Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 89/21 #2Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
presumpce/neviny
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.89.21.2
Datum podání12.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 43 odst.1, § 44


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 89/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 6 Tdo 797/2020-5730, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 9 To 57/2019-5504 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. 56 T 7/2013-5355, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným pod body I, II a III zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným v jednočinném souběhu s účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (ad I), účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (ad II) a účastenstvím ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (ad III), jichž se - zkráceně řečeno - dopustil spolu se spoluobviněnými P. Š. a K. N. jednáním spočívajícím v protiprávním vkladu vlastnického práva k nemovitostem na základě padělaných dokladů a podvodného vylákání překlenovacích úvěrů na základě padělaných dokumentů. Za uvedené jednání a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 7 T 84/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 12. 2011 sp. zn. 3 To 31/2011, zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku městského soudu ze dne 17. 3. 2017 sp. zn. 40 T 13/2014 a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, z rozsudku městského soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 56 T 9/2012, byl stěžovatel podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byly ve vztahu ke stěžovateli zrušeny výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 3 To 1/2018, výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku městského soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 56 T 9/2012, výrok o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 40 T 13/2014, výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu ze dne 5. 12. 2011 sp. zn. 3 To 31/2011 a výrok o trestu z rozsudku krajského soudu ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 7 T 84/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Městský soud ve věci rozhodoval opakovaně. Jeho první rozsudek ze dne 17. 3. 2017 sp. zn. 40 T 13/2014 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 5 To 49/2017 byl ohledně stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 15 Tdo 195/2018-I.-216 z důvodu nedostatečného skutkového vyjádření tehdy užité právní kvalifikace skutku, tj. účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

4. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti je podstatný závěr městského soudu, že na základě učiněných skutkových zjištění není pochyb o tom, že stěžovatel měl dominantní úlohu při fungování (včetně finančních toků) mnohočetného řetězce obchodních společností, které ovládal prostřednictvím jednotlivých nastrčených osob včetně spoluobviněného P. Š., kdy tyto osoby vystupovaly v orgánech společností pouze formálně, zpravidla v postavení tzv. bílých koňů. Městský soud shledal, že stěžovatel měl prokazatelně vůči spoluobviněnému P. Š. nadřízenou pozici a že jeho obhajoba, že se na žádném podvodném jednání nepodílel a o ničem nevěděl, byla provedenými důkazy vyvrácena. Naopak bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel přinejmenším poskytl pomoc ke spáchání jak úvěrových podvodů, tak trestného činu podvodu, a to opatřením prostředků, konkrétně tím, že předal spoluobviněnému K. N. složku s padělanými doklady, i když nepochybně věděl, co je obsahem této složky. Podle závěru městského soudu v řízení nebylo s určitostí prokázáno, že by stěžovatel trestnou činnost zosnoval nebo řídil, proto ho uznal vinným toliko účastenstvím ve formě pomoci.

5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu vrchní soud v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že městský soud respektoval závazné pokyny obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 15 Tdo 195/2018-I.-216, nové řízení provedl v souladu s procesními předpisy a dokazování provedl v potřebném rozsahu v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu, což mu umožnilo učinit správné skutkové závěry. Mimo jiné zdůraznil, že městský soud naprosto oprávněně s ohledem na výsledky provedeného dokazování poukázal na dominantní roli stěžovatele při fungování celého řetězce obchodních společností, který stěžovatel ovládal prostřednictvím jednotlivých "nastrčených" osob, a to včetně finančních toků. Podle názoru vrchního soudu městský soud při respektování závěrů zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu jednání stěžovatele také správně právně kvalifikoval. Jako oprávněné neshledal ani námitky stěžovatele proti uloženému trestu. Poukázal na to, že městský soud ve prospěch stěžovatele kromě jiného zohlednil i dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula a kterou lze již hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou. Podotkl ale, že stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody za jinou, nesbíhající se trestnou činnost, a byl-li mu nyní uložen souhrnný trest odnětí svobody, který zahrnuje odsouzení za čtyři odsuzující rozsudky a celkem sedm závažných trestných činů, pak je nutno považovat uložení trestu odnětí svobody ve výměře šesti a půl roku, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, za odpovídající postih.

6. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K dovolací argumentaci stěžovatele, jejíž podstatou bylo zpochybnění jakékoli vědomé účasti na jednání, jímž byl napadenými rozhodnutími uznán vinným (kterou uplatnil i v podané ústavní stížnosti), Nejvyšší soud odkázal na argumentaci městského soudu a vrchního soudu, se kterou se ztotožnil. Zdůraznil, že sám stěžovatel v průběhu řízení uvedl, že vše běželo samospádem a žádné pokyny dávat nemusel. Přestože spáchání trestné činnosti od počátku trestního řízení popírá, jeho vina byla prokázána celým řetězcem nepřímých důkazů, přičemž nelze přehlížet výpověď spoluobviněného K. N., který mimo jiné uvedl, že byl kontaktován stěžovatelem k sehnání fiktivního kupce na rozestavěný byt s tím, že potřebuje bance prokázat prodej této nemovitosti, na niž čerpal úvěr, a že složku s podklady pro banku dostal od stěžovatele. Obhajobě stěžovatele, že mu nebylo známo, že doklady předávané spoluobviněnému K. N. nejsou v pořádku, bylo podle Nejvyššího soudu možno jen stěží uvěřit, a to v souvislosti s nezpochybnitelným zjištěním, že to byl právě on, kdo měl dominantní postavení ve společnosti, což nepřímo vyplývá i ze skutečnosti, že zisky z trestné činnosti "protekly" postupně více společnostmi jím ovládanými. Za zásadní považoval Nejvyšší soud skutečnost, že stěžovatel byl osobou dlouhodobě podnikající v realitní činnosti, tudíž si, s ohledem na jeho prokazatelně nadřízený vztah k ostatním zúčastněným osobám, musel být vědom toho, jaké dokumenty se záměrem uskutečnění prodeje nemovitostí svým spolupracovníkům či jiným osobám předává.

7. Nejvyšší soud nedal stěžovateli za pravdu ani ohledně námitek proti výši uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení (též uplatněnou v ústavní stížnosti). S poukazem na rozhodnutí soudů nižších stupňů konstatoval, že v tomto ohledu nelze odhlížet od dalších skutečností, zejména složitosti věci a okolnosti, že stěžovateli byl uložen trest za sedm trestných činů, kdy ve všech případech jde o typově nejzávažnější druh trestné činnosti. Při včasnosti rozhodování soudů o vině a trestu v označených trestních věcech by u stěžovatele nepochybně přicházelo v úvahu uložení trestu na samé horní hranici trestní sazby. Dodal, že nelze přehlížet ani to, že v reálném souběhu stěžovatel spáchal šest trestných činů, z čehož plyne, že vyloučena nebyla ani možnost jeho zvláštního postihu podle § 43 odst. 1 věta za středníkem trestního zákoníku. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal promítnutí časových momentů délky trestního řízení a odstupu spáchání v jednotlivých rozsudcích popsaných skutků, jak je městský soud zohlednil při stanovení druhu a výměry trestu v sankcích stěžovateli uložených, za odporující záměru vyjádřenému v § 39 odst. 3 trestního zákoníku, resp. zakládající vadu dosahující ústavního rozměru, na niž by měl reagovat vydáním kasačního rozhodnutí.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí, že ho obecné soudy odsoudily za účastenství na trestných činech jiných osob, aniž by pro jeho účast na dané trestné činnosti měly pádné důkazy. Tvrdí, že s celou věcí kolem padělaných smluv nemá nic společného a že k prokázání jemu vytýkaného jednání neexistují žádné přímé důkazy. K tomu rozebírá výpovědi spoluobviněných, zdůrazňuje, že v řízení nebylo vyhověno jeho obsáhlým důkazním návrhům a uzavírá, že rozhodující soudy nemohly zjistit a ani nezjistily jeho konkrétní jednání, kterým by se měl dopustit účasti na trestné činnosti jiných osob.

9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá neústavnost postupu Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval již podruhé. Podle přesvědčení stěžovatele své závěry vyslovené v prvním rozhodnutí o dovolání svým druhým rozhodnutím popřel. I když městský soud v novém řízení upravil skutkovou větu, důkazní stav zůstal podle stěžovatele podobný, tj. nebyl vyslechnut žádný nový svědek či opatřena nová listina výslovně svědčící o tom, že danou trestnou činnost organizoval nebo řídil. To obecné soudy vyřešily tak, že ho v novém řízení uznaly vinným pouze z účastenství ve formě pomoci. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí obecným soudům vytkl, že jejich závěry o hierarchii a nadřazenosti stěžovatele ostatním osobám v realitní kanceláři jsou nejasné, což však popřel ve svém druhém rozhodnutí, kde uvedl, že jeho prvním rozhodnutím ve věci nebyla zpochybněna vlastní samotná a vědomá participace stěžovatele na trestné činnosti, jíž se podle tehdejšího závěru soudů nižších stupňů měl účastnit jako organizátor.

10. Stěžovatel má rovněž za to, že mu byl uložen velmi vysoký nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody, aniž by byla zohledněna nepřiměřená délka trestního řízení. Zdůrazňuje, že ani v jednom řízení, v nichž byl postupně odsuzován, ho stát nebyl schopen odsoudit bez zbytečných průtahů, a že za takové situace měly obecné soudy zvažovat možnost upuštění od uložení souhrnného trestu, což namítal v dovolání, ale dovolací soud na tuto námitku výslovně nereagoval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší převážně totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

14. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

15. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud dospěl k ve výroku popsanému skutkovému ději na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých nepřímých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Jeho úvahám nelze nic vytknout.

16. Vrchní soud považoval závěry učiněné městským soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v § 2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani zde Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení a považuje postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní.

18. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud druhým rozhodnutím ve věci popřel své závěry vyslovené v prvním rozhodnutí o dovolání stěžovatele, tak ani zde mu nelze dát za pravdu. Městský soud v novém řízení znovu provedl celé hlavní líčení, tj. znovu vyslechl stěžovatele i další obviněné i drtivou většinu svědků (pouze u několika svědků strany souhlasily s přečtením jejich předchozí výpovědi), a podle takto zjištěného skutkového stavu nově uznal stěžovatele vinným účastenstvím ve formě pomoci. Na podkladě výsledků provedeného dokazování neměl žádné pochybnosti o hierarchii vztahů mezi stěžovatelem a dalšími osobami a o jeho dominantním postavení ve společnosti. Plně tak respektoval první rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci, ve kterém bylo poukazováno na nedostatečné vymezení účasti stěžovatele na souzené trestné činnosti. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že Nejvyšší soud svůj závěr učiněný v prvním rozhodnutí svým druhým rozhodnutím popřel, pokud uvedl, že prvním rozhodnutím nebyla zpochybněna vlastní participace stěžovatele na trestné činnosti. Nejvyšší soud v původním řízení pouze upozornil na nedostatečné vymezení účasti stěžovatele na souzené trestné činnosti a na potřebu jeho upřesnění, z čehož neplyne, že by zpochybnil samotnou účast stěžovatele na dané trestné činnosti.

19. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu rozhodující obecné soudy postupovaly také při posouzení výměry uloženého trestu. Při ukládání trestu byla ve prospěch stěžovatele mimo jiné zohledněna i doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Obecné soudy shodně zdůraznily, že stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody za jinou, nesbíhající se trestnou činnost, a že mu za této situace byl uložen souhrnný trest odnětí svobody, který zahrnuje odsouzení za čtyři odsuzující rozsudky a celkem sedm závažných trestných činů. Podle Ústavního soudu za tohoto stavu nelze považovat uložení trestu odnětí svobody ve výměře šesti a půl roku, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, za trest nepřiměřeně přísný. Ani v tomto směru tedy postup obecných soudů nelze posoudit jako neústavní. Nadto nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkou možnosti upuštění od uložení souhrnného trestu. Názor Nejvyššího soudu na důvodnost této námitky je zřejmý z napadeného rozhodnutí (zejména body 57 a 58), v němž přesvědčivě a logicky vysvětluje, že uložený trest je spíše mírný s ohledem na okolnosti případu, odůvodňující naopak fakultativní možnost zvláštního přísnějšího postihu podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku. V takové situaci je podle Ústavního soudu nadbytečné, aby k takovému závěru Nejvyšší soud doplňoval, že není namístě uplatnění fakultativního zmírnění postihu podle § 44 trestního zákoníku.

20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

21. Vzhledem k tomu, že soudce IV. senátu Pavel Šámal byl na základě usnesení III. senátu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2021 č. j. IV. ÚS 89/21-20 vyloučen z projednávání věci, bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 10 odst. 1 usnesení pléna Ústavního soudu Org. 01/21, o rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2021.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru