Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 89/06Usnesení ÚS ze dne 02.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou práv... více
Věcný rejstříkVlastnictví
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.89.06
Datum podání21.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 159 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 89/06 ze dne 2. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha, Holečkova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, č.j. 29 Odo 703/2004/141, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, č.j. 14 Cmo 275/2003-91, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2002, č.j. 44 Cm 92/2000-60, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, která jejich vydání předcházela, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i ostatním účastníkům známy.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 403/03. Bez dalšího upřesnění označuje odůvodnění za příliš stručná. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 588/03 v souvislosti s poučovací povinností soudu, které soudy dle jeho názoru nedostály. Žaloba stěžovatele na určení, že je členem zde specifikovaného bytového družstva a nájemcem zde uvedeného bytu, který toto družstvo vlastní, byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Stěžovatel má tedy patrně za to, že jej soudy měly poučit, koho by měl žalovat.

Stěžovatel vyjadřuje celou řadu námitek, které se sice rozhodované věci týkají, nemají však pro otázku správnosti a zákonnosti rozhodnutí obecných soudů velký význam. Uvádí, že soudům samotným nebyl jasný okruh pasivně legitimovaných osob a že odvolací soud se při svém rozhodování řídil neúčinným zněním právního předpisu. Dovozuje, že odvolací soud zamítl jeho žalobu z jiného důvodu než soud nalézací a znovu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, nález sp.zn. II.ÚS 523/02. Dále v ústavní stížnosti uplatňuje i svůj názor, který vyjádřil už v dovolání, že závěr o pasivní legitimaci družstva u tohoto typu žaloby je nesprávný.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Nalézací i odvolací soud setrvaly na argumentaci použité v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud se podrobněji vyjádřil ke stěžovatelovým námitkám, přičemž uvedl, že dle jeho názoru ústavní stížnost z větší části postrádá ústavní rozměr a neobsahuje ani v úrovni tvrzení odpověď na otázku, čím by měl Nejvyšší soud zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud rozhodoval o přípustnosti dovolání, které bylo podáno podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a shledal je nepřípustným. Nerozhodoval tedy ve věci samé.

Vyjádření soudů byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel se znovu ke stanovisku soudů vyjádřil, avšak jeho replika nepřinesla žádnou novou argumentaci. V podstatě rovněž setrvává na svých námitkách rozvedených v ústavní stížnosti.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).

Ústavní soud je zajedno s názorem Nejvyššího soudu formulovaným v jeho vyjádření, a sice, že argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavní rozměr. Odkazy na jednotlivé nálezy jsou vytržené z kontextu příslušných nálezů a po jejich prostudování je zřejmé, že nedopadají na stěžovatelovu situaci. Rozhodnutí soudů všech stupňů jsou přehledným a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Pokud stěžovatel není s to přijmout myšlenku, kterou vyjadřují, není to chyba na straně soudů, tím méně zásah do jeho základních práv. Problematika poučovací povinnosti je v judikatuře soudů řešena tak, že soud účastníka nepoučuje o otázkách hmotného práva, neboť by to bylo významným narušením zásady nezávislosti soudů. Judikát citovaný stěžovatelem se týká restituční věci, ve kterých byl vzhledem k účelu restitucí uplatňován specifický přístup spojený však pouze s tímto účelem.

Jestliže se soudy I. a II. stupně ve svých odůvodněních rozcházejí ve vymezení okruhu pasivně legitimovaných subjektů, neznamená to, že stěžovatelovu žalobu zamítly z odlišného důvodu. Důvodem zamítnutí byl fakt, že žalovaný nebyl pasivně legitimován. Na tomto důvodu se soudy shodly a proto bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Rozdíl v názoru na další skutečnosti nebyl pro rozhodnutí relevantní. S tím souvisí i poznámka stěžovatele, že odvolací soud rozhodoval podle jiného znění občanského soudního řádu, než měl. Tento závěr z dikce rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá a soud rozhodoval naprosto v souladu se zákonem. V dalším lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje.

Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru