Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 885/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
odůvodnění
vlastnické právo/ochrana
nájemné
Nebytové prostory
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.885.14.1
Datum podání07.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420, § 442

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 885/14 ze dne 20. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Olgy Řeháčkové, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Pod Hybšmankou 3090/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 25 Cdo 1887/2013-90, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2013 č. j. 19 Co 362/2012-69 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2012 č. j. 8 C 95/2011-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. března 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 C 95/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, doručenou okresnímu soudu dne 28. července 2011, domáhala po České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení částky 1 802 704,80 Kč z titulu náhrady škody vzniklé jí v souvislosti se snížením hodnoty výnosů z pronájmu nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky v k. ú. Hradec Králové. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že v rámci restitucí jí byly v roce 1990 vráceny nemovitosti, které pronajímá. V roce 1978 byl v bezprostřední blízkosti objektů B1 a B6 - ve vzdálenosti jednoho metru - postaven silniční nadjezd. V důsledku toho jsou nebytové prostory prakticky nevětratelné (prach, hluk, exhalace), není zabezpečeno denní osvětlení, a objekty jsou obsazeny nájemci jen částečně. Stěžovatelka proto požadovala za období dvou roků rozdíl mezi nájmem, který by mohla pobírat a mezi výší nájmu, který ve skutečnosti pobírá, tj. rozdíl ve snížení hodnoty výnosů z pronájmu objektů B1 a B6. Okresní soud v Hradci Králové žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, na základě odvolání podaného stěžovatelkou, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka podala ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti spatřovala porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soud prvního stupně neprovedl jí navrhovaný důkaz, a to místním šetřením, a dále, že nebyla řádně poučena podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ani vyzvána, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností za situace, kdy odvolací soud stavěl své rozhodnutí na odlišném právním názoru než okresní soud. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1437/07, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, I. ÚS 437/03 a I. ÚS 212/06.

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Oba soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Přitom i Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že pokud byl v době vydání nemovitostí nadjezd vybudován a užíván, a stěžovatelka převzala nemovitosti do svého vlastnictví ve stavu, v jakém se tehdy nalézaly, nejde o odškodnitelnou újmu, neboť samotná existence nadjezdu není zásahem do vlastnického práva stěžovatelky, jímž by došlo ke snížení jejího majetkového stavu oproti stavu předchozímu.

Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Pokud stěžovatelka namítá neprovedení navrženého důkazu místním šetřením, k tomu je nutno uvést, že krajský soud souhlasil s procesní námitkou stěžovatelky, ovšem dále stěžovatelce vysvětlil, že vzhledem k vesměs jiným závěrům ohledně důvodů pro zamítnutí žaloby, než které učinil okresní soud, však nebylo třeba skutkový stav věci doplňovat v odvolacím řízení, případně rozsudek okresního soudu rušit a věc vracet k doplňování soudu prvého stupně. Odvolací soud tak potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož výroková část je věcně správná, i když založil své rozhodnutí na jiném právním posouzení věci, než učinil soud prvního stupně.

Ústavní soud z obsahu soudního spisu a zejména z dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, založeném v soudním spisu pod číslem listu 75 až 80, ověřil, že stěžovatelka námitku o porušení poučovací povinnosti odvolacím soudem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. v průběhu dovolacího řízení neuplatnila a vznesla ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelce nic nebránilo námitku v dovolacím řízení uplatnit. Pokud tak neučinila, ač měla k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 863/09, I. ÚS 2545/08 a II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz). K tomu pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř., podle něhož odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaném dovolání, je odůvodněno zcela v souladu s ustanovením § 243f písm. 3. o. s. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje.

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatelka nenamítala a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. května 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru