Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 905/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.905.11.1
Datum podání28.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 905/11 ze dne 10. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Malinovským, advokátem se sídlem Černokostelecká 89, Praha 10 - Strašnice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2010 sp. zn. 6 Cm 38/2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2011 sp. zn. 8 Cmo 3/2011, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. března 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2010 (6 Cm 38/2010-127) bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 20 947,90 Kč (výrok I.) a dále mu uhradit i náklady řízení ve výši 65 340,- Kč (výrok II.). Proti výroku o nákladech řízení podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2011 (8 Cmo 3/2011-145), kterým rozsudek v napadené části jako věcně správný potvrdil. Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 960,- Kč.

Rozhodnutí obecných soudů - pouze ohledně povinnosti k úhradě nákladů řízení - napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nevzaly v úvahu, že k zaplacení původně žalované částky 702 000,- Kč došlo ještě předtím, než vůbec soud prvního stupně doručil žalobu stěžovateli k vyjádření, tj. dříve, než byla stěžovateli vůbec známa skutečnost o podání žaloby. Dále uvedl, že v rozhodování obecných soudů spatřuje prvky libovůle a nahodilosti, že svá rozhodnutí řádným způsobem neodůvodnily a nevzaly v úvahu pozdní, ale dobrovolné plnění stěžovatele.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil a současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí s ohledem na možnou podstatnou újmu jeho podnikání.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu meritornímu projednání.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá toliko v polemice stěžovatele se způsobem aplikace zákona obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že ve věci rozhodující odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.

V řízení bylo posuzováno, zda z procesního hlediska byla žaloba podána důvodně a zda na danou věc stěžovatele dopadá ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

V daném případě sporu žalobce proti stěžovateli se jednalo o spor, ve kterém bylo prokázáno, že k zastavení řízení ohledně částky 702 000,- Kč došlo pro zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu. Žalobce vzal žalobu zpět poté, co mu stěžovatel zaplatil 16. dubna 2008 dlužnou částku, když k zahájení řízení u Okresního soudu v Přerově došlo již 10. dubna 2008. Odvolací soud konstatoval, že o nákladech řízení žalobce bylo rozhodnuto ve správné výši až v konečném rozhodnutí a současně nebylo možno pominout, že předmětem řízení nebyl pouze následně vyčíslený nárok na úroky z prodlení uplatněný jako část příslušenství k pohledávce původně žalované. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalobci náleží náhrada nákladů řízení i z částky, ohledně níž bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby důvodně podané a je v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., které zohledňuje, že pro chování žalovaného byl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. V nyní projednávané věci obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů k aplikaci předmětného ustanovení přistoupil, přičemž se řádně vypořádal se všemi argumenty, které stěžovatel v této souvislosti vznesl. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo přezkoumávané rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s právním názorem obecných soudů neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s názorem obecných soudů na aplikaci ustanovení o. s. ř., stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny nebyl shledán a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. května 2011

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru