Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 863/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.863.11.1
Datum podání23.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 863/11 ze dne 24. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, advokátem, AK se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011 čj. 70 Co 607/2010-38 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2010 čj. 42 C 74/2010-26 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení 1 015 355 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh řízení, ve kterém se po žalované Ing. J. K. domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že poté, co část pohledávky proti žalované uspokojil započtením a zbytek žalovaná zaplatila, vzal žalobu v celém rozsahu zpět. Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil, avšak zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalované náklady řízení; stejně rozhodl v odvolacím řízení i Městský soud v Praze. Soud opřel svoje rozhodnutí o ustanovení § 146 odst. 2 větu první o. s. ř., což stěžovatel nepovažoval za správné a namítl, že mu nemůže být kladeno za vinu zastavení řízení jenom proto, že uspokojil svoji pohledávku vůči žalované způsobem, který se naskytl až poté, co proti ní oprávněně podal žalobu. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval rovněž ve skutečnosti, že mu nebyla doručena vyjádření žalované, k nimž se nemohl vyjádřit.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 25/2005 bylo v prosinci 2006 rozhodnuto o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (stěžovatele a žalované), na základě čehož stěžovatel zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu částku 822 000 Kč a na nákladech řízení 193 355 Kč, celkem 1 015 355 Kč. Poté, co v listopadu 2009 Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení, žádal stěžovatel po žalované, aby mu vynaloženou částku vrátila; v březnu 2010 se jejího zaplacení domáhal žalobou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 74/2010. V dubnu 2010 bylo pravomocně rozhodnuto ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů tak, že soud zavázal stěžovatele zaplatit žalované na vyrovnání podílů a na nákladech řízení celkem 936 830 Kč. Stěžovatel tuto částku započetl proti žalované pohledávce a poté, co mu žalovaná zbytek uhradila, vzal žalobu zpět.

Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.), zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 46 983,53 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III.). K odvolání stěžovatele do náhradově nákladového výroku Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč (výrok II.). Odvolací soud potvrdil správnost postupu nalézacího soudu při aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. s tím, že zavinění zastavení řízení ze strany stěžovatele bylo třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Konstatoval, že po podání žaloby žalovaná uhradila částku 100 000 Kč a pouze v tomto rozsahu ji bylo možné vinit ze zastavení řízení. Ve zbylé části došlo k jednostrannému zápočtu, bez součinnosti s žalovanou, a proto nebylo možné uzavřít, že žaloba byla podána důvodně a vzata zpět pro chování žalované.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.)

Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů o náhradě nákladů řízení, opřená o ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť citované ustanovení zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381 (384)].

V projednávaném případě je zřejmé, že obecné soudy nepovažovaly stěžovatelem jednostranně provedený zápočet pohledávek za chování žalované, a proto zavinění za zastavení řízení v tomto rozsahu přisoudily stěžovateli, což se projevilo v přiznání nároku žalované na náhradu 80,3 % nákladů řízení. Postup obecných soudů tak nelze označit za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť obecné soudy posoudily procesní nárok jednoho z účastníků řízení ryze procesně a žádné důkazy, mající hmotněprávní charakter neprováděly. Nebyla tedy vytvořena situace, v níž by bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování (srov. např. nález IV.ÚS 199/05, Sb. n. u., sv. 40, str. 623).

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že pokud snad stěžovatel mínil napadnout ústavní stížností též výrok I. citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (čemuž nasvědčuje označení ústavní stížnosti a její petit - nikoliv však odůvodnění), musel by tento návrh odmítnout pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru