Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 865/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.865.11.1
Datum podání23.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243b odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 865/11 ze dne 19. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2011 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky KORADO, a. s., se sídlem Bří Hubálků 869, Česká Třebová, právně zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3376/2009-465 ze dne 30. 11. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 23. 3. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3376/2009-465 ze dne 30. 11. 2010, jímž byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 8 Cmo 363/2008-397 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 22 Cm 53/2004-358 ze dne 17. 4. 2008 a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vydáním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, neboť Nejvyšší soud vyhověl dovolání Ing. B. B. (dále jen "vedlejší účastník"), přestože tento opravný prostředek nebyl v projednávané věci přípustný. Stěžovatelce tak vznikla závažná materiální újma, jelikož byla nucena vedlejšímu účastníkovi navrátit částku 5.920.054,50 Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána zrušenými rozhodnutími městského a vrchního soudu. Stěžovatelka konstatovala, že přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze docílit jinak než právě cestou ústavní stížnosti, neboť městský ani vrchní soud se v dalším průběhu řízení nemohou správností postupu dovolacího soudu zabývat. Krom toho jsou oba tyto soudy vázány právním názorem Nejvyššího soudu, který byl vysloven mimo zákonný a ústavní rámec, což zásah do práv stěžovatelky dále prohlubuje. Stěžovatelka dále uvedla, že v projednávané věci mohlo být dovolání teoreticky přípustné toliko dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tedy tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil a ani z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu nebylo seznatelné, v čem konkrétně dovolací soud naplnění této podmínky spatřoval; v tomto ohledu tedy bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Krom toho Nejvyšší soud v části odůvodnění, v níž uváděl výčet údajných pochybení vrchního soudu, vycházel dílem z nesprávných skutkových zjištění, dílem z mylných právních závěrů a ve zbytku se jednalo o vady vedení řízení, které nebyly jako dovolací důvod uplatněny. Stěžovatelka tvrzená pochybení dovolacího soudu podrobně rozvedla, přičemž dospěla k závěru, že v projednávané věci nebyla nastolena žádná otázka mající zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť předmětem řízení nebyla problematika v rozhodování Nejvyššího soudu doposud neřešená a nešlo ani o případ, kdy by napadené rozhodnutí vrchního soudu řešilo některou otázku v rozporu s hmotným právem. Z takto vymezených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3376/2009-465 ze dne 30. 11. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.

Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn. platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 125/06, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nejnověji pak např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10, II. ÚS 2948/10 a III. ÚS 256/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Cdo 3376/2009-465 ze dne 30. 11. 2010 tak, že zrušil rozhodnutí vrchního a městského soudu a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému projednání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatelka napadla svou ústavní stížností, tedy nebylo rozhodnutím konečným, a ústavní stížnost je proto za daného stavu řízení před obecnými soudy nepřípustná. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nesdílí názor stěžovatelky, že nyní projednávaná ústavní stížnost představuje její jedinou obranu před, dle jejího tvrzení protiústavním, postupem Nejvyššího soudu. Stěžovatelka totiž bude moci poté, co bude řízení před obecnými soudy skutečně skončeno, podat novou ústavní stížnost a uplatnit v ní mimo jiné i veškeré námitky, které vznesla v souvislosti s nyní projednávaným návrhem, jestliže se v té době budou tvrzená pochybení Nejvyššího soudu stále negativně promítat do sféry jejích ústavně zaručených práv.

Nadto byla nyní projednávaná ústavní stížnost ve své podstatě toliko věcnou polemikou s názorem Nejvyššího soudu na přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Toto ustanovení ponechává svou konstrukcí dovolacímu soudu značný prostor pro vlastní uvážení, přičemž Ústavní soud se necítí být povolán, a to ani v případě, že ústavní stížnost je shledána přípustnou, úvahy Nejvyššího soudu stran zásadního právního významu řešené otázky meritorně přezkoumávat. Jelikož Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil, jakkoliv se stěžovatelka s obsahem tohoto odůvodnění neztotožňuje, nemůže se jednat o exces takové povahy, který by snad mohl vést Ústavní soud k úvahám o prolomení výše uvedených tezí o nepřípustnosti ústavní stížnosti.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2011

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru