Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 90/15 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
pohledávka/postoupení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.90.15.1
Datum podání12.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 526


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 90/15 ze dne 28. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 23 C 164/2014-27 ze dne 20. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že jím okresní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 1.008,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k němu při přepravě vedlejší účastnice dopravním prostředkem Dopravního podniku Ostrava, a. s., s tím, že tento dopravní podnik stěžovatelce pohledávku postoupil. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka jako žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když ani po poučení dané jí na základě § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu nepředložila žádný důkaz o tom, že by sama či její právní předchůdce vedlejší účastnici oznámili postoupení pohledávky ve smyslu § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn.

Proti rozhodnutí obecného soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka tvrdí, že postup nalézacího soudu představuje nepřiměřený právní formalismus, kdy za situace, kdy jí byl jasně prokázán nárok na zaplacení pohledávky vedlejší účastnicí, tento nárok soud stěžovatelce nepřiznal. Okresní soud dle jejího názoru čistě formalisticky shledal, že stěžovatelka není ve sporu aktivně legitimována, ačkoliv svoji aktivní legitimaci soudu během řízení prokázala smlouvami o postoupení pohledávky. Nalézací soud dle jejího přesvědčení rozhodl způsobem, který neodpovídá spravedlivému uspořádání mezi účastníky, kdy stěžovateli nepřiznal platně postoupenou pohledávku. Smyslem ustanovení § 526 odst. 1 a 2 dříve platného občanského zákoníku není dle názoru stěžovatelky zbavit postupníka možnosti pohledávku v případě neoznámení pohledávky vymáhat soudní cestou, ale pouze možnost dlužníka zprostit se v případě neoznámení postoupení pohledávky povinnosti uhradit pohledávku plněním postupiteli namísto postupníka. V opačném případě by se tak postupník mohl dle stěžovatelky dostat i bez své viny do situace, kdy nebude mít možnost pohledávku efektivně vymáhat. Tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takový závěr, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí, však z něj z níže uvedených důvodů neplyne.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1 008 Kč, kterou je nutno ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti meritornímu výroku v bagatelní věci. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Okresní soud v Ostravě však své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 4), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné (str. 3 napadeného rozsudku). Nelze totiž přehlédnout, že výklad § 526 dříve platného občanského zákoníku o notifikační povinnosti přijatý nalézacím soudem nikterak nevybočuje z mezí ústavně konformní interpretace. Postupník je povinen prokázat dlužníkovi postoupení pohledávky, pakliže je postupitel již dříve dlužníkovi neoznámil, jinak mu dlužník nemá důvod plnit. Ani jeden způsob notifikace však nebyl v řízení prokázán. Závazek dlužníka samozřejmě trvá, ale za této situace toliko vůči postupiteli (tj. danému dopravnímu podniku). Předpokladem úspěchu žaloby podané postupníkem tak přirozeně musí být i prokázání okolnosti, že postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky již oznámil, popřípadě že sám postupník (v daném případě stěžovatelka) dlužníkovi (vedlejší účastnici) postoupení pohledávky dostatečně prokázal (přirozeně zde nestačí pouhé oznámení, na rozdíl od předchozího věřitele), neboť postupník je pro dlužníka osobou zcela cizí.

Ústavní soud tedy v rozhodných závěrech nalézacího soudu učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Důvod k zásahu tedy není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru