňským zařízením, tedy stavbou sloužící provozu lázeňského zařízení. Stěžovatel namítá, že termální bazén je rekreační, nikoliv zdravotnické zařízení, a jeho provoz proto nelze ztotožňovat s provozem lázní. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 3. 2017 k uvedenému stěžovatel dodává, že parkoviště neslouží lázeňským hostů, ale výhradně návštěvníkům termálního parku a poukazuje na složení vody v termálním parku a její chemické úpravy.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V souvislosti s námitkou stěžovatele stran nesprávného závěru Nejvyššího správního soudu o přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, který je podle stěžovatele nedostatečně odůvodněn, stěžovatel konkrétně namítá, že krajský soud se nevypořádal s námitkami týkajícími se nesouladu zamýšlené stavby s územním plánem obce Velké Losiny. V této souvislosti lze poukázat na jeden ze závěrů napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle kterého naopak "krajský soud se velmi podrobně zabýval obsahem územního plánu, logicky popsal své úvahy a dospěl ke správnému závěru, že zamýšlená stavba se nachází v ploše, kde je podle územního plánu možno zřídit parkoviště pro potřeby provozu a rozvoje lázní" (bod 58. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). S ohledem zejména na obsáhlou část odůvodnění rozsudku krajského soudu označenou jako "G. III. nesoulad zamýšlené stavby s územním plánem" (s. 13 až 17 odůvodnění rozsudku krajského soudu), neshledává Ústavní soud v daném závěru Nejvyššího správního soudu o přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu protiústavní deficity.

Rovněž k námitce stěžovatele, že krajský soud opomenul i další jeho námitku, že na předmětném území mohou být pouze zařízení sloužící bezprostředně lázeňskému provozu, poukazuje Ústavní soud na část odůvodnění rozsudku krajského soudu, nadepsanou jako "G. X. parkoviště neslouží rozvoji termálních lázní" (s. 23 odůvodnění rozsudku krajského soudu), ve které krajský soud konstatuje, že: "Doložení zajištění minimálního nezbytného počtu parkovacích míst ve stavebním řízení o povolení výstavby samotného termálního koupaliště nevylučuje, jak mylně dovozuje žalobce, že k optimálnímu rozvoji lázní bude třeba zajištění vyššího počtu parkovacích míst...S vymezením pojmu lázně a zahrnutím termálního koupaliště, nacházejícího se v lázeňském území obce Velké Losiny, mezi lázeňská zařízení...se krajský soud ztotožňuje". Ačkoliv se citovaná část týká uvedené námitky nepřímo, lze v této souvislosti poukázat na závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého "[p]okud je tedy předmětné parkoviště určeno pro návštěvníky termálního bazénu, který je bezpochyby lázeňským zařízením, pak jde o stavbu sloužící provozu lázeňského zařízení".

Ústavní soud v souvislosti se shora uvedeným okruhem námitek stěžovatele zdůrazňuje, že požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v sobě nezahrnuje nárok na vypořádání se s každou jednotlivou, dílčí námitkou zvlášť, vyplývá-li uspokojivě z podaného odůvodnění jako celku, proč ta která námitka nemohla obstát, což je ve světle shora uvedeného případ i napadeného rozsudku krajského soudu.

Argumentace stěžovatele - proti závěru Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti některých námitek stěžovatele, z důvodu jejich neuplatnění v řízení před krajským soudem - se týká námitek o povaze stanovisek jednotlivých dotčených orgánů opatřených v zjišťovacím řízení, dále o nepřijatelném postupu Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje a o ignoraci předpisů upravujících zvýšené požadavky na kvalitu životního prostředí v lázeňské obci ve zjišťovacím řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti k uvedenému konkrétně namítá, že předmětné námitky již v žalobě krajskému soudu uplatnil, neboť v ní namítal, že jeho výhrady ke stanoviskům státních orgánů, které se k zamýšlené stavbě parkoviště vyjadřovaly, nebyly krajským úřadem vypořádány. Podle stěžovatele by bylo přepjatým formalismem požadovat, aby tyto ve správním řízení uplatněné námitky proti průběhu zjišťovacího řízení znovu v žalobě opakoval. Ani zde se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje.

Jednou ze základních povinností žalobce vyplývající z ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je, aby v žalobě vymezil žalobní body, tedy uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Tato zákonná povinnost je interpretována ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu - kterou Ústavní soud akceptuje - tak, že "ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné" (viz. např. rozhodnutí sp. zn. 2 Azs 134/2005, sp. zn. 4 Azs 149/2004, sp. zn. 1 Afs 47/2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004, či usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 85/92, publikované ve Správním právu č. 1/1994, str. 28). Žalobce je tak "povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti" (viz rozhodnutí sp. zn. 2 Azs 134/2005). Přitom správní soud není oprávněn a tím méně povinen za žalobce domýšlet či dotvářet příliš obecné žalobní námitky z vlastní iniciativy. Pokud tedy stěžovatel výhrady ke stanoviskům státních orgánů konkretizoval před správními soudy až v řízení o kasační stížnosti, učinil tak v rozporu s úpravou řízení o kasační stížnosti. Závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti těchto námitek je tudíž přiléhavý (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3242/16).

Konečně jde-li o námitky týkající se vztahu grafické a textové části územního plánu a povahy parkoviště jako stavby sloužící provozu termálních lázní jako lázeňskému zařízení, Ústavní soud konstatuje, že jde toliko o pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou zejména v rovině práva podústavního.

Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho ústavní stížností napadeném rozsudku, za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru