Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 87/01Nález ÚS ze dne 04.10.2002Přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Přestupek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 122/28 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.87.01
Datum vyhlášení17.10.2002
Datum podání08.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

12/1997 Sb., § 7 odst.1 písm.a, § 7 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 132

99/1989 Sb., § 17 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 87/01 ze dne 4. 10. 2002

N 122/28 SbNU 63

Přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. M.,

proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20,

z 10. 11. 2000, ve spojení s rozhodnutími Policie ČR, Správa

hlavního města Prahy, Dopravní inspektorát hl. města Prahy, čj.

PSP - 868/DI - 99, z 11. 10. 1999, a Policie ČR, Obvodní

ředitelství Praha 9, Dopravní inspektorát, čj.

OR9-1754/PDS-DI-98, z 14. 7. 1999, za účasti Obvodního soudu pro

Prahu 4, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20,

z 10. 11. 2000, rozhodnutí Policie ČR, Správa hlavního města

Prahy, Dopravní inspektorát hl. města Prahy, čj. PSP - 868/DI

- 99, z 11. 10. 1999, a rozhodnutí Policie ČR, Obvodní ředitelství

Praha 9, Dopravní inspektorát, čj. OR9-1754/PDS-DI-98, z 14. 7.

1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí

obecného soudu a správních orgánů, kterými byl uznán vinným

přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.

Jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, rozhodnutím

Dopravního inspektorátu Obvodního ředitelství Prahy 9, Policie ČR

ze dne 14. 7. 1999, čj. OR9-1754/PDS-DI- 98, byl uznán vinným ze

spáchání přestupku ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 písm. b)

přestupkového zákona, a to tím, že dne 26. 10. 1998 okolo 19,00

hodin v Praze 9 na ulici Chlumecká ve směru z centra Prahy při

řízení motorového vozidla SPZ AED 36-06 nedodržel bezpečnou

vzdálenost za vozidlem Policie ČR SPZ AHC 39-41 a do tohoto zezadu

narazil, čímž měl porušit ustanovení § 7 odst. 1 písm. a), c)

zákona č. 12/1997 Sb. a dále ustanovení § 17 odst. 1 vyhlášky FMV

č. 99/1989 Sb., za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč

a povinnost uhradit státu náklady řízení v částce 1.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však

odvolací orgán Dopravní inspektorát hl. města Prahy, Správy

hlavního města Prahy, Policie ČR svým rozhodnutím, čj. PSP

- 868/DI - 99, z 11. 10. 1999, zamítl. Rozsudkem Obvodního soudu

pro Prahu 4, čj. 23 C 313/99-20, z 10. 11. 2000, byla posléze

zamítnuta i stěžovatelova žaloba, kterou se ve správním soudnictví

domáhal přezkumu zákonnosti rozhodnutí obou orgánů státní správy.

Stěžovatel již v podané žalobě poukazoval na dle jeho názoru

nezákonný postup dopravních inspektorátů Policie ČR, když namítal,

že z obsahu správního spisu, jakož i vyjádření účastníků dopravní

nehody a její dokumentace vyplynuly zcela jiné skutečnosti, než

které byly jejich podkladem. Nebylo vysvětleno, proč služební

vozidlo Policie ČR mělo poškozen levý přední blatník, levý práh

a levé přední dveře, s čímž se správní soud, ani oba policejní

orgány vůbec nevypořádaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále

namítá i to, že se obecný soud řádným způsobem nevypořádal ani

s jeho námitkami proti znaleckému posudku, který podle jeho názoru

nevzal v úvahu řadu faktorů, jež vyplynuly při zjišťování

okolností souvisejících s dopravní nehodou. Stěžovatel považuje za

nepochybné, že řidič vpředu jedoucího vozidla porušil ustanovení

§ 19 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., poněvadž svým

náhlým a nebezpečným manévrem ohrozil řidiče jedoucího za ním,

tedy stěžovatele, přičemž nedbal zmíněným právním předpisem

výslovně uložené zvýšené opatrnosti při odbočování mimo silnici.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje i na skutečnost, že před

zahájením správního řízení byla ze spisu vyjmuta veškerá

dokumentace týkající se vpředu jedoucího řidiče J. K., který byl

za způsobení dopravní nehody řešen v rámci kázeňské pravomoci

svého nadřízeného.

Stěžovatel se domnívá, že správní soud v rámci přezkumného

řízení v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. náležitým způsobem

nehodnotil důkazy a přehlédl, že vůči stěžovateli byla již od

počátku zahájení správního řízení v rozporu s ustanovením § 4

odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. porušena zásada procesní rovnosti

účastníka správního řízení, když jeho věc byla projednávána bez

druhého účastníka dopravní nehody. Připomíná, že soud se

v napadeném rozsudku v celkovém rozsahu 5 stránek posuzovanou

problematikou zabýval pouze v jediném odstavci, na 12 řádcích,

obsahujícím pouze obecné a zcela vágní odkazy, které nikterak

nereagují na vlastní obsah žaloby ani na obsah spisu a provedené

důkazy. Takto nepřesvědčivé soudní rozhodnutí nepřispívá k důvěře

občana ve spravedlivé soudní řízení, garantované Listinou

i Ústavou, kdy navíc celkové posouzení případu vyznívá tak, že

příslušník Policie ČR požívá více práv než jiný řadový občan.

Výroková část ústavní stížností napadeného rozsudku pak, pokud

obsahuje povinnost stěžovatele jako žalobce uhradit žalovanému,

tj. Policii ČR, Správě hl. města Prahy, Dopravnímu inspektorátu

hl.města Prahy, na nákladech řízení částku 3.300,- Kč, nemá dle

názoru stěžovatele žádnou oporu v zákoně, protože stěžovateli bylo

v rozhodnutí správního orgánu I.stupně uloženo uhradit na

nákladech řízení pouze paušální částku ve výši 1.000,- Kč,

v odvolacím řízení mu žádné další náklady řízení nebyly, na

základě rozhodnutí správního orgánu II.stupně, k úhradě uloženy

a v přezkumném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 žalovaný

žádné náklady neúčtoval, ani mu prokazatelně nevznikly. Z tohoto

důvodu stěžovatel považuje rozhodnutí soudu v této výrokové části

za nesrozumitelné, a tedy i v rámci podané ústavní stížnosti za

nepřezkoumatelné. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel

v závěru ustavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená

rozhodnutí zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 313/99, spisový materiál

dopravní nehody stěžovatele, uložený u Dopravního inspektorátu

Obvodního ředitelství Prahy 9 Policie ČR, čj. OR9-1754/PDS-DI-

98, a vyžádal si vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu

4 toliko konstatoval, že ve věci rozhodl na základě provedeného

důkazního řízení, dle výsledků tohoto řízení a svého přesvědčení

a odkázal na důvody rozhodnutí uvedené v odůvodnění rozsudku.

Náklady řízení pak byly žalovanému přiznány zjevně omylem.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti

a se spisovým materiálem, shledal ústavní stížnost důvodnou.

Stěžovatel své námitky uvedené v ústavní stížnosti vyslovil

již v žalobě, se kterou se obrátil ve správním soudnictví na

obecný soud. Obvodní soud pro Prahu 4 ale toliko zopakoval obsah

rozhodnutí správních orgánů a pouze v obecné rovině konstatoval,

že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, aniž by se

k jednotlivým stěžovatelem v žalobě uvedeným tvrzením konkrétně

vyjádřil. Stěžovatel proto tyto své námitky opakuje i v předmětné

ústavní stížnosti.

Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že

správními orgány i správním soudem učiněný právní závěr o spáchání

přestupku stěžovatelem neodpovídají obsahu správního spisu

a vyjádření účastníků dopravní nehody, kdy ani správní soud

v rámci přezkumného řízení náležitým způsobem nehodnotil důkazy,

jak mu ukládá ustanovení § 132 o.s.ř. Stěžovatel se měl dopustit

přestupku ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 písm. b) přestupkového

zákona tím, že měl porušit obecně formulované ustanovení § 7 odst.

1 písm. a), c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti

provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni

dopravní nehody, ukládající účastníkům silničního provozu chovat

se tak, aby žádným způsobem neohrožovali život, zdraví nebo

majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby své chování přizpůsobili

zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní

komunikace, situaci v silničním provozu a svým schopnostem, a dále

pak stanovící jim povinnost řídit se pravidly silničního provozu,

dopravními značkami a dopravními zařízeními a pokyny policistů ve

služebním stejnokroji, popřípadě pokyny osob, o nichž to stanoví

zvláštní zákon nebo prováděcí předpis. Dále měl stěžovatel porušit

ustanovení § 17 odst. 1 v době dopravní nehody platné vyhlášky FMV

č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích,

která ukládala řidiči zachovávat za vozidlem jedoucím před ním

takovou vzdálenost, aby mohl včas snížit rychlost jízdy, popřípadě

zastavit vozidlo, jestliže řidič před ním jedoucího vozidla sníží

rychlost jízdy nebo zastaví. Policejní orgány ani správní soud ale

v napadených rozhodnutích neobjasnily, jakým způsobem a za jakých

okolností k dopravní nehodě došlo. Ve všech napadených

rozhodnutích se toliko opakuje tvrzení, že stěžovatel nedodržel

bezpečnou vzdálenost za vozidlem druhého účastníka nehody a do

tohoto zezadu narazil (naposledy č.l. 22 soudního spisu), přičemž

však z připojené spisové dokumentace dopravní nehody

nezpochybnitelně vyplývá, že stěžovatel narazil do před ním

jedoucího vozidla nikoliv zezadu, nýbrž do levého boku tohoto

vozidla, a to do levých předních dveří, prahu a blatníku (č.l. 7,

11 spisového materiálu o dopravní nehodě). Otázkou příčin kolize

vozidel se dostatečně nezabýval ani vyžádaný znalecký posudek,

který toliko konstatuje, že vpředu jedoucí vozidlo řízené J. K.

změnilo směr své jízdy vlevo na přerušený dělící pás za účelem

zastavení, a v závěru uvádí, že stěžovatel se za žádných okolností

neměl přiblížit k vozidlu Škoda tak, aby došlo při jakémkoliv

snížení rychlosti tohoto vozidla ke střetu (s. 1 a 9 znaleckého

posudku). Stěžovatelem v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí

vycházejí z toho, že stěžovatel jel rychlostí pro daný typ

komunikace dovolenou, ale nezachoval za vozidlem před ním jedoucím

takovou vzdálenost, aby ke kolizi vozidel nedošlo. Nedostatečný

odstup tak vyvozují z následku, který nastal, tedy ze střetu

vozidel. Nezabývají se ale otázkou, do jaké míry mohl stěžovatel,

jedoucí za vozidlem v levém jízdním pruhu, očekávat od vpředu

jedoucího vozidla takový náhlý a pravidly silničního provozu

nedovolený manévr spojený se zastavením a změnou směru jízdy na

středový pás. Nezvažovaly tak otázku hranice okolností, které může

či nemůže řidič předvídat, na něž je třeba usuzovat

z objektivních okolností dopravní situace, a nikoliv pouze

hypoteticky (viz usnesení NS ČR, sp. zn. 3 Tz 182/2001).

Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (viz

např. nález vedený pod sp. zn. I. ÚS 332/96, Sb. n. a u., sv. 7,

s. 243), nelze ve správním soudnictví odhlédnout od skutkových

zjištění, resp. nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti

rozhodnutí, aniž by se soud zabýval také otázkami skutkovými, zda

zjištění skutkového stavu je dostačující, a zda zjištění

skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, není

v rozporu s obsahem spisů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do

jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich

soustavy. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy

ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy (§

132 o.s.ř.) a nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat

hodnocení důkazů obecnými soudy, jestliže obecné soudy při svém

rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř.

V posuzovaném případě však byl Ústavní soud nucen konstatovat, že

se správní soud skutkovými tvrzeními stěžovatele, uvedenými

v žalobě a posléze právním zástupcem stěžovatele při jednání před

správním soudem dne 1. 9. a 10. 11. 1999, v zásadě meritorně

nezabýval a nevypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí.

Nemohl tak v dané věci bezpečně usoudit na dopravní situaci

vedoucí k nehodě, a učinit si tak náležitě právní závěr o tom, zda

se stěžovatel předmětného přestupku dopustil, či nikoliv. V dané

věci proto napadené rozhodnutí správního soudu představuje

porušení principů hlavy páté Listiny, a to konkrétně čl. 36 odst.

1 Listiny, upravujícího právo na soudní ochranu a čl. 36 odst. 2

Listiny, upravujícího právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí

orgánů veřejné správy, neboť jejich smysl se nenaplnil, přestože

formálně řízení proběhlo. O nedůslednosti postupu správního soudu

svědčí i soudem neodůvodněně stanovená výše náhrady nákladů

řízení, uvedená ve výroku rozsudku.

Správní soud je jediným soudním orgánem, který je oprávněn

řešit spory mezi občany a orgány veřejné správy, a to pouze

v jediné instanci. Ústavní soud již ve svých dřívějších

rozhodnutích dal najevo, že za neexistence Nejvyššího správního

soudu je nucen v nezbytných případech sám provádět korekci

nesprávných rozhodnutí správních soudů, a za takový případ

považuje i tento, kdy postupem správního soudu nebyla zatím právům

stěžovatele poskytnuta náležitá ochrana. Pokud pak stěžovatel již

v žalobě namítal, že celé správní řízení bylo dopředu vedeno

snahou o vyloučení zavinění příslušníka Policie ČR, tím spíše pak

měla být správním soudem otázce soudního přezkumu správního

rozhodnutí věnována zvýšená pozornost.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní

stížností napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 23

C 313/99-20, z 10. 11. 2000, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Z důvodu

procesní ekonomie pak považoval Ústavní soud za účelné zrušit

i rozhodnutí Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, Dopravního

inspektorátu hl. města Prahy, čj. PSP - 868/DI - 99, z 11. 10.

1999 a rozhodnutí Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 9,

Dopravního inspektorátu, čj. OR9-1754/PDS-DI-98, z 14. 7. 1999,

která stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž napadl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 4. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru