Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 87/97Nález ÚS ze dne 09.10.1998Okamžik ztráty vlastnického práva původním vlastníkem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
důkaz/formální posouzení
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 119/12 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.87.97
Datum vyhlášení15.10.1998
Datum podání12.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

215/1919 Sb.

220/1922 Sb.

329/1920 Sb., § 26, § 28


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 87/97 ze dne 9. 10. 1998

N 119/12 SbNU 171

Okamžik ztráty vlastnického práva původním vlastníkem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v senátě o ústavní stížnosti K. C.

M proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12.

1996, čj. 30 Ca 48/96-22, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu v Hradci Králové, okresního pozemkového úřadu, ze

dne 18. 1. 1996, čj. RP 1 3877/1529/R-828/96/B/Bu, za účasti

Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, za

souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 1996,

sp. zn. 30 Ca 48/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.12.1996, sp. zn. 30 Ca

48/96, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci

Králové, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 1. 1996, čj. RP

1 3877/1529/R-828/96/B/Bu, jímž bylo rozhodnuto podle ustanovení

§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatelka není vlastníkem pozemku

dle bývalé PK č. kat. 69 (v KN sloučeném do parc.č. 68/1 a 360/1)

v k.ú. Š. a nenáleží jí za něj náhrada, stěžovatelka orgánům

veřejné moci vytýká, že svým procesním postupem, ale i způsobem

věcného rozhodnutí její věci, porušily článek 90 Ústavy ČR a dále

čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho jí bylo

znemožněno v rozporu se zákonem domoci se vlastnického práva.

Navrhuje proto, aby Ústavní soud po projednání věci obě napadená

rozhodnutí zrušil.

Z obsahu vyžádaných spisů ve věci dosud rozhodujících orgánů

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka požádala ve smyslu § 9 odst.

1 zákona o půdě u Okresního úřadu Hradec Králové, pozemkového

referátu dále jen "pozemkový úřad") o restituci vlastnického práva

ke shora označenému pozemku. Pozemkový úřad své zamítavé

rozhodnutí odůvodnil tím, že k pozbytí majetku původního

vlastníka, od něhož stěžovatelka odvozovala své nároky jako jeho

vnučka, došlo před rozhodným obdobím, tj. před 25. únorem 1948,

a to v důsledku jejich záboru státem již podle zákona č. 215/1919

Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového, (dále jen

"záborový zákon"), a dále s poukazem na to, že knihovní vložka č.

36 pro k.ú. Š. byla dne 18.3.1949 zrušena. S ohledem na to tedy

pozemkový úřad dospěl k závěru, že nebyla splněna jedna ze

základních zákonných podmínek restituce podle zákona o půdě. Za

této situace se podle odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu

nemohl realizovat dne 6.5.1949 správní akt bývalého ONV v D.,

č.j. Zn 611/29-2/5-1949 (výměr - rozhodnutí o výkupu podle § 1

odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.), v jeho části týkající se okresu

Hradec Králové, katastrálního území Š. knihovní vložky č. 36,

parc. č. 69 o výměře 0,4683 ha, když zmíněným rozhodnutím bývalého

ONV v D. není prokázáno vlastnické právo původního vlastníka.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek

ke krajskému soudu, v němž zejména poukazovala na existenci

listin, které předložila pozemkovému úřadu jako podklad pro

rozhodnutí z období po roce 1945, souvisejících s národní správou

a zahrnutím předmětného pozemku pod režim právních předpisů

týkajících se pozemkové reformy v ČR po roce 1945. Konkrétně

poukazuje na rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ze dne

29. dubna 1947, č. III NS-380/96-1946, týkajícího se zrušení

národní správy, v němž je sporná nemovitost uvedena jako

vlastnictví J. C. M. st. Stejně tak poukazuje na to, že sporná

nemovitost je uvedena ve výkazu půdy v soupisu pozemkového majetku

podléhajícího revizi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první

pozemkové reformy, v platném znění, a konečně na to, že předmětná

nemovitost byla zahrnuta do přídělové listiny čj. 188239/48- 24

jako konfiskovaný majetek podle dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené skutečnosti

v opravném prostředku tvrdila, že v dosavadním řízení nebylo

dostatečně prokázáno, že původní vlastník ztratil vlastnické právo

k pozemku již před rozhodným obdobím. Krajský soud v Hradci

Králové, který o opravném prostředku rozhodoval, dospěl k závěru,

že pozemkový úřad úplně zjistil skutkový stav věci a učinil o ní

i správný právní závěr, a proto rozhodnutí pozemkového úřadu

potvrdil s odůvodněním, že původní vlastník pozbyl svého

vlastnického práva k předmětné parcele mimo rozhodné období. Tento

svůj závěr opřel o ustanovení § 16 záborového zákona, podle něhož

knihovní soudy uváděly zabraný majetek v patrnost knihovní

poznámkou na listu vlastnickém. I pokud tato poznámka v knihách

nebyla, nemohl se nikdo dovolávati, že bez své viny nevěděl

o záboru pozemkového majetku vysloveném v § 1 záborového zákona.

Krajský soud ve svém rozhodnutí dále poukazuje na to, že zároveň

s poznámkou na listu B, že je statek zabrán, vyznačovala se nad

nadpisem vložky a nebo na listu A pozemkové knihy poznámka "zábor"

či "zabráno". Krajský soud z toho, že v průběhu přezkumného řízení

bylo prokázáno, že parcela č. 69-louka v k.ú. Š. byla zapsána

v knihovní vložce č. 36 pro katastrální obec Š., okres Hradec

Králové, jako knihovní těleso na jejím listu A a na listu B, kam

se zapisovala věcná práva, vztahující se ke knihovním tělesům, je

pak zápis: "Podle usnesení Státního pozemkového úřadu v Praze ze

dne 21. května 1921 č.j. S385 poznamenává se, že nemovitosti zde

zapsané zabrány jsou státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č.

215 Sb. z. a n., a dále že na listu A knihy je navíc výrazná

poznámka "zabráno", dovodil, že z těchto skutečností zcela

jednoznačně vyplývá, že původní vlastník pozbyl svého vlastnického

práva k předmětné nemovitosti ve zcela jiné době, než je zákonem

o půdě předvídáno, a proto se na uplatněný restituční nárok

o vydání parcely č. 69 v Š. zákon o půdě vůbec nevztahuje. Na této

skutečnosti podle krajského soudu nemohou změnit nic ani námitky

stěžovatelky, zejména pak zmiňovaná rozhodnutí, neboť na základě

nich nemohl jejich adresát ztratit něco, co už dávno neměl.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Hradci

Králové jako účastník řízení uvedl, že ústavní stížnost je

založena na polemice s odůvodněním napadeného rozsudku, v němž

bylo soudem dostatečně vysvětleno, proč bylo shledáno rozhodnutí

pozemkového úřadu zákonným a restituční nárok stěžovatelky

neopodstatněným, neboť předmětná parcela přešla do vlastnictví

státu mimo rozhodné období stanovené zákonem o půdě

a stěžovatelkou zmiňované doklady z let 1947 až 1948 nemohou na

věci nic změnit. Dále krajský soud ve svém vyjádření zdůrazňuje,

že v soudním řízení nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ve

smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, když soud na

základě podaného opravného prostředku přezkoumal zákonnost

nepravomocného rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy

třetí o.s.ř. v řádném jednání, vedeném za přítomnosti právního

zástupce - advokáta stěžovatelky, přičemž všem účastníkům bylo

umožněno, aby se ke konstatovanému obsahu správního spisu

pozemkového úřadu vyjádřili a vyslovili se i k napadenému

správnímu rozhodnutí. V soudním řízení byla dodržena zásada

rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a pokud

stěžovatelka označuje rozhodnutí za nikoliv "nestranné", zaměňuje

nestrannost soudu s věcnou správností, respektive pro ni

nesprávností rozsudku. Z uvedených důvodů krajský soud navrhuje,

aby byla ústavní stížnost pro nedůvodnost zamítnuta.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, to však jen potud, pokud tyto soudy postupují ve

své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru

se Ústavní soud zabýval výtkami stěžovatelky vznesenými k postupu

orgánů veřejné moci dosud ve věci rozhodujících a zaměřil také

svoji pozornost na otázku posouzení závěrů, k nimž orgány veřejné

moci dospěly při řešení otázky ztráty vlastnického práva původního

vlastníka předmětného pozemku, neboť v daných souvislostech nemohl

pominout své vlastní závěry, které mimo jiné i k této otázce

učinil v plenární věci, vedené pod sp. zn. Pl.ÚS 1/95, publikované

pod č. 32 svazek 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Zápis v pozemkové knize "Podle usnesení Státního pozemkového

úřadu v Praze ze dne 21. května 1921 č.j. S385 poznamenává se, že

nemovitosti zde zapsané zabrány jsou státem podle zákona ze dne

16. dubna 1919 č. 215 Sb. z. a n.", ve spojení s poznámkou

"zabráno" na listu A pozemkové knihy, o který orgány veřejné moci

opírají svůj závěr o okamžiku ztráty vlastnického práva původním

vlastníkem, podle právní úpravy, obsažené v předpisech týkajících

se I. pozemkové reformy, představoval první fázi převzetí

vlastnictví k majetku státem. Tato první fáze spočívala ve

vyrozumění vlastníka o tom, které nemovitosti se stát (pozemkový

úřad) rozhodl převzít podle svého pracovního plánu. Pozemkový úřad

oznámení o zamýšleném převzetí podal u knihovního soudu, v jehož

knihách byl dotčený nemovitostní majetek zapsán, soud pak nařídil

poznámkou zamýšlené převzetí ve svých knihách (viz příslušná

ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku

pozemkového, příslušná ustanovení zákona č. 329/1920 Sb. z. a n.,

o převzetí a náhradě za zabraný majetek, ve znění zákona č.

220/1922 Sb. z. a n.). K právnímu převzetí, tj. k nabytí

vlastnictví k zabranému majetku státem, došlo pak tím, že na návrh

pozemkového úřadu soud provedl vklad vlastnického práva pro stát.

Pokud pozemkový úřad rozhodl o přídělu, směně či zcizení

zabíraných nemovitostí dříve než došlo k jejich převzetí, byl

vklad proveden již přímo na nového vlastníka (viz § 26 a § 28

zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., o převzetí a náhradě za zabraný

majetek, ve znění zákona č. 220/1922 Sb. z. a n.). Vzhledem

k tomu, že v posuzovaném případě, v knihovní vložce č. 36 pro

katastrální obec Štěnkov je na listu B poslední zápis č.d. 596 ze

dne 30. května 1921, korespondující pouze první fázi převzetí

předmětného pozemku státem a orgány veřejné moci se v dosavadních

řízeních nezabývaly otázkou vkladu vlastnického práva na stát

podle výše citovaného ust. § 26, resp. na eventuální jiné subjekty

ve smyslu § 28 zákona č. 329/1920 Sb. z. a n., je Ústavní soud

toho názoru, že závěr o tom, že předmětná nemovitost přešla na

stát mimo tzv. rozhodné období, není dostatečně podložen. Ústavní

soud připouští, že skutečnosti a dostupné listiny, týkající se

majetkoprávního osudu předmětného pozemku v období po provedení

poznámky záboru, jsou rozporuplné, nicméně tato skutečnost nemění

nic na závěru, že výše uvedený poslední zápis provedený na listu

B v knihovní vložce č. 36 pro obec Š. nepůsobil ztrátu

vlastnického práva původního vlastníka.

Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové nepřiznal stěžovatelce

postavení oprávněné osoby z důvodu, že původní vlastník ztratil

vlastnictví mimo rozhodné období vymezené zákonem o půdě, a opřel

tento závěr výlučně o poznámku záboru tohoto majetku vyznačenou

v příslušné knihovní vložce pozemkové knihy, zatím stěžovatelce

neposkytl dostatečnou ochranu jejích práv, čímž došlo k porušení

čl. 36 odst. 1, nikoli však čl. 11 odst. 1 Listiny,

předpokládající již vlastnictví konstituované. Závěrem je třeba

uvést, že Ústavní soud nikterak nepředjímá, zda ke ztrátě

vlastnického práva původního vlastníka došlo v rámci nebo mimo

rozhodné období, posouzení této otázky, byť eventuálně s výsledkem

nepříznivým pro postavení stěžovatelky jako osoby, která tvrdí, že

je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, spadá do výlučné

pravomoci orgánů veřejné moci, které však musí při posuzování

okamžiku ztráty vlastnického práva původního vlastníka vycházet

i z obsahu právních předpisů platných v době tvrzené ztráty

vlastnického práva, tedy právních předpisů týkajících se tzv. I.

pozemkové reformy v celém jejich systému.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §

82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru