Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 88/97Usnesení ÚS ze dne 19.09.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.88.97
Datum podání12.03.1997

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 88/97 ze dne 19. 9. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 88/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. F. a M.V., oba zastoupeni advokátem JUDr. A.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 1997, sp. zn. 20 Co 664/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 4 C 386/92, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M.P., jako účastníka řízení a JP,. jako vedlejšího účastníka,

takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 12. 3. 1997 doručena ústavní stížnost, která po odstranění vad návrhu byla, doplněna podáním doručeným dne 17. 4. 1997. Stěžovatelé v ní napadají výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, jímž tento soud zamítl návrh stěžovatelů, kterým se domáhali určení, že jsou vlastníky části pozemků parc.č. 214/l-role o výměře 901m2, parc. č. 214/2-role o

1

výměře 397m2 a parc. č. 222-role o výměře 23m2, v k.ú. S.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že soudy obou stupňů návrh na vydržení vlastnického práva k uváděným pozemkům hodnotily pouze z hlediska zásad obsažených v ustanovení § 135a ve vztahu k ustanovení § 200 zákona č. 131/1982 Sb. a zcela opomněly posoudit návrh z hlediska ustanovení § 872 odst. 6 zákona č. 509/1991 Sb. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v potřebném rozsahu prokázali, že až v polovině roku 1992 doložitelně zjistili, že s předmětnými pozemky nejsou oprávněni disponovat, neboť původní vlastníci pozemků nebyli ochotni respektovat uzavřené kupní smlouvy z roku 1971, když byli zřejmě poučeni o tom, že smlouvy nebyly předloženy k registraci, a proto ze zákona zanikly. V návaznosti na to pak předmětné pozemky prodali obchodní společnosti JP. V tomto postupu spatřují rozpor s dobrými mravy a ze strany soudů porušení zákona. Stěžovatelé se tak cítí poškozeni na svých vlastnických právech, zaručených v č1. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhují zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje předepsané obsahové i formální náležitosti. K posuzované věci si tedy vyžádal od Krajského soudu v Brně a od vedlejšího účastníka, společnosti JP., v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádření a od Okresního soudu v Uherském Hradišti spis vedený pod sp. zn. 4 C 386/92.

Ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 1997 předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedla, že soud byl nucen respektovat kogentní ustanovení zákona (§ 872 odst. 5 občanského zákoníku), i když si osobně myslí, že z lidského hlediska tato platná právní úprava není spravedlivá. Podle názoru soudu totiž bezdůvodně znevýhodňuje držitele pozemků a možnost vydržení pozemků oproti režimu

2

vydržení budov nebo movitých věcí.

Vedlejší účastník, JP., se k ústavní stížnosti vyjádřil podáním ze dne 27. 6. 1997. V něm uvedl, že je nesporným vlastníkem předmětných nemovitostí, což bylo potvrzeno rozsudky obou soudů. K tomu pak dodává, že navrhovatelé sice splnili formální podmínky vydržení podle § 135a odst. 1 zákona č. 131/1982 Sb., avšak podle odst. 2 téhož ustanovení pokud jde o pozemek nebo jeho část, mohl vlastnictví nabývat pouze stát a občan nabyl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání v rozsahu uvedeném v § 200 cit. zákona. Tyto úkony však navrhovatelé neučinili. Následně neuplatnili ani nárok upravený v § 872 odst. 5 zákona č. 509/1991 Sb. a neuplatněním tohoto práva v zákonné lhůtě právo navrhovatelů zaniklo. Vedlejší účastník proto považuje ústavní stížnost za irelevantní.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřazeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Nedostatek takového postupu však ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o.s.ř. Přesto považoval Ústavní soud za vhodné posoudit, zda provedená skutková zjištění a na základě nich učiněné právní závěry spojené s aplikací příslušných ustanovení nevybočily z mezí ústavnosti. Ani zde však Ústavní soud neshledal nic, co by zakládalo neústavnost interpretace aplikovaných ustanovení.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 386/92, s jehož obsahem se seznámil, stěžovatelé vzhledem k tomu, že se domáhali určení vlastnictví vydržením, nezpochybnili zjištění, že tzv. kupní

3

IV. ÚS 88/97

smlouvy z roku 1971, resp. potvrzení, že původní vlastníci prodávající své pozemky za smluvené částky, které obdrželi, nemají náležitosti smlouvy o převodu nemovitosti a že ani nebyly registrovány s Státním notářstvím, jak požadovala tehdy platná právní úprava. Není ani pochyb o tom, že stěžovatelé předmětné pozemky od roku 1971 užívali v dobré víře, a to prokazatelně do roku 1989, kdy se začalo jednat o případné koupi pozemků vedlejším účastníkem. Navíc někdy kolem roku 1990, jak vyplývá z výpovědi stěžovatele při jednání před Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 14. 6. 1995, na základě informace u notářky zjistil, že smlouvy z roku 1971 nebyly registrovány, a proto k převodu vlastnictví nedošlo. Za daného stavu tedy svědčilo stěžovatelům právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků ve smyslu ustanovení § 135a odst. 2 zákona č. 131/1982 Sb. Toto právo však stěžovatelé neuplatnili.

Novelou občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb., konkrétně ustanovením § 872 odst. 5, byl stanoven, pokud nedošlo k dohodě, vznik práva na uzavření kupní smlouvy. Toto právo mohli stěžovatelé uplatnit nejpozději do 31. 12. 1992. Vzhledem k tomu, že tak neučinili, toto právo zaniklo. Proto nemůže obstát tvrzení stěžovatelů, že až v polovině roku 1992 doložitelně zjistili, že s předmětnými pozemky nejsou oprávněni disponovat. Navíc je třeba připomenout, že kupní smlouvy, které uzavíral vedlejší účastník s původními vlastníky nemovitostí, byly uzavřeny ve dnech 22. 5. 1991, 23. 5. 1991 a 18. 9. 1992, tedy v době, kdy stěžovatelé mohli uplatnit svá práva podle příslušných ustanovení občanského zákoníku.

K námitce stěžovatelů, že soudy obou stupňů zcela opomněly posoudit podaný návrh ze dne 29. 12. 1992 z hlediska ustanovení § 872 odst. 6 zákona č. 509/1.991 Sb., je třeba uvést, že v ústavní stížnosti není uvedený návrh nijak konkretizován. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 872 odst. 6 cit. zákona, to lze použít v případě započetí i té doby, kdy bylo možné uzavřít dohodu o osobním užívání pozemku, a po kterou měl právní

4

předchůdce vydražitele pozemek nepřetržitě v držbě. V dané věci však toto ustanovení nepřichází v úvahu, neboť stěžovatelé z hlediska zápočtu doby neměli žádného právního předchůdce.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelé měli dostatek právních prostředků k tomu, aby svou záležitost ohledně vydržených pozemků uvedli do pořádku. Samozřejmě jim nic nebránilo ani v tom, aby ve stanovené lhůtě uplatnili právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru