Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 890/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Červené Poříčí
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
Byt
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.890.20.1
Datum podání24.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

308/2015 Sb.

89/2012 Sb., § 2257

99/1963 Sb., § 132, § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 890/20 ze dne 9. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Touškové, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. ledna 2020 č. j. 12 C 326/2019-162, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a obce Červené Poříčí, sídlem Červené Poříčí 27, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že se Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") dopustil porušení jejího práva na "spravedlivý proces" (sc. - na soudní ochranu), garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pročež nenaplnil svou úlohu stanovenou čl. 90 Ústavy.

2. Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 8 580 Kč s příslušenstvím, jež představovala náklady na vymalování bytu vedlejší účastnice, který stěžovatelka jako nájemkyně užívala. Dále uvedený soud stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 17 516,40 Kč a zaplatit České republice náklady řízení, o nichž bude rozhodnuto samostatným usnesením.

II.

Stěžovatelčina argumentace

3. Stěžovatelka uvádí, že má pochybnosti o souladu napadeného rozsudku s ústavními principy a o tom, zda jej lze považovat za spravedlivý. Dále je třeba se zabývat provedeným dokazováním, neboť z něho vyplývá právní hodnocení věci, které vykazuje zásadní nedostatky. V návaznosti na to tvrdí, že její rodinní příslušníci byt vymalovali, byť jen částečně. Upozorňuje, že k rozsahu výmalby při běžné údržbě bytu se nevyjadřuje ani výkladové stanovisko, ani judikatura Nejvyššího soudu či odborná literatura, a že tento rozsah výslovně neřeší ani nájemní smlouva.

4. Okresní soud při právním hodnocení běžné údržby vycházel z nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu, avšak jím vyslovené závěry z tohoto nařízení nevyplývají. Jeho interpretace okresním soudem je dle stěžovatelky svévolná, zcela k tíži nájemce, bez opory v platném právu. Je totiž sporné, jak často by se měl byt vymalovat, v jakém rozsahu a jakou barvou. Má za to, že svou částečnou výmalbou své právní povinnosti dostála, když byt předala ve stavu způsobilém řádnému užívání, a že okresní soud na ni "přehodil" povinnost pronajímatele vůči budoucímu nájemci bytu.

5. Okresní soud, jak stěžovatelka dále namítá, nesprávně hodnotil listinu nazvanou "Ukončení nájemní smlouvy" ze dne 11. 3. 2019, když ji považoval za dohodu o ukončení nájmu. Z textu dané listiny totiž jednoznačně neplyne, kdo měl výmalbu provést. V této souvislosti stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že nepřistoupil k jejímu výslechu, ač tomu právně i fakticky nic nebránilo, a že v důsledku toho došlo k jednostranné a svévolné interpretaci obsahu listiny.

6. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že je osobou pokročilého věku, jejím jediným příjmem je starobní důchod, a tudíž splňuje kritéria postupu podle § 150 občanského soudního řádu. Okresnímu soudu přitom vytýká, že nezjišťoval její majetkové a příjmové poměry, a přesto ji zatížil povinností úhrady nákladů řízení v nezanedbatelné výši, a že současně a priori vyloučil aplikaci uvedeného ustanovení s tím, že má podezření, že obrana a jednání stěžovatelky neodpovídají její pravé a svobodné vůli. Tu ale nezkoumal a spokojil se se svými dojmy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Ústavní stížnost je vyjádřením nesouhlasu s tím, jak okresní soud zhodnotil provedené důkazy, případně jak interpretoval a na jím zjištěný skutkový stav aplikoval § 2257 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 308/2015 Sb. Stěžovatelka tvrdí, že byt, který jako nájemkyně užívala, vedlejší účastnici - pronajímatelce předala vymalovaný, byť jen částečně, čímž svým povinnostem plynoucím z nájemního vztahu plně dostála, přičemž upozorňuje, že způsob vymalování není v žádném předpise (ani v nájemní smlouvě) stanoven.

11. Posouzení skutkové a (následně) právní otázky, tedy v jakém stavu se konkrétně předmětný byt v době předání vedlejší účastnici nacházel a zda splnila svou povinnost běžné údržby, jak plyne z výše uvedených ustanovení, je plně věcí obecných soudů. Jak patrno z ústavní stížnosti, stěžovatelka si je dobře vědoma toho, že Ústavní soud do jejich rozhodování není oprávněn zasahovat, přesto však právě to požaduje. Namítá, že postup okresního soudu nese rysy svévole (či libovůle), přesto se však konkrétní tzv. kvalifikované vady v soudním rozhodování z ústavní stížnosti nepodávají, a ani z jejího obsahu je nelze vyvodit.

12. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že okresní soud provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, načež uvedl, k jakému skutkovému závěru dospěl; skutečnost, že s ním stěžovatelka nesouhlasí, zásadně opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá, neboť jak ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně připomíná, k "přehodnocování" hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy není oprávněn, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit stěžovatelčin nesouhlas s právním posouzením věci v rovině podústavního práva, neboť věcná nesprávnost (nezákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Dlužno podotknout, že právě s ohledem na skutečnost, že právní předpis výslovně nedefinuje rozsah (způsob) výmalby bytu z hlediska "běžné údržby", je na obecných soudech, aby na základě vlastního uvážení s ohledem na konkrétní okolnosti případu zhodnotily, zda nájemce svou povinnost splnil, či nikoliv.

13. Vznáší-li stěžovatelka výhrady k hodnocení výše označené listiny (viz sub 5), z napadeného rozsudku plyne, že okresní soud měl sice za to, že stěžovatelka se zavázala uhradit náklady na vymalování, nicméně závěr o stavu bytu v době předání primárně učinil na základě dalších důkazů a stěžovatelčinu povinnost jej řádně vymalovat pak vyvodil z výše uvedených právních předpisů. Z toho plyne, že námitka stěžovatelkou v této souvislosti vznesená, tedy že ji okresní soud k okolnostem podpisu listiny "Ukončení nájemní smlouvy" nevyslechl, je bezpředmětná, neboť i kdyby jí (hypoteticky) Ústavní soud přisvědčil, na výsledek řízení by to žádný vliv nemělo. Okresní soud však v tomto ohledu nijak nepochybil, neboť stěžovatelka, jež byla v soudním řízení zastoupena kvalifikovanou osobou - advokátem, se soudních jednání nezúčastnila a svého slyšení se ani nedomáhala.

14. Stejně tak se stěžovatelka nedomáhala použití § 150 občanského soudního řádu, přičemž samotná skutečnost, že účastník řízení je vyššího věku a pobírá starobní důchod, důvodem postupu podle uvedeného ustanovení není. Stěžovatelčino tvrzení, že okresní soud a priori aplikaci tohoto ustanovení vyloučil, neodpovídá skutečnosti, neboť úvaha o účelovém jednání stěžovatelky či členů její rodiny nebyla učiněna v této souvislosti.

15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru