Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 860/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
styk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.860.16.1
Datum podání15.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 74, § 75c odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 860/16 ze dne 17. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. H., zastoupené Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 4/2016-678 ze dne 7. 1. 2016 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 113/2015-633 ze dne 14. 12. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předchozích rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se stejných rodičů a nezletilého vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov vydal dne 3. 4. 2015 pod č. j. P 113/2015-226 předběžné opatření, potvrzené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015 č. j. 13 Co 129/2015-302, jímž uložil matce (stěžovatelce) povinnost předat nezletilého syna do péče otce a dále povinnost přispívat na jeho výživu částkou 2 000 Kč měsíčně.

Návrh stěžovatelky (v pořadí již třetí) na zrušení tohoto předběžného opatření Okresní soud Brno-venkov unesením ze dne 1. 7. 2015 č. j. P 113/2015-416, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2015 č. j. 13 Co 212/2015-437, zamítl. Ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2471/15 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Styk matky s nezletilým byl zajištěn předběžným opatřením Okresního soudu Brno-venkov usnesením ze dne 19. 8. 2015 č. j. P 113/2015-481 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015 č. j. 13 Co 256/2015-505. Ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3091/15 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Usnesením Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 113/2015-708 ze dne 3. 2. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 60/2016-719 ze dne 24. 2. 2016 byl zamítnut další návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí, jimiž soudy odmítly zrušit předběžné opatření, kterým byl její syn svěřen do péče otci (usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 4. 2015 č. j. P 113/2015-226 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015). Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 1094/16 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

V záhlaví uvedenými usneseními, jež jsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala většího styku s nezletilým synem o vánocích a rozšíření běžného a prázdninového styku. Soudy dospěly k závěru, že matka neosvědčila žádné skutečnosti, které by prokazovaly potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého v matkou navrhovaném znění. Rozsah styku matky s nezletilým považovaly za přiměřený situaci v rodině a potřebám nezletilého.

Stěžovatelka namítá, že odvolací soud s velkou pravidelností rozhoduje o jejích odvoláních, jakoby jej využíváním svého práva obtěžovala. Nachází vždy nové důvody, pro které jsou její odvolání odmítána, aniž by stěžovatelka měla možnost na ně reagovat. Stěžovatelka uvádí, že je dobrou matkou, vůči nezletilému se nikdy neprovinila a jeho péči nikdy nezanedbala.

Namítá, že soud prvního stupně své rozhodnutí, kterým zamítl její návrh na rozšíření styku s nezletilým synem během vánočních svátků, dostatečně neodůvodnil a postupoval zcela mechanicky a bez jakékoli empatie. Rozhodnutí je z toho důvodu nepřezkoumatelné. Odvolací soud jeho pochybení nenapravil a omezil se na konstatování, že není důvod nic měnit na stávajícím uspořádání rodinných vztahů.

Stěžovatelka považuje rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné i pokud jde o její návrh na rozšíření běžného a prázdninového styku s nezletilým. Namítá, že soudy opakovaně opomíjí skutečnost, že stěžovatelka je matkou nezletilého a jíž tím je dána potřeba většího styku s nezletilým, neboť toto je potřeba ryze subjektivní, kterou v rodinných poměrech a sporech nelze objektivizovat tím, že by ji matka měla "osvědčit" či snad "prokázat".

III.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Jak výše uvedeno, Ústavní soud se danou problematikou, která má shodný věcný základ, tj. otázkou předběžných opatření, kterými byl syn stěžovatelky fakticky svěřen do péče otce a upraven styk s matkou, již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, ve kterých se nejen vypořádal s okolnostmi případu, ale rovněž objasnil své pravomoci při přezkumu předběžných opatření.

Ústavní soud přesto opět zdůrazňuje, že z hlediska ústavněprávního mu nikterak nepřísluší přehodnocovat názor civilních soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 221/98, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01).

Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při jejich vydávání se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, I. ÚS 1094/16). Podstatu přezkumu Ústavního soudu tedy může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání předběžného opatření přísluší výhradně civilnímu soudu.

Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (sp. zn. IV. ÚS 3675/14).

IV.

Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny ani čl. 36 Listiny. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.

Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje pouhá polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatelky, zejména nesouhlas s jejich postupem, rozsahem dokazování a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření, kdy soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§ 75c odst. 3 o. s. ř.) se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, která je předmětem řízení.

Ústavní soud považuje za vhodné apelovat na stěžovatelku, potažmo oba rodiče, aby se v zájmu nezletilého syna pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky. Složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradaci vzájemné antipatie mezi rodiči. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutím této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností Stěžovatelce nadále zůstává otevřena možnost, aby v řízení ve věci samé i v dalším opatrovnickém řízení hájila svá (i ústavně garantovaná) práva na rodinný život a realizovala svá procesní práva.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru