Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 889/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Restituce
Stát
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.889.20.1
Datum podání24.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.2, § 151 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 889/20 ze dne 19. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Karla Rotta, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2019 č. j. 12 Co 301/2019-351, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v návětí uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnující princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 28. 5. 2019 č. j. 55 C 179/2018-296 nahradil projev vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu v rozsudku definovaných pozemků, k jednomu ze stěžovatelem požadovaných pozemků žalobu II. výrokem zamítl a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud tak rozhodl v řízení, v němž se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle žalované s odůvodněním, že je nositelem nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Stát je vlastníkem pozemků, jejichž vydání se stěžovatel domáhá, a jejich správa byla svěřena Státnímu pozemkovému úřadu, který podle stěžovatele neplnil svou zákonnou povinnost nabízet vhodné náhradní pozemky. Obvodní soud po vymezení základních okruhů rozhodných pro daný typ sporu neshledal žádnou překážku pro vydání stěžovatelem požadovaných pozemků až na jeden pozemek, který již byl vydán jiným oprávněným osobám.

3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že žalobu stěžovatele zamítl k několika dalším pozemkům; jinak vyhovující I. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (I. výrok). Ústavní stížností napadeným výrokem stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů před soudy obou stupňů částku ve výši 37 268 Kč. Věcná změna prvostupňového rozsudku se týkala pozemků přiléhajících k rybníku, kdy městský soud vysvětlil - s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - specifika tohoto typu pozemku a s tím spojenou nevhodnost jeho vydání jako náhradního pozemku.

4. K výroku o náhradě nákladů řízení městský soud po zdůraznění výjimečnosti situace, kdy lze považovat náklady státu za zastoupení advokátem za účelně vynaložené, uvedl následující:

"Odvolací soud v této věci dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména souběžně ve velkém počtu po celé republice vedená restituční řízení o témže restitučním nároku, se zřetelem k původnímu charakteru odňatého pozemku, jeho ocenění, charakteru vydávaných pozemků v jiném řízení a v tomto řízení, rozsahu restitučního nároku, posouzení věci nikoli jen z hlediska jazykového výkladu právní normy, ale celkového účelu zákona o půdě ohledně nároku na vydání náhradních pozemků, opakované novelizace aplikované právní normy, k nimž bylo přihlíženo, se tato věc svou náročností vymyká problematice běžných sporů o vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě. Tyto okolnosti také zvolený právní zástupce státu v řízení uplatňoval. Za této situace má odvolací soud zastoupení žalované advokátem za odůvodněné a náklady na toto zastoupení za účelně vynaložené."

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že musel podat větší počet žalob na nahrazení projevu vůle spočívající v povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (které vzal později v určitém rozsahu zpět), neboť se nemohl zúčastnit vlivem nesprávně stanovené ceny původních pozemků mnoha výběrových řízení na náhradní pozemky. Proto u něj existovala důvodná obava, že jeho restituční nárok na vydání náhradních pozemků nakonec nebude z čeho uspokojit. Důvod, proč nebylo stěžovatelově žalobě v řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí, plně vyhověno, je i podle stěžovatele v tom, že pozemky, které byly předmětem řízení, nebyly vhodné k vydání jako náhradní pozemky. Nadto stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastnice je podle jeho názoru zcela personálně a finančně vybavena k hájení svých zájmů, a proto jí vynaložené náklady za právní zastoupení advokátem nemohou být, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti blanketně odkazuje, považovány za účelně vynaložené. Podle stěžovatele je také zcela zřejmé, že kdyby tyto žaloby nepodal, vedlejší účastnice by mu pozemky dobrovolně v odpovídající hodnotě nikdy nevydala. O účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení vedlejší účastnice pak lze podle stěžovatele pochybovat i proto, že za vedlejší účastnici mohl jednat například Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Rozhodnutí městského soudu je tedy podle stěžovatele jednoznačně překvapivé.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svou povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

10. Uvedené závěry platí také pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného soudního procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Tak je tomu i v posuzované věci.

11. Uvádí-li stěžovatel, že nepodal-li by velké množství žalob na výše specifikované nahrazení projevu vůle, hrozila by neexistence dostatečného počtu náhradních pozemků pro uspokojení jeho restitučního nároku, je jeho argumentace poněkud spekulativní; sice nelze vyloučit, že takováto "žalobní strategie" mohla vést k tomu, že si stěžovatel "vybral" ty nejlepší náhradní pozemky, na druhou stranu ale nelze upřít opodstatněnost závěru, k němuž relevantní (shora citovaná) část odůvodnění rozsudku městského soudu směřuje. Tedy, že postup zvolený stěžovatelem je pro systém vypořádávání restitučních nároků nepřiměřeně zatěžující. Tento závěr městského soudu je ostatně posilován souhlasným stanoviskem samotného stěžovatele (srov. jeho nepřímé přitakání východisku městského soudu v bodu 22. ústavní stížnosti), že některé jím požadované pozemky nebyly pro vydání vhodné. O jejich povaze [a tedy eventuální (ne)vhodnosti k uspokojení restitučních nároků] přitom stěžovatel minimálně v některých případech věděl (mohl vědět), a proto sám mohl zvážit, zda je vydání některých jím požadovaných pozemků například vzhledem k jejich funkční souvislosti s ostatními pozemky realizovatelné [srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5045/2015].

12. Na druhou stranu lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že městský soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku nevypořádal s jeho námitkou, zda vedlejší účastnici mohl v daném řízení zastupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ovšem vzhledem k výše popsanému bagatelnímu rozsahu, jakož i vzhledem k vysvětlenému postupu samotného stěžovatele v řízení, neshledal Ústavní soud důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu proti napadenému výroku rozsudku městského soudu.

13. Ústavní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho dílčím výrokem) nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné odstraňovat vadu podání spočívající v absenci plné moci právní zástupkyně stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru