Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 899/15 #1Nález ÚS ze dne 11.10.2016Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 187/83 SbNU 71
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.899.15.1
Datum vyhlášení01.11.2016
Datum podání26.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je rovněž povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se mohli vyjádřit k soudem zamýšlenému uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. a účinně uplatňovat námitky a argumenty, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Ještě naléhavější je tato povinnost v odvolacím řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá – na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu – procesní nástroj, jak své námitky uplatnit.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Tomáše Čápa zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 11. října 2016 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Narativní část

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil proti nákladovému výroku krajského soudu, který jako soud odvolací změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že aplikoval moderační právo podle § 150 o. s. ř. a stěžovateli oproti rozhodnutí nalézacího soudu přiznal náhradu nákladů řízení sníženou o jednu polovinu, tj. pouze ve výši 40 425 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jej odvolací soud o možnosti aplikace moderačního práva nepoučil, ani mu nikterak neumožnil vyjádřit se k jeho případné aplikaci, což je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svoji konstantní judikaturu k dané problematice (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1378/07, I. ÚS 2862/07, II. ÚS 814/08, IV. ÚS 215/09, III. ÚS 1526/12, Pl. ÚS 46/13) a konstatoval, že závěry přijaté v citovaných nálezech plně dopadají i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud zvláště vyzdvihl nález sp. zn. II. ÚS 828/06 a opětovně připomněl, že pokud odvolací soud nedá stěžovateli příležitost vyjádřit se k eventuální aplikaci § 150 o. s. ř., porušuje tak jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud konstatoval, že z práva na spravedlivý (řádný) proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Ústavní soud zdůraznil naléhavost splnění této povinnosti v rámci odvolacího řízení, kdy již účastník řízení po přijetí rozhodnutí – na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu – nemá procesní prostředek, jak své námitky uplatnit. Neposkytne-li totiž odvolací soud účastníku řízení možnost se vyjádřit, je tento nucen vznášet námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Řízení o ústavní stížnosti je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. a jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

Ústavní soud uzavřel, že postupem odvolacího (krajského) soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto napadený výrok II rozsudku krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Odlišné stanovisko uplatnil soudce Jan Musil.

IV.ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016

N 187/83 SbNU 71

Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 11. října 2016 sp. zn. IV. ÚS 899/15 ve věci ústavní stížnosti Tomáše Čápa, zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, výrokové části II o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Tomáše Kolenatého, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, ve výroku o nákladech řízení (výroková část II), bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237 se ve výroku o nákladech řízení (výroková část II) ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výrokové části II, neboť má za to, že jí došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

3. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci žaloby Tomáše Kolenatého (dále jen "vedlejší účastník") proti žalovanému (dále jen "stěžovatel") o zrušení vyživovací povinnosti žalobce ke stěžovateli, in eventum o snížení výživného a o vzájemné žalobě na zvýšení výživného, k odvolání obou proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 3. 2014 č. j. 19 C 11/2013-139, mimo jiné citovaný rozsudek okresního soudu ve výroku II potvrdil, ve výrocích III, IV, V a VI změnil tak, že výživné, které byl vedlejší účastník dosud povinen stěžovateli platit podle rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 1. 2008 č. j. P 287/96-120 ve výši 4 300 Kč měsíčně, se s účinností od 1. 9. 2013 zvyšuje na částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele, čímž se mění rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 1. 2008 č. j. P 287/96-120; dluh na výživném vzniklý zvýšením výživného za období od 1. 9. 2013 do 30. 11. 2014 ve výši 8 300 Kč je vedlejší účastník povinen zaplatit k rukám stěžovatele v tam určených splátkách (výroková část I). Dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 425 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výroková část II). V dalších dvou výrokových částech rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka a stěžovatele nahradit České republice náklady řízení ve stanovených výších.

4. Odvolací soud s ohledem na výsledky řízení před soudy obou stupňů dovodil, že stěžovateli by příslušela za řízení před oběma soudy náhrada nákladů ve výši 80 849 Kč. Současně uvedl, že vzhledem k této výši, jakož i ke zjištěným osobním, příjmovým a majetkovým poměrům vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení v této výši by představovalo nepřiměřenou tvrdost a ohrožovalo by samotné plnění vyživovací povinnosti. Odvolací soud proto v odůvodnění odkázal na § 150 o. s. ř. a stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné poloviny, tedy ve výši 40 425 Kč. Tuto částku pak v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit k rukám zástupkyně stěžovatele ve lhůtě určené v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dále neshledal důvody pro snížení nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení ve vyšším rozsahu. Převážná část nákladů řízení vznikla v důsledku podání nedůvodného návrhu na zrušení vyživovací povinnosti, resp. na její snížení, a další snížení přiznané náhrady nákladů řízení, které stěžovatel musel vynaložit, by jej neodůvodněně poškozovalo.

III.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolací soud, který použil § 150 o. s. ř. a náklady řízení mu přiznané snížil na jednu polovinu, jej nejen o možné aplikaci moderačního práva ve smyslu citovaného ustanovení nepoučil, avšak navíc mu ani neumožnil se vyjádřit k jeho případnému použití. Rozhodnutí odvolacího soudu proto pro něj bylo z tohoto důvodu překvapivým. Stěžovatel dále uvedl, že odvolací soud jednostranně zvýhodňuje jednoho účastníka a nepřihlíží k osobním, příjmovým a majetkovým poměrům druhého účastníka, který je studentem vysoké školy, není výdělečně činný a je nemajetný.

6. Stěžovatel také připomněl další - z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. - významné okolnosti. Mimo jiné poukázal na to, že dříve, než přistoupil k podání návrhu na zvýšení výživného, které bylo naposledy upravováno v roce 2008, kontaktoval vedlejšího účastníka s žádostí o navýšení výživného; jeho reakce však spočívala v návrhu na zrušení, případně snížení vyživovací povinnosti, a to i za situace nabízeného smíru. Vedlejší účastník, který byl ostatně zastoupen advokátem, si tak musel být vědom nemalých nákladů řízení. Stěžovatel také uvedl, že přehlédnout nelze ani to, že sám soud druhého stupně v rozsudku (na str. 17) konstatoval, "že převážná část nákladů řízení vznikla v důsledku podání nedůvodného návrhu na zrušení vyživovací povinnosti či její snížení". Stěžovatel proto tvrdí, že snížení náhrady nákladů řízení jej zatěžuje a je vůči němu nespravedlivé.

7. Stěžovatel konečně připomněl, že použití § 150 o. s. ř. je výjimečné, existují-li pro to skutečně důvody zvláštního zřetele hodné. S přihlédnutím ke všem okolnostem však podle jeho názoru takové důvody dány nejsou. Stručné odůvodnění, jednostranné posuzování okolností týkajících se náhrady nákladů řízení a nevytvoření procesního prostoru pro vyjádření stěžovatele k případné aplikaci § 150 o. s. ř. považuje stěžovatel za zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu [např. rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 (N 176/47 SbNU 347), IV. ÚS 215/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 44/52 SbNU 443), I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)].

8. Obsah napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.

9. Účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení byla v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zaslána k vyjádření.

10. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že zohlednil výši částky nákladů řízení ve vztahu k poměrům vedlejšího účastníka i stěžovatele. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo nic nového, nebylo zasláno k případné replice stěžovateli.

11. Vedlejší účastník ve svém obsáhlejším vyjádření v prvé řadě připomněl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1605/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 95/81 SbNU 555). Dovodil, že Ústavní soud v tomto nálezu uvedl dvě podmínky, za splnění kterých civilní soud musí při použití § 150 o. s. ř. poskytnout druhé straně sporu procesní prostor. U první musí soud dopředu uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř. a druhá spočívá v tom, že účastníci řízení k výzvě soudu doloží skutečnosti, které by ovlivnily jeho rozhodnutí při aplikaci citovaného ustanovení. Vedlejší účastník připomněl, že odvolací soud vycházel z osobních a majetkových poměrů vedlejšího účastníka a stěžovatele, jež byly předmětem rozsáhlého dokazování a byly dostatečně zjištěny. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by stěžovatele vyzval k vyjádření. Vedlejší účastník v dalším připomněl předcházející řízení, podrobněji se vyjadřoval k majetkovým otázkám účastníků řízení, ke svému postupu v soudním řízení a k průběhu řízení, jak je seznatelné ze spisu. Ústavní soud nepovažoval za nutné ani toto vyjádření zasílat stěžovateli k replice.

V.

12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z obsahu spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí ostatních soudů. Výjimku tvoří případy, kdy soudy na úkor stěžovatele vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, respektive ústavněprávních principů. Vznik takové situace Ústavní soud shledal v nyní projednávané věci.

15. Ústavní soud připomíná řadu svých nálezů, v nichž posuzoval ústavnost rozhodnutí civilních soudů ve výrocích týkajících se nákladů řízení, v nichž dal najevo, že toto rozhodování tvoří integrální součást soudního řízení jako celku [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004 (N 27/32 SbNU 255), II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433), IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21), II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645), I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339), I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207)]. Některé z nich se zabývaly i ústavně konformní aplikací § 150 o. s. ř., která má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti. V této souvislosti judikatura také konstatuje, že postup, jenž není odpovídajícím způsobem vysvětlen, s sebou nese určité prvky libovůle a nahodilosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. K moderačnímu právu soudu srov. také podrobněji Jirsa, J. et al. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 1. vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 214, str. 425 a násl.

16. Je třeba zvláště vyzdvihnout nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), v němž Ústavní soud poukázal na to, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli příležitost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 o. s. ř., porušil tak právo na spravedlivý (řádný) proces. Uvedený závěr učinil Ústavní soud s odůvodněním, že součástí práva na spravedlivý (řádný) proces je vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek v obecné rovině, vyplývající z práva na fair proces, je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý (řádný) proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli eventuální tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Ústavní soud zdůrazňuje naléhavost splnění této povinnosti v rámci odvolacího řízení, kdy již účastník řízení po přijetí rozhodnutí - na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu - nemá procesní prostředek, jak své námitky uplatnit. Neposkytne-li odvolací soud účastníku řízení možnost se vyjádřit, je nucen vznášet námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Toto řízení je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.

17. K těmto závěrům se Ústavní soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1378/07, I. ÚS 2862/07 (oba viz výše), II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451), IV. ÚS 215/09 (viz výše), III. ÚS 1526/12 ze dne 19. 2. 2013 (N 31/68 SbNU 335), Pl. ÚS 46/13 (viz výše)]. Ústavní soud přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/13 poukázal na to, že "poskytnutí prostoru" nelze vnímat výhradně extenzivně (tj. vázat na formu písemného vyjádření), avšak je "nezbytné strany poučit o možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít při jednání vůči přítomnému účastníkovi".

18. Vedlejším účastníkem připomínaný nález sp. zn. II. ÚS 1605/15 z uváděné judikatury nijak nevybočuje, a naopak ji potvrzuje. Ústavní soud v něm jednoznačně uvedl, že odvolací soud svým postupem nedal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o aplikaci § 150 o. s. ř., a tedy, že (již) tím porušil právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

19. Ústavní soud nemá tedy důvod, aby předmětné závěry nevztáhl na právě souzenou věc, neboť z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř. Odvolací soud tedy nevytvořil procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle citovaného ustanovení.

20. Jedná se o důvody, které v souzené věci vedou Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

21. Ústavní soud, jak již bylo naznačeno, sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. Na základě zrušujícího nálezu proto bude ve věci nákladů řízení (výroková část II) napadeného rozsudku opětovně rozhodovat odvolací soud, který v případě, že shledá důvody zvláštního zřetele hodné pro využití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda § 150 o. s. ř. v souzené věci bude aplikovat či ne.

22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, výrokem o nákladech řízení (výrokovou částí II), bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. IV. ÚS 899/15. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k nálezu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. Jsem toho názoru, že ústavní stížnost Tomáše Čápa měla být odmítnuta, resp. zamítnuta. K tomuto závěru mě vede několik důvodů:

2. Podotýkám, že podstatnou část svých výhrad týkajících se rozhodování Ústavního soudu v záležitostech nákladů řízení jsem již obšírně uplatnil ve svém disentu ve věci sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609). Zde je toliko pro připomenutí zopakuji, protože se vztahují i na nyní posuzovanou věc.

3. Chci zdůraznit, že Ústavní soud by měl být zásadně při posuzování otázek nákladů řízení nanejvýše zdrženlivý, jak sám opakovaně deklaroval ve své judikatuře. Jako příklad lze uvést názor vyslovený v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. 7. 2009, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...".

4. Ačkoliv Ústavní soud obecně deklaruje ve věcech nákladů řízení svou zdrženlivost, bohužel ve skutečnosti tuto zásadu příliš nerespektuje a k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení nezřídka až příliš horlivě přistupuje, což nepochybně povzbuzuje potenciální stěžovatele k podávání takových ústavních stížností. To vede k tomu, že agenda týkající se nákladů řízení představuje značný podíl nápadu Ústavního soudu. Aniž bych měl k dispozici dlouhodobé statistické řady o předmětové skladbě nápadu Ústavního soudu, uvedu alespoň ilustrativně několik dat o počtu ústavních stížností, jejichž předmětem byly náklady řízení (někdy společně s jinými námitkami): Takových ústavních stížností bylo podáno v roce 2011 - 567, v roce 2012 - 1 250, v roce 2013 - 537, v roce 2014 - 484, v roce 2015 - 326, v prvním pololetí 2016 - 158.

5. Pokládám tento úkaz za velmi povážlivý a degradující roli Ústavního soudu. Má-li Ústavní soud plnit své základní poslání, tj. být soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), musí při vědomí svých kapacitních možností, daných počtem 15 soudců, využívat zákonných nástrojů, jak zabránit svému zahlcení. Ústavní soud by měl mít v tomto směru před očima varovný příklad štrasburského Evropského soudu pro lidská práva, který si dlouho nedokázal vytvořit účinné filtrační mechanismy, kterými by se bránil proti přetížení, což vedlo k neúnosně dlouhým průtahům řízení až k paralyzování činnosti ESLP.

6. V historickém vývoji si právní nauka byla vědoma potřeby chránit vrcholné státní orgány před takovým osudem, a proto např. vzniklo prastaré latinské pravidlo minima non curat praetor.

7. Proto by podle mého názoru měl Ústavní soud přistupovat ke kasačním zásahům v záležitostech nákladů řízení jen v případech zcela extrémních pochybení obecných soudů, hraničících se svévolí. Žádný takový protiústavní exces však v posuzovaném případě nevidím.

8. Nesdílím názor, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

9. Porušení těchto ústavních norem spatřuje nález v tom, že "Krajský soud v Ústí nad Labem před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř. ... tedy nevytvořil procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle citovaného ustanovení." (bod 19 odůvodnění).

10. Tuto výtku nepokládám za oprávněnou za situace, kdy stěžovatel vystupoval v celém průběhu řízení velmi aktivně, projevoval znalost právní problematiky a relevantní judikatury a byl navíc zastupován advokátem. Lze si jen obtížně představit, jakými dalšími argumenty ohledně kritérií moderace nákladů řízení by stěžovatel ještě mohl ovlivnit rozhodnutí o nákladech řízení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze seznat, že tento soud se otázkou nákladů řízení zabýval velmi zevrubně a jeho závěry se mně jeví náležitě odůvodněné.

11. Poukazuji na závěr, vyslovený mnohokrát v judikatuře Ústavníhosoudu, že nikoliv každé pochybení obecných soudů na úrovni aplikace a interpretace podústavního práva zakládá důvod ke kasaci rozhodnutí. Ústavní soud má zasáhnout toliko tehdy, jsou-li zároveň porušena základní subjektivní práva; k tomu v posuzovaném případě podle mého názoru nedošlo.

12. Domnívám se dále, že v posuzovaném případě nelze odhlédnout od výrazných specifik dané věci. Jde o politováníhodný spor o výši výživného mezi zletilým dítětem a jeho vlastním otcem, tedy o záležitost nesporně velmi delikátní a komplikovanou. Posouzení všech skutkových okolností věci vyžaduje bezprostřední znalost detailních skutkových okolností, jež je nutno zvažovat nejen ve vztahu k meritu věci, nýbrž i ve vztahu k nákladům řízení (které dosahují desetitisícových částek). Takové posouzení je vhodné ponechat zcela obecnýmsoudům, Ústavní soud by do těchto záležitostí neměl zásadně zasahovat.

13. Lze se obávat, že kasační zásah Ústavníhosoudu povede jen k další eskalaci sporu a k dalšímu nárůstu nákladů řízení.

14. Ze všech těchto důvodů se domnívám, že podané ústavní stížnosti nemělo být vyhověno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru