Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 886/21 #1Usnesení ÚS ze dne 04.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.886.21.1
Datum podání05.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

449/2006 Sb., § 32 odst.6

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 886/21 ze dne 4. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Průšy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. října 2019 č. j. 15 Co 288/2019-378, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Mysliveckého spolku Trnava Bratřice, sídlem Jetřichovec 49, Pacov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z dalších k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. 5 C 22/2015-326 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost přijmout stěžovatele za svého člena (výrok I.), dále soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.).

3. Uvedeným rozsudkem rozhodl okresní soud poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2018 č. j. 29 Cdo 467/2016-192 zrušil předchozí rozsudky okresního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil v předmětné věci závazný právní názor, že § 32 odst. 6 zákona č. 449/2021 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), nezakládá (sám o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu. Jelikož se v dané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává, že by přihlášce stěžovatele o členství konkurovaly přihlášky dalších osob, které nejsou vlastníky či nájemci honebních pozemků, a že by vedlejší účastník na úkor stěžovatele přijal za členy tyto osoby (některou z nich), shledal Nejvyšší soud závěr krajského soudu, že vedlejší účastník je povinen přijmout stěžovatele za svého člena, za odporující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

4. Okresní soud v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí poukázal na to, že domáhal-li se stěžovatel žalobou, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost přijmout stěžovatele za svého člena, vedlejší účastník tuto povinnost v průběhu tohoto řízení na základě vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 15. 6. 2015 č. j. 5 C 22/2015-125 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 15 Co 512/2015-157 (které byly výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu následně zrušeny), splnil, byť pod tíhou exekuce vedené pod sp. zn. 5 EXE 185/2016, když na členské schůzi konané dne 18. 9. 2016 byl stěžovatel za člena přijat. Okresní soud dovodil, že pro účely tohoto sporu je rozhodné, že nárok stěžovatele byl vedlejším účastníkem uspokojen, povinnost, které se stěžovatel domáhal, vedlejší účastník splnil. Okresní soud za této situace neshledal důvod o povinnosti vedlejšího účastníka znovu rozhodovat, a proto žalobu zamítl. Okresní soud však pro účely rozhodování o nákladech tohoto řízení konstatoval, že povinnost vedlejšího účastníka přijmout stěžovatele za svého člena nebyla dána. Okresní soud především poukázal na svoji vázanost právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v této věci, za situace, kdy v předmětné věci nedošlo z hledisek posouzení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti v důkazní situaci a ve skutkových ztvrzeních účastníků k žádným změnám. Z provedeného dokazování okresní soud dovodil, že podal-li stěžovatel jako vlastník honebního pozemku a člen honebního společenstva přihlášku k přijetí za člena vedlejšího účastníka jako mysliveckého sdružení, které má v nájmu od honebního společenstva honební pozemky, nebylo při rozhodování vedlejšího účastníka o zamítnutí této přihlášky porušeno přednostní právo stěžovatele podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. I když se o členství ucházely i jiné osoby, nebyly tyto osoby také přijaty, tedy nebyly upřednostněny na úkor stěžovatele, a to v rozhodné době ani v době bezprostředně navazující. Protože přednostní právo stěžovatele jako vlastníka honebního pozemku nebylo porušeno, nebyl důvod k uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi stěžovatele přijmout.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dovodil, že nedošlo-li po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu k žádné změně ve skutkovém stavu věci ohledně podmínek § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, okresní soud správně dovodil svoji vázanost právním názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem posuzované věci (které naopak zohlednily soudy obou stupňů ve svých zrušených rozhodnutích), z právního rámce věci vymezeného judikaturními závěry Nejvyššího soudu ve zrušujícím rozhodnutí plyne, že nepřijal-li vedlejší účastník za své členy na úkor stěžovatele jiné osoby, které nejsou vlastníky či nájemci honebních pozemků, nemohlo se aktivovat přednostní právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena vedlejšího účastníka podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti a žádný takový nárok zde stěžovateli nevznikl. Proto stěžovatelem zmiňované okolnosti související se zrušením původního mysliveckého sdružení (jehož byl stěžovatel členem), založením nového mysliveckého sdružení již bez účasti stěžovatele a nepřijímáním jakýchkoliv nových členů, aby vedlejší účastník nemusel upřednostnit a přijmout za člena stěžovatele, nejsou podle krajského soudu pro posouzení stěžovatelem uplatněného práva významné a jeho nárok na přijetí za člena vedlejšího účastníka podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti neodůvodňují.

6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021 č. j. 27 Cdo 337/2020-404 bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že dovoláním napadenou otázku výkladu § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, krajský soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i se závazným právním názorem, vyjádřeným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že nejsou-li další zájemci o členství v žalovaném spolku, jimž právo přednosti nesvědčí, nemohlo dojít k aktivaci přednostního práva stěžovatele na přijetí za člena žalovaného spolku. Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (samo o sobě a bez dalšího) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatou honitbu.

II.

Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že ve svém kasačním rozsudku mechanicky aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu o konkurenci přihlášek žadatelů o členství v mysliveckých spolcích (tedy týkající se přednostního práva vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je pronajata honitba), aniž by zohlednil specifika posuzovaného případu, v důsledku čehož aplikoval nesprávnou judikaturu. Stěžovatel poukazuje na to, že v posuzované věci členové vedlejšího účastníka zrušili předchozí myslivecké sdružení a založili nové myslivecké sdružení (nyní spolek) jen proto, aby zabránili stěžovateli (a dalším dvěma osobám, ve všech případech vlastníkům honebních pozemků) ve členství v mysliveckém sdružení (spolku), a tím ve výkonu práva myslivosti. Jediným účelem takového nemravného jednání tak podle stěžovatele bylo obejít § 32 odst. 6 zákona o myslivosti a současně tak vyloučit možnost konkurence přihlášek stěžovatele (a dalších dvou vlastníků honebních pozemků) s přihláškami současných členů vedlejšího účastníka, kteří ve většině žádné honební pozemky nevlastní. Stěžovatel poukazuje na to, že obcházení zákona přitom právní řád nepřipouští [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 119/01(N 47/30 SbNU 9); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. S ohledem na okolnosti posuzované věci neměla být podle stěžovatele na daný případ aplikována judikatura Nejvyššího soudu upravující konkurenci přihlášek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 27 Cdo 484/2017 a judikatura v něm uvedená), ale naopak judikatura upravují obcházení zákona [např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 119/01 (N 47/30 SbNU 9), usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 31/05 (U 10/37 SbNU 733), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1934/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1430/2007, rozsudek ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, rozsudek ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5799/2016 a rozsudek ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 268/2016].

9. Stěžovatel dovozuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud svým rozhodnutím poskytl soudní ochranu nemravnému a šikanóznímu jednání vedlejšího účastníka, které prokazatelně obchází zákon a jako takové je v rozporu s dobrými mravy. Mechanická aplikace judikatury Nejvyšším soudem tak představuje přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [srov. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)].

10. Stěžovatel je proto přesvědčen, že krajský soud (vázán předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu) interpretoval a aplikoval příslušné ustanovení zákona o myslivosti ve spojení s judikaturou Nejvyššího soudu natolik extrémně, že svým postupem vybočil z mezí ústavnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatele na soudní ochranu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

14. Ústavní soud především poukazuje na to, že domáhal-li se stěžovatel podanou žalobou, aby okresní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost přijmout stěžovatele za svého člena, okresní soud v předmětné věci správně dovodil, že vedlejší účastník tuto povinnost v průběhu tohoto řízení splnil, když na členské schůzi konané dne 18. 9. 2016 byl stěžovatel za člena přijat. Vzhledem k tomu, že povinnost, které se stěžovatel domáhal, vedlejší účastník splnil, neměl okresní soud důvod o povinnosti vedlejšího účastníka rozhodovat, a proto žalobu zamítl. Závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem se pak promítl pouze do rozhodování soudu o nákladech řízení, které však stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.

15. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že obecné soudy při svém následném rozhodování respektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho kasačním rozsudku, a to, že § 32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá (sám o sobě) právo vlastníka honebního pozemku na přijetí za člena mysliveckého spolku, který má pronajatu honitbu a že vedlejší účastník tak nebyl povinen přijmout stěžovatele za svého člena. Nejsou-li totiž další zájemci o členství v žalovaném spolku, jimž právo přednosti nesvědčí, nemohlo dojít k aktivaci přednostního práva stěžovatele na přijetí za člena žalovaného spolku. Uvedený názor včetně závěrů obecných soudů z tohoto názoru vycházející, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

16. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně pořádal se stěžovatelem zdůrazňovanými okolnostmi souvisejícími se zrušením původního mysliveckého sdružení (jehož byl stěžovatel členem), založením nového mysliveckého sdružení již bez účasti stěžovatele a nepřijímáním jakýchkoliv nových členů, aby vedlejší účastník nemusel upřednostnit a přijmout za člena stěžovatele. Tyto okolnosti neshledal krajský soud pro posouzení stěžovatelem uplatněného nároku významnými, a to s ohledem na Nejvyšším soudem provedený výklad § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, a to za situace, kdy předmětné věci přihlášce stěžovatele o členství nekonkurovaly přihlášky dalších osob, které nejsou vlastníky či nájemci honebních pozemků, které by vedlejší účastník na úkor stěžovatele přijal za členy. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud přiléhavými ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k problematice obcházení zákona, protože výše popsané účelové jednání vedlejšího účastníka nemělo na rozhodování o přijetí stěžovatele za člena vedlejšího účastníka vliv.

17. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu. Výklad podústavních právních předpisů a sjednocování judikatury civilních soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva přísluší Nejvyššímu soudu (§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv Ústavnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí, odkazujíc na zásadu zdrženlivosti a na princip sebeomezení, být oprávněn posuzovat výklad těchto norem pouze tehdy, bylo-li by jejich použití v konkrétním případě byla důsledkem výkladu, jenž by extrémně vybočil z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny spočívajících např. v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3180/18). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí (zejména) Nejvyšší soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1886/19). Nadto jsou-li rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní posuzovanou věc.

18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a jelikož ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru