Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 892/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Daňové řízení
spis/nahlížení do spisu
daňová kontrola
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.892.21.1
Datum podání06.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.3 písm.a, § 45 odst.3, § 45 odst.4

280/2009 Sb., § 148, § 88 odst.5, § 113 odst.1, § 64 odst.4 písm.d, § 65 odst.1 písm.d, § 66 odst.1, § 66 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 892/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Tomáše Kareše, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 2 Afs 408/2018-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tvrzením, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného rozsudku, ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "finanční úřad") stěžovateli dodatečnými platebními výměry doměřil po provedené daňové kontrole daň z přidané hodnoty včetně penále. Vedlejší účastník zamítl stěžovatelovo odvolání a napadené platební výměry potvrdil. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 6. 2016 č. j. 65 Af 10/2015-70 (dále jen "první rozsudek krajského soudu"), který zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2018 č. j. 2 Afs 205/2016-49 (dále jen "první rozsudek Nejvyššího správního soudu") a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně vydal rozsudek ze dne 17. 10. 2018 č. j. 65 Af 10/2015-113 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"), jímž žalobu opět zamítl.

3. Proti druhému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem (dále jen "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu"). Jako nedůvodné shledal námitky proti závěru krajského soudu, že zaměstnanec finančního úřadu nebyl podjatý. Následně se zabýval námitkou daňové prekluze, kterou vyhodnotil jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Námitka daňové prekluze byla vypořádána již v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu a druhý rozsudek krajského soudu respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. K doplnění námitky daňové prekluze, v němž stěžovatel poukazoval na e-mailovou komunikaci, v níž zaměstnanec finančního úřadu vyjádřil své přesvědčení o účelovosti postupu finančního úřadu, Nejvyšší správní soud poznamenal, že tato komunikace byla součástí správního spisu předloženého již v řízení zakončeném prvním rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel přitom neuvedl, z jakých důvodů zjistil skutečnosti uvedené v e-mailové komunikaci až v průběhu řízení o své druhé kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy nemohl posoudit, zda stěžovatel neměl možnost se s touto komunikací seznámit dříve, což připsal stěžovateli k tíži. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jsou nepřípustné i námitky v opakované kasační stížnosti, které stěžovatel mohl uplatnit ve své předchozí kasační stížnosti, ale neučinil tak, což platí i pro tu část námitky, v níž stěžovatel poukazoval na zmíněnou e-mailovou komunikaci. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodal, že interní e-mailová komunikace úředníků správce daně, resp. v ní vyjádřené právní názory jednotlivých úředních osob, nemají pro posouzení věci relevanci. Dílčí názor úřední osoby se neprojevil v odůvodnění správního rozhodnutí ani v postupu finančních orgánů. Zbylé dvě kasační námitky (námitku opomenutí protokolů o výslechu a námitku zpochybňující skutkový stav) Nejvyšší správní soud rovněž vyhodnotil jako nepřípustné podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že finanční úřad a vedlejší účastník vydali rozhodnutí na sklonku lhůty pro stanovení daně. Finanční úřad tak učinil za zásadního pochybení při ukončování daňové kontroly, neboť se stěžovatelem nebyla projednána zpráva o daňové kontrole. K účelovosti svého postupu se podle stěžovatele zaměstnanec finančního úřadu přiznal v e-mailové komunikaci adresované vedlejšímu účastníkovi. Šlo o konzultaci prvoinstančního správce daně se zaměstnancem odvolacího orgánu za situace, kdy prvoinstanční správce daně zvažoval autoremedurou vyhovět odvolací námitce daňové prekluze. Až do poloviny roku 2018 stěžovatel neměl o e-mailu ponětí, protože byl založen v neveřejné části správního spisu, do níž mu (zřejmě nedopatřením) krajský soud umožnil nahlédnout v řízení následujícím po vydání prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu. Za této situace měly správní soudy suplovat aktivitu stěžovatele, neboť měly po celou dobu přístup i do neveřejné části správního spisu, a to zvláště u daňové prekluze, k níž musí přihlížet ex officio. Oba správní soudy podle stěžovatele selhaly, neboť z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu není patrno, že by se e-mailem zabýval. Stěžovatel očekával, že v druhém rozsudku Nejvyššího správního soudu bude e-mail zohledněn, což se však nestalo. Je přesvědčen, že se ho měl Nejvyšší správní soud dotázat, kdy se o e-mailu dozvěděl. Místo toho mu Nejvyšší správní soud připsal k tíži skutečnost, že to sám aktivně nesdělil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.

7. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod Ústavní soud neshledal v tom, že ve druhém rozsudku Nejvyššího správního soudu byla jako nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. označena kasační námitka prekluze práva stanovit daň včetně části této námitky, v níž stěžovatel poukazoval na e-mailovou komunikaci mezi úředními osobami.

8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Součástí zákonné úpravy stanoveného postupu domáhání se práva je i § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Účelem této zákonné úpravy je zamezit bezúčelnému řetězení kasačních stížností a prodlužování řízení v případech, ve kterých Nejvyšší správní soud ve věci již svůj závazný právní názor vyslovil [nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519)].

9. Již v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo uvedeno, že daň byla pravomocně stanovena před uplynutím prekluzivní lhůty, přičemž hodnocení Nejvyššího správního soudu pokrývalo i okolnosti, jichž se týkala e-mailová komunikace, na kterou poukazuje stěžovatel. Druhý rozsudek krajského soudu tento právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval, Ústavní soud tudíž shledal, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., když ve svém druhém rozsudku za nepřípustnou označil kasační námitku daňové prekluze včetně její části týkající se e-mailové komunikace. Pro podrobnější odůvodnění tohoto závěru je nutné shrnout relevantní závěry z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu (body 10. až 12. níže).

10. V prvním rozsudku Nejvyšší správní soud učinil závěr, že lhůta pro stanovení daně začala znovu běžet zahájením daňové kontroly a původně by skončila dne 31. 12. 2013. Před tímto datem však finanční úřad dne 17. 12. 2013 vydal platební výměry, které v prosinci 2013 stěžovateli doručil. Podle § 148 odst. 2 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), se oznámením rozhodnutí o stanovení daně (platebních výměrů) lhůta pro stanovení daně prodloužila o jeden rok, tj. do 31. 12. 2014. Rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání bylo vydáno dne 19. 12. 2014 a tehdy také bylo stěžovateli doručeno, tj. nabylo právní moci před uplynutím takto prodloužené lhůty pro stanovení daně.

11. Odůvodnění prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu vyvrací i argumentaci, podle níž ve věci nemohlo dojít k prodloužení lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu oznámením platebních výměrů z důvodu stěžovatelem tvrzených vad při projednávání zprávy o daňové kontrole. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že i tehdy, je-li rozhodnutí o stanovení daně případně nezákonné, stále jeho oznámení způsobuje prodloužení lhůty podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu (viz bod 39. prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud shledal, že na § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu lze obdobně uplatnit závěry, které v rozsudku ze dne 7. 2. 2018 č. j. 2 Afs 239/2017-29 vyslovil k § 148 odst. 2 písm. d) tohoto zákona (podle daného ustanovení se lhůta pro stanovení daně prodlužuje oznámením rozhodnutí ve věci opravného nebo dozorčího prostředku). V prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu je citována i ta část závěru ze zmíněného rozsudku sp. zn. 2 Afs 239/2017, podle níž však oznámení rozhodnutí nezpůsobí prodloužení lhůty pro stanovení daně, jde-li o úkon toliko formální, jehož jediným účelem je prodloužení této lhůty. První rozsudek Nejvyššího správního soudu se vyjadřuje v bodě 40. i k formálnosti oznámení platebních výměrů stěžovateli se závěrem, že nešlo o formální úkon, neboť samotná daňová kontrola, jež platebním výměrům předcházela, nebyla podle Nejvyššího správního soudu formální. Závěr o tom, že nešlo o pouhý formální úkon, Nejvyšší správní soud učinil na základě řady úkonů učiněných správcem daně.

12. Výslovně je v bodě 59. prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu zmíněno, že závěry obsažené v bodech 42. až 44. prvního rozsudku krajského soudu k doručování zprávy o daňové kontrole neměly vliv na závěr o stanovení daně ve lhůtě k tomu určené. V těchto bodech prvního rozsudku krajského soudu se (vedle reakce na námitku podjatosti) rozebírají okolnosti, proč nebyla zpráva o daňové kontrole se stěžovatelem projednána. Krajský soud zde mimo jiné zmínil, že byly splněny podmínky pro postup podle § 88 odst. 5 daňového řádu, který dopadá na případy, kdy se daňový subjekt vyhýbá projednání zprávy o daňové kontrole; v takovém případě se zpráva o daňové kontrole daňovému subjektu pouze doručí a den jejího doručení se pokládá za den jejího projednání a ukončení daňové kontroly. Ústavní soud shrnuje, že Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku objasnil, proč dospěl k závěru o zachování lhůty pro stanovení daně a proč oznámení platebních výměrů nebylo formálním úkonem činěným čistě za účelem prodloužení prekluzivní lhůty, a dále zde výslovně zmínil, že na tomto závěru nic nemění ani okolnosti týkající se doručování zprávy o daňové kontrole.

13. Ústavní soud konstatuje, že rekapitulované závěry z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu pokrývají i otázky, jichž se týká e-mailová komunikace mezi zaměstnanci finančních orgánů, na níž stěžovatel poukazuje. Jak uvádí sám stěžovatel, šlo o konzultace zaměstnance finančního úřadu (orgánu prvního stupně) se zaměstnancem odvolacího orgánu při zvažování, zda má finanční úřad odvolání vyhovět autoremedurou [§ 113 odst. 1 písm. a) či b) daňového řádu]. Zaměstnanec finančního úřadu v e-mailu mimo jiné píše: "Domnívám se, že vyhýbání se projednání (sc. projednání zprávy o daňové kontrole) neobhájíme a že se jedná z naší strany o zjevně účelové porušení procesního postupu se snahou zachovat prekluzivní lhůtu." Ústavní soud konstatuje, že citovaný e-mail zachycuje právní názor zaměstnance finančního úřadu, který se týká doručení, resp. neprojednání zprávy o daňové kontrole. Okolnosti jejího doručení však podle prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu nic nemění na dodržení prekluzivní lhůty pro stanovení daně (viz bod 12.). Současně Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku objasnil, proč za formální (účelový) úkon nepovažuje oznámení platebních výměrů, k němuž došlo po událostech týkajících se projednání zprávy o daňové kontrole (viz bod 11.). Ústavní soud tudíž shledal, že již první rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahuje úplné posouzení námitky daňové prekluze, včetně okolnosti, že v daňovém spise je založena citovaná e-mailová komunikace. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud ve druhém rozsudku postupoval v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., když označil za nepřípustnou námitku prekluze včetně její části týkající se

e-mailové komunikace.

14. Na daném závěru Ústavního soudu nic nemění ani tvrzení, že před vydáním prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatel nevěděl, že v neveřejné části správního spisu je zmíněná e-mailová komunikace. Daňový spis se člení na řadu částí, mezi nimiž figuruje i vyhledávací část [§ 64 odst. 4 písm. d) daňového řádu], do níž lze mimo jiné zařadit písemnosti sloužící výhradně pro potřeby správce daně [§ 65 odst. 1 písm. d) daňového řádu]. Do vyhledávací části spisu nemá právo daňový subjekt nahlížet, může nahlížet jen do soupisu (seznamu) písemností, které v něm jsou obsaženy [§ 66 odst. 1 a 2 daňového řádu]. V řízení před správními soudy lze vyloučit z nahlížení ty části vyžádaného správního spisu, které obsahují jiné informace chráněné podle zvláštních zákonů (§ 45 odst. 3 a 4 s. ř. s.). S ohledem na zmíněnou zákonnou úpravu, nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat stěžovatelovo tvrzení, že před vydáním prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu nevěděl, že v neveřejné části správního spisu je zmíněná e-mailová komunikace a že se o ní dozvěděl až po jeho vydání při nahlížení do spisu u krajského soudu, který mu - jak uvádí sám stěžovatel - nejspíše omylem poskytl celý daňový spis. Nejvyšší správní soud však měl po celou dobu řízení zakončených jeho prvním i druhým rozsudkem přístup do celého správního spisu. Ústavní soud tudíž nemá pochybnosti o tom, že závěr o zachování lhůty pro stanovení daně, včetně závěru, že oznámení platebních výměrů nebylo toliko formálním úkonem vedeným jen snahou prodloužit tuto lhůtu, Nejvyšší správní soud učinil se znalostí popsané e-mailové komunikace.

15. Problematika vazby právní úpravy, na jejímž základě lze účastníkovi zabránit v nahlížení do určité části správního spisu, a soudní ochrany poskytované ve správním soudnictví není nová. V různých obměnách se s ní lze setkat např. při soudním přezkumu zamítnutí vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 3044/10, usnesení ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1392/11); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], ale i v jiných oblastech např. při přezkumu správních rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1112/19, body 25. až 29.). V těchto rozhodnutích jako neodporující ústavním předpisům Ústavní soud vyhodnotil přístup správních soudů, které svou zvláštní procesní aktivitou kompenzují skutečnost, že účastník nemohl nahlížet do určité části správního spisu. Vyžaduje-li to zachování práva na soudní ochranu, tak tato zvláštní procesní aktivita soudu může nabýt i podoby přezkumu správního rozhodnutí bez vázanosti soudu žalobními body [tj. může vést až k prolomení § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 25. 2. 2010 č. j. 1 As 83/2009-60)]. Nejvyšší správní soud již v minulosti zmínil, že určitá forma této zvláštní procesní aktivity soudu, má své místo i v situaci, kdy daňový subjekt nemá přístup do vyhledávací části daňového spisu. Konkrétně v bodu 47. rozsudku ze dne 29. 1. 2021 č. j. 2 Afs 188/2019-51 zdůraznil, že za situace, kdy daňový subjekt zásadně do vyhledávací části daňového spisu nemá přístup, je třeba, aby tento jeho procesní deficit kompenzoval správní soud. Ústavní soud konstatuje, že zmíněné prolomení § 75 odst. 2 s. ř. s. je až krajní formou postupu soudu, která je vyhrazena pouze pro případy, kdy soudní ochranu nelze zajistit jinak. Před vydáním prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu v posuzované věci plně postačilo, aby se Nejvyšší správní soud důkladně seznámil i s vyhledávací částí spisu, aby ověřil, že ve vyhledávací části spisu jsou jen takové listiny, u nichž to zákon (§ 65 daňového řádu) umožňuje, a aby vyhodnotil, zda výše zmíněná e-mailová komunikace má relevanci při posuzování účelovosti oznámení platebních výměrů, kterou posuzoval na základě uplatněné kasační námitky.

16. Podle náhledu Ústavního soudu nebylo třeba, aby se první rozsudek Nejvyššího správního soudu jakkoli zmiňoval, že ve vyhledávací části spisu je i zmíněná e-mailová komunikace, neboť to s ohledem na její obsah nebylo třeba. Ústavní soud se ztotožňuje se zmínkou ve druhém rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je napaden ústavní stížností, že v e-mailu byl zachycen právní názor zaměstnance finančního úřadu k otázce účelovosti postupu finančního úřadu, který však pro správní soud není určující. Správní soudy totiž nejsou vázány právním názorem zaměstnanců správních orgánů. Ústavním předpisům neodporuje, když otázku účelovosti určitého postupu finančních orgánů (zde: oznámení platebních výměrů) posuzují z objektivního hlediska prizmatem toho, kdy a v jaké podobě byl postup činěn, co mu v řízení předcházelo a zda dosavadní procesní vývoj dává podklad pro závěr, že daňové řízení skutečně dospělo do stadia, které odůvodňuje vydání platebních výměrů. Z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu je patrné, že se Nejvyšší správní soud zaměřil na hodnocení právě těchto skutečností. Okolnost, zda měl dotyčný zaměstnanec správce daně obavy o to, zda finanční úřad svůj postup obhájí, pak není rozhodná pro závěr, zda šlo nebo nešlo o účelový úkon. Pro takový záměr má naopak význam charakter posuzovaného úkonu a procesní vývoj, který mu předcházel. Vše navíc v situaci, kdy v e-mailu vyjádřené pochyby nevedly k vyhovění odvolání autoremedurou [§ 113 odst. 1 písm. a) či b) daňového řádu], ačkoli byly vyjádřeny právě v souvislosti se zvažováním, zda autoremeduru nevyužít. Ústavní soud tudíž vyhodnotil, že nebylo třeba, aby první rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahoval zmínku, že vyhledávací část daňového spisu obsahuje i e-mailovou komunikaci, u níž Nejvyšší správní soud neshledal relevanci pro posuzované otázky. To však nic nemění na skutečnosti, že svůj první rozsudek Nejvyšší správní soud vydal při vědomí toho, že v neveřejné části správního spisu je zmíněná e-mailová komunikace. Současně to ani nic nemění na faktu, že hodnocení daňové prekluze v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu pokrývá i okolnost, že v daňovém spise je založena citovaná e-mailová komunikace, a z tohoto důvodu byla námitka daňové prekluze (včetně její části týkající se e-mailu) nepřípustná pro druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud neporušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že danou námitku ve svém druhém rozsudku označil za nepřípustnou.

17. Okrajově v ústavní stížnosti stěžovatel zmínil, že e-mailová komunikace podle jeho názoru odporuje zásadě dvojinstančnosti daňového řízení, neboť zaměstnanec orgánu prvního stupně konzultoval otázku, zda odvolání vyhovět autoremedurou, se zaměstnancem odvolacího orgánu. Ústavní soud připomíná, že dvojinstančnost správního řízení není ústavně chráněná hodnota, proto námitka porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti. K tomu lze dodat, že e-mail byl psán po podání odvolání (zmiňuje se v něm, že odvolání již bylo podáno), tudíž konzultace v e-mailu nemohla ovlivnit podobu platebních výměrů (rozhodnutí napadených odvolání) a v tomto smyslu jakkoli kolidovat s dvojinstančností daňového řízení. Konzultace se týkaly využití autoremedury, přičemž institut autoremedury ovšem sám o sobě představuje zákonem předvídanou výjimku z principu dvojinstančnosti daňového řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 76/2007-48, bod 21.). Z tohoto důvodu nemá valný význam posuzovat, zda v souvislosti s autoremedurou nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru