Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 868/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkrozsudek/pro uznání
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.868.15.1
Datum podání23.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153a odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 868/15 ze dne 15. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Milana Kiwaka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 51 Co 252/2014-58 ze dne 18. 12. 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatel rozporuje rozsudek odvolacího soudu, kterým tento soud vyhověl odvolání protistrany proti rozsudku pro uznání, vydaného dle § 153a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a změnil jej tak, že "rozsudek pro uznání se nevydává". Ačkoli takový výrok představuje contradictio in adiecto v tom směru, že rozsudkem rozhoduje soud (v prvé řadě) o věci samé (§ 152 odst. 1 o. s. ř.), čemuž rozsudek, jehož pozměněný výrok toliko zní, že se (de facto tentýž) rozsudek nevydává, odporuje. Správně tedy měl odvolací soud z hlediska formy rozhodnout usnesením a odvoláním dotčený rozsudek pro uznání zrušit a věc vrátit nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti nejednotná praxe odvolacích soudů při přezkumu rozsudku pro uznání, resp. kontumačního rozsudku, známa, kdy některé soudy při vyhovění odvolání proti takovému rozsudku postupují stejně jako Krajský soud v Ostravě, jiné jej usnesením ruší. Tato odlišnost však ničeho nemění na skutečnosti, že samotné soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu.

K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že "Ústavní soud musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Není proto možné po skončeném řízení dovozovat v případě neúspěchu ve sporu porušení základních práv účastníka řízení pouze ze skutečnosti, že ve věci mělo být dle jeho názoru rozhodnuto již rozsudkem pro uznání. Ústavní soud vychází i ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž se nejedná jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami (usnesení sp. zn. II. ÚS 1638/11 ze dne 3. 8. 2011).

Teprve nebude-li stěžovatel se svým nárokem úspěšný v nadále probíhajícím řízení a bude-li se současně domnívat, že jeho neúspěch byl zapříčiněn ústavně nekonformním postupem obecných soudů, přičemž prostřednictvím jemu dostupných procesních prostředků tvrzený stav protiústavnosti nebude napraven, může se obrátit na Ústavní soud (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.).

Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru