Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 87/96Nález ÚS ze dne 26.06.1997K právu hospodaření k národnímu majetku podle bývalého hospodářského zákoníku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkúčastník řízení
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/8 SbNU 297
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.87.96
Datum podání21.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 3 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 87/96 ze dne 26. 6. 1997

N 87/8 SbNU 297

K právu hospodaření k národnímu majetku podle bývalého hospodářského zákoníku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

ústního jednání, v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele

R., a.s, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo

429/95, ze dne 11.12.1995,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním

na porušení čl. 11 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora označeného usnesení

Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí bývalé Státní

arbitráže pro hlavní město Prahu, čj. 40031/91/10-55, ze dne

27.12.1991, a řízení bylo zastaveno.

Ze spisu bývalé Státní arbitráže pro hlavní město Prahu, sp.

zn. 40031/91, vedeného nyní u Krajského obchodního soudu v Praze,

který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že obchodní dům

Bílá labuť, s.p. (dále jen "OD Bílá labuť, s.p."), se svým návrhem

ze dne 30.10.1991 domáhal u bývalé Státní arbitráže pro hlavní

město Prahu vydání rozhodnutí, v němž by byla stanovena povinnost

v uvedeném řízení žalovanému - V. s. h. m. P.(dále jen "V.s."),

jehož právním pokračovatelem je vedlejší účastník tohoto řízení

I., i. a r.o.s.v P.(dále jen "I.") - uzavřít hospodářskou smlouvu

o bezúplatném převodu práva hospodaření k objektu Obchodní dům H.

M. - P. (dále jen "OD M."), a to na základě hospodářské smlouvy č.

41/79, o způsobu a podmínkách převzetí a budoucího provozu objektu

občanské vybavenosti, uzavřené právním předchůdcem s.p. OD Bílá

labuť, s.p. PRIOR, Pražské obchodní domy (dále jen" PRIOR, s.p.")

s V. s., v jejímž čl.4 se V.s., jako organizace zajišťující

investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě pro hlavní město

Prahu, zavázala, že po právní moci kolaudačního rozhodnutí (která

později nastala dne 6.5.1991) převede na s.p. PRIOR, jako na

uživatele, k vybudovanému objektu OD M. správu národního majetku,

přičemž dodatkem č. l této smlouvy bylo dohodnuto, že tento převod

bude bezúplatný. Sporný objekt OD M. předal dodavatel V. s. jako

odběrateli zápisem o převzetí ze dne 30.4.1991. Po podání

arbitrážní žádosti OD Bílá labuť Státní arbitráž pro hlavní město

Prahu svým rozhodnutím ze dne 27.12.1991 arbitrážní žádosti

vyhověla. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání právní

pokračovatel V.s. - I. Praha, o jehož odvolání rozhodl Vrchní soud

v Praze. Rozsudkem čj. 7 Cmo 74/92-101, ze dne 22.7.1993, změnil

rozhodnutí státní arbitráže tak, že arbitrážní žádost zamítl. Toto

své rozhodnutí vrchní soud v podstatě odůvodnil tak, že

v privatizačním procesu byl OD Bílá labuť prodán kupní smlouvou ze

dne 27.5.1992, uzavřenou mezi Fondem národního majetku ČR (dále

jen" FNM"), jako prodávajícím a stěžovatelem jako kupujícím,

přitom podle čl. IX této kupní smlouvy sice podle názoru vrchního

soudu na akciovou společnost stěžovatele přešla práva a závazky ve

stejném rozsahu tak, jak z nich byl oprávněn nebo zavázán

privatizovaný podnik OD Bílá labuť, avšak prodejem OD Bílá labuť

akciové společnosti stěžovatele došlo k podstatné změně poměrů

oproti stavu, z něhož vycházela při svém rozhodování Státní

arbitráž pro hlavní město Prahu. Právo z hospodářské smlouvy č.

41/79 na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu práva hospodaření

k OD Mája na stěžovatele přejít nemohlo, neboť akciová společnost

nemohla být subjektem práva hospodaření s národním majetkem.

K podstatné změně poměrů došlo i na straně žalovaného, ježto podle

§ 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí

z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č.

10/1993 Sb., se dnem účinnosti novely, tj. dnem 1.1.1993, stalo

vlastníkem OD M. město Praha, jako zřizovatel žalovaného, takže

žalovaný tímto dnem právo hospodaření pozbyl a nemohl by tedy na

nikoho převést právo, které sám nemá. Poněvadž ke dni prodeje OD

Bílá labuť právo hospodaření k OD M. na OD Bílá labuť převedeno

nebylo, nestal se tento majetek předmětem kupní smlouvy ze dne

27.5.1992. Podle názoru vrchního soudu tedy neexistoval žádný

platný právní důvod, o nějž by se stěžovatelův nárok na bezúplatný

převod OD M. do jeho majetku opíral. Závazek ze smlouvy č. 41/79

k bezúplatnému převodu práva hospodaření mohl trvat jenom do doby,

kdy OD M. byl ve vlastnictví státu a kdy stranami této smlouvy

byly státní podniky, popřípadě jiné subjekty, které mohly mezi

sebou právo hospodaření převádět.

Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel

dovolání, v němž v podstatě uváděl důvody, které opakuje nyní

v ústavní stížnosti. O dovolání pak rozhodoval Nejvyšší soud ČR,

který rozsudkem, sp. zn. Odon 9/94/Hu, ze dne 23.3.1995, rozsudek

Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil uvedenému soudu

k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR, jak plyne z odůvodnění jeho

rozhodnutí,se sice v podstatě s uvedenými závěry vrchního soudu

ztotožnil, jeho rozhodnutí však zrušil proto, že podle jeho názoru

postupem soudu byla účastníku řízení - OD Bílá labuť, s.p., odňata

možnost jednat před soudem, když vrchní soud nesprávně dovodil ve

smyslu ustanovení § 107 o.s.ř., že na straně žalobce došlo

k procesnímu nástupnictví a pokračoval v řízení se stěžovatelem,

který v uvedeném sporu vystupovat jako účastník řízení neměl.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nedošlo podle hmotného práva na

straně žalobce k hmotněprávnímu nástupnictví, neboť práva

z hospodářské smlouvy č. 41/79 nepřešla na stěžovatele, v řízení

nedošlo ani k procesně- právnímu následnictví, a proto i nadále

měl na straně žalobce být účastníkem řízení OD Bílá labuť, s.p.

Vrchní soud v Praze, který ve věci dále rozhodoval, vydal dne

11.12.1995 usnesení, čj. 7 Cmo 429/95-137, jímž rozhodnutí Státní

arbitráže pro hlavní město Prahu , čj. 40031/91/10-55, ze dne

27.12.1991, zrušil a řízení zastavil, když v doplněném řízení

zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného u Obvodního

soudu pro Prahu l, že dne 17.11.1992 byl v uvedeném rejstříku na

základě rozhodnutí Ministerstva obchodu a cestovního ruchu ČR

zapsán výmaz OD Bílá labuť, s.p., bez likvidace, a tímto dnem tedy

tento podnik ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Poněvadž

právo z hospodářské smlouvy č. 41/79 na stěžovatele nepřešlo

a tato společnost se podle názoru Nejvyššího soudu ČR, jímž byl

vrchní soud vázán, nestala procesním nástupcem původního účastníka

řízení ve smyslu § 107 o.s.ř., bránila ztráta způsobilosti

původního účastníka řízení v pokračování řízení, a proto bylo

řízení zastaveno.

Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze směřuje ústavní

stížnost stěžovatele, v níž tento podrobně popisuje genezi sporu

ohledně jeho tvrzeného práva na bezúplatný převod vlastnického

práva k OD M. a polemizuje s právními názory jak vrchního, tak

Nejvyššího soudu ČR, jimiž podle názoru stěžovatele bylo porušeno

jeho ústavně zaručené právo, a to právo zaručované čl. ll odst.

l a 4 Listiny. Tvrdí, že v důsledku uvedených rozhodnutí mu bylo

znemožněno nabytí vlastnického práva k věci - OD M. - ve smyslu

hospodářské smlouvy č. 41/79 - došlo tedy podle něj v podstatě

k jisté formě vyvlastnění. Podle stěžovatele je v obecné rovině

základem porušení jeho ústavně zaručených práv pozitivistická

aplikace právních norem, což znemožňuje zcela jednoznačně pochopit

nespornou transformaci konkrétních práv a povinností a také

správnou aplikaci těchto právních norem, a to v souvislosti

s přeměnou společnosti na společnost demokratickou. Speciálně, jak

dále uvádí, spatřuje základ zásahu v aplikaci účinků kupní smlouvy

ze dne 27.5.1992, ve spojení s HS č. 41/79, ve spojení s dalšími

právními skutečnostmi, kdy vrchní soud nedokázal vyváženě posoudit

jejich význam v nových poměrech. Uvedený zásah je ovlivněn

především právním závěrem soudu v tom smyslu, že závazek ze

smlouvy č. 41/79 na uzavření smlouvy o převodu práva hospodaření

v sobě nezahrnuje i závazek převést právo vlastnické, a to proto,

že smluvní strany nepočítaly s tím, že předmět smlouvy získá

v budoucnu na základě zákona někdo jiný. Tento závěr považuje

stěžovatel za zjednodušení, nevystihující pravou podstatu možné

transformace právních vztahů. Jisté je, že podle uvedené

hospodářské smlouvy měl být objekt OD M. převeden bezúplatně do

správy bývalému s.p. PRIOR, posléze po jeho zániku na právního

předchůdce stěžovatele OD Bílá labuť, s.p. Od tohoto státního

podniku stěžovatel své právo na bezúplatný převod odvozuje,

nikoliv ovšem v podobě a formě převodu práva hospodaření, ale

práva vlastnického, což je podle něj právní závěr logický, který

v podstatě vychází z jeho dalšího závěru, a to, že kupní smlouva

ze dne 27.5.1992, uzavřená mezi stěžovatelem a FNM, je vlastně

kupní smlouvou o prodeji podniku, jak tomu nasvědčuje její text,

zejména v čl. IX a čl. III. Dalším obsahovým základem zásahu soudu

do ústavně zaručeného práva stěžovatele je podle něj také právní

závěr soudu o přechodu vlastnického práva ke spornému objektu na

obec na základě zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č.

10/1993 Sb. V této souvislosti poukazuje na to, že předmětný

objekt ke dni 31.12.1992 nebyl objektem rozestavěným, a tudíž

ustanovení § 3 odst. 3 citovaného předpisu není použitelné. Stejně

tak podle stěžovatele není možno aplikovat ani ustanovení § 3

odst. 4 citovaného zákona, neboť jak dále podrobně rozvádí, V.s.,

ani jejímu právnímu pokračovateli I. Praha, s ohledem na povahu

činnosti této investorské organizace a povahu vybudovaného

objektu, právo hospodaření tak, jak je definováno v ustanovení §

4 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., k uvedenému objektu nemohlo

svědčit. Stěžovatel je tedy toho názoru, že za situace, kdy V.s.

právo hospodaření k OD M. neměla, nemohl tento objekt přejít do

vlastnictví obce, a tudíž povinnost pokračovatele V.s. I. předat

objekt OD M. ve smyslu smlouvy č. 41/79 stále trvá. Konečně pak

stěžovatel považuje za nesprávný také závěr vrchního soudu

o nedostatku právního nástupnictví stěžovatele, který podle něj

pramení z neúplné aplikace kupní smlouvy ze dne 27.5.1992. V této

souvislosti znovu zdůrazňuje, že z čl. III a čl. IX uvedené kupní

smlouvy je třeba dovodit, že kupní smlouvou došlo ve skutečnosti

k prodeji podniku jako takového. V závěru pak stěžovatel uzavírá,

že jeho právo na bezúplatný převod OD M. na něj je jednoznačně

dáno, znovu zdůrazňuje,že jako právní nástupce OD Bílá labuť,

s.p., převzal veškerý jeho majetek, práva a povinnosti, které

s tímto majetkem souvisí, stejně jako závazky z činnosti podniku

jako takového, což ostatně dokazuje i fakt, že bylo přistoupeno

k výmazu OD Bílá labuť, s.p., bez jeho likvidace, neboť došlo

k právnímu nástupnictví, v opačném případě by byla likvidace

nutná. Není také myslitelné, aby převod práv u bývalého OD Bílá

labuť byl v protikladu s převodem povinností, které je stěžovatel

nucen plnit. Navrhl proto, aby ústavní stížností napadené usnesení

bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém podrobném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti rekapituluje genezi výstavby

objektu občanské vybavenosti - OD M. - a právních institutů, jimiž

byl jeho režim v jednotlivých fázích výstavby upraven. Především

zdůrazňuje, že stěžovatel nikdy nebyl vlastníkem OD M. a v jeho

prospěch neexistoval žádný závazek vedlejšího účastníka ani jeho

právního předchůdce - V. s. - uzavřít smlouvu o převodu

vlastnictví k uvedenému obchodnímu domu. K jednotlivým námitkám

stěžovatele pak dále poukazuje na ustanovení § 64 hospodářského

zákoníku (které doposud platí mocí ustanovení § 761 odst. 1

obchodního zákoníku), z něhož vyplývá, že subjektem práva

hospodaření k věcem ve vlastnictví státu mohou být pouze státní

organizace. Obchodní společnost tedy nemůže právo hospodaření

žádným způsobem nabýt. Z ničeho nevyplývá, že závazek převést

právo hospodaření by se mohl nějakým způsobem změnit na závazek

převést právo vlastnické, tím spíše pak ne, aby právo vlastnické

k majetku ve vlastnictví státu bylo převáděno na obchodní

společnost bezúplatně. Stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že

takový závěr je právně neudržitelný, neboť by prakticky vylučoval

jakoukoliv směnu zboží mezi státním podnikem a nestátními

subjekty. Při směně zboží v rámci tzv. obvyklého hospodaření podle

hospodářského zákoníku běžně docházelo k převodům národního

majetku do vlastnictví jiných organizací než státních (§ 69

hospodářského zákoníku), k takovým převodům docházelo na základě

hospodářských smluv, uzavíraných v rámci obvyklého hospodaření

podle ustanovení o příslušných druzích hospodářských závazků.

Nestátní subjekt směnou v rámci obvyklého hospodaření tedy nabýval

vlastnické právo k předmětu směny. V daném případě však původní

závazek zněl na převod správy národního majetku mimo obvyklé

hospodaření, tedy na uzavření budoucí smlouvy podle § 347

hospodářského zákoníku, a takový závazek se nemohl automaticky

přeměnit na závazek převést vlastnictví OD M. na obchodní

společnost. Poukazuje také na ustanovení § 125 odst. 3 písm. c)

hospodářského zákoníku, ve znění platném v době, kdy byla podána

arbitrážní žádost, v němž bylo stanoveno, že organizace jsou

povinny přistoupit na změnu nebo zrušení závazků v případech, kdy

po uzavření přípravné smlouvy nastaly nové skutečnosti, pro které

nebylo možno spravedlivě požadovat splnění příslušných závazků.

Tedy i hospodářský zákoník předpokládal možnost zrušení závazků

z přípravných smluv z důvodů tam uvedených. V daném případě však

došlo podle § 129b hospodářského zákoníku k zániku závazku uzavřít

budoucí smlouvu, ježto jeho plnění se stalo v důsledku podstatné

změny poměrů na stranách obou účastníků nemožným. Pojem podstatné

změny poměrů nebyl tedy v daných souvislostech použit účelově.

V závěru pak účastník řízení v souvislosti s přechodem vlastnictví

sporného objektu na hlavní město Prahu poukazuje na to, že jak

původně žalovaná V.s., tak i její právní pokračovatel I., byly

v postavení organizace zajišťující investorskou činnost ke

komplexní bytové výstavbě a pravomoc zřizovat, řídit a rušit tuto

organizaci mělo hlavní město Praha, takže ustanovení § 3 odst. 4

zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., tedy na

daný případ plně dopadá (ustanovením § 3 odst. 3 citovaného

předpisu ve svém rozhodnutí vrchní soud neargumentoval). Za

nepochopitelnou považuje účastník řízení stěžovatelovu

argumentaci, pokud se tento snaží dovodit, že žalovaná organizace,

ani její právní předchůdce nemohly být subjekty práva hospodaření,

neboť kdyby tomu tak bylo, pak není jasné, proč vůči těmto

subjektům podal žalobu a čeho se jí chtěl domoci. Navrhl proto

zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník řízení I. ve svém písemném vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti zdůrazňuje, že právo hospodaření

s národním majetkem a vlastnické právo jsou zcela odlišné formy

vztahu k majetku a je zcela bez diskuse, že při převodu práva

hospodaření s národním majetkem nedocházelo ke změně vlastnictví,

pouze ke změně subjektu, který vykonával právo hospodaření

s jednotlivým majetkem, a proto bylo možno tento majetek, resp.

jeho správu, převádět bezúplatně. Výklad stěžovatele, který vědom

si nemožnosti převést právo hospodaření s národním majetkem na

soukromou právnickou osobu, dovodil, že nelze-li převést právo

hospodaření, je třeba převést vlastnictví k objektu, považuje

vedlejší účastník za neudržitelný a zcela odporující uzavřené

smlouvě i jejímu účelu, přitom dále uvádí, že při použití termínů,

se kterými operuje náš právní řád, je nutno konstatovat, že

stěžovatel prostřednictvím soudu vymáhá poskytnutí daru. Pro

přiznání nároku na poskytnutí daru stěžovateli, ať již z majetku

obce nebo z majetku ČR, uzavřená smlouva o budoucím převodu práva

hospodaření není dostatečným podkladem. V další části pak vedlejší

účastník uvádí, že měl beze vší pochybnosti právo hospodaření

k předmětnému objektu ke dni 31.12.1992, které na něj přešlo podle

§ 293 odst. 2 hospodářského zákoníku splněním dodávky, přitom je

v současnosti rozpočtovou, dříve příspěvkovou, organizací, jeho

zřizovatelem je hlavní město Praha, a tudíž z uvedených

skutečností shodně jako vrchní soud dovozuje, že sporný objekt,

jehož byl investorem, přešel ke dni 1.1.1993 z vlastnictví ČR do

vlastnictví obce podle § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve

znění zákona č. 10/1993 Sb. Konečně vedlejší účastník uvádí, že

také podle jeho názoru u stěžovatele nedošlo k hmotněprávnímu ani

k procesnímu nástupnictví, a proto ze všech uvedených důvodů

rovněž navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu,

dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel

v důvodech své ústavní stížnost výslovně namítá porušení

vlastnického práva, zaručovaného čl. ll Listiny, a proto se

Ústavní soud věcí zabýval především z pohledu tohoto ustanovení.

Zkoumal tedy v prvé řadě, zda postupem obecných soudů nedošlo

k porušení vlastnického práva stěžovatele. V této souvislosti

Ústavní soud především odkazuje na svou již ustálenou judikaturu,

podle níž předmětem ochrany čl. ll odst. l Listiny je vlastnické

právo již konstituované. V tomto směru ani sám stěžovatel netvrdí,

že mu vlastnické právo ke spornému objektu OD M. vzniklo, ať již

ex lege nebo na základě jiné právní skutečnosti. Tvrdí pouze, že

mu postupem obecných soudů byl vznik tohoto práva znemožněn.

K tomu Ústavní soud uvádí, že ochrana vlastnického práva, uvedeným

článkem Listiny zaručovaná, nezahrnuje v sobě i právo na získání

majetku a nelze se proto dovolávat ochrany tohoto ustanovení

v souvislosti s tvrzením, že došlo ke znemožnění získání

vlastnického práva. Za tohoto stavu pak Ústavní soud dále

posuzoval, zda postupem obecných soudů nebylo porušeno právo

stěžovatele na soudní ochranu tak, jak vyplývá z čl. 36 a násl.

Listiny. Ani v tomto směru však porušení ústavně zaručených práv

ve vztahu ke stěžovateli neshledal. Stěžovatel svůj nárok na vznik

vlastnického práva ke spornému objektu, resp. nárok na jeho

bezúplatný převod, v podstatě dovozuje z hospodářské smlouvy č.

41/79 a jejího dodatku č. 1 v souvislosti s kupní smlouvou,

uzavřenou dne 27.5.1992, kterou uzavřel s FNM. Za skutkového

stavu, který byl obecnými soudy řádně zjištěn a je nepochybný,

totiž že účastníky hospodářské smlouvy č. 41/79 byly státní

organizace, předmětem této smlouvy byl budoucí převod práva

hospodaření k majetku, jehož vlastníkem byl stát, nelze právní

závěry obecných soudů, které tyto v dané věci zaujaly, považovat

za závěry vybočující z mezí ústavnosti, a to ani za existence

ujednání obsaženého v čl. III a čl. IX kupní smlouvy ze dne

27.5.1992, neboť právo na bezúplatný převod práva hospodaření

k národnímu majetku, který svědčil jedné státní organizaci proti

druhé, se rozhodně nemohlo při absenci výslovné právní úpravy,

vztahující se k této otázce, transformovat na právo na bezúplatný

převod práva vlastnického. (Opačný výklad zastávaný stěžovatelem

by naopak vedl k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva státu,

resp.v daném případě nyní již do vlastnického práva obce - hl.

města Prahy, když i závěry obecných soudů o přechodu vlastnického

práva k předmětnému objektu na obec ve smyslu ustanovení § 3 odst.

4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., nelze

považovat za závěry, které by nebyly ústavně konformní.)

Z uvedených důvodů proto Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru